Nejprve je třeba stručně odmítnout některé mýty. Kulhánek nepíše sci-fi, ale brak možná zařaditelný (při notné dávce blahovůle) jako fantasy. Přes potoky krve ("krev, mozek a lesníkovy šedé vousy mě obalily lépe než stříkaná tapeta") není žádný sadista. Přesto že zmiňuje, že v Česku roku 2023 bude žít asi 9 milionů Čechů, tři a půl milionu Romů a jeden a půl milionu přistěhovalců z Východu -- uzenek, a v Ústí nad Labem budou probíhat bouře, při kterých budou "hlavy různobarevných Čechů naráženy na ploty", není v pravém smyslu slova ani rasista, ani xenofob. Všechny tyto nálepky -- od sadismu až ke xenofobii, totiž vyžadují jistou hloubku, hloubku kterou Kulhánek prostě postrádá. Perverze vyžaduje sofistikovanost. Bez vysokého intelektu a jisté vybranosti vkusu nemůže být perverze, nanejvýš tupá zvířeckost, nebo otlemená pubertální rozjívenost.

Druhý případ -- to je bohužel případ Jiřího Kulhánka. Se svými puberťáky si skvěle rozumí z jednoho prostého důvodu: myslí jako oni. Stejně jako oni je uchvácen céčkovou filmovou produkcí, stejně jako oni nepotřebuje vědět, poznat, ani tvořit nic nového, stejně jako oni slátá páté s devátým naprosto pohlcen a duševně paralyzován jednoduchými ikonami, ze kterých vzniká globální mýtus ohromující mladé učně. V tomto mýtu se po šumavských hvozdech na motorce prohání Renegát v dlouhém koženém plášti, na zádech má samurajskou katanu, pod pláštěm asi deset revolverů a samopal (není to vidět, upozorňuje nás vypravěč), navíc je pochopitelně upír a jmenuje se Richard Adolf Ericsson. Upíra pronásleduje tajemný Azzopard, který na něj pořádá lov kvůli jakémusi elixíru ze sedmi zubů, a v podstatě mu celý svět háže klacky pod nohy.

Koneckonců -- řekne si ctitel komiksů -- proč ne taky brak? Co je na braku samotném špatné... Inu -- i brak může být dobrý, pokud se to umí. Kdo by v souvislosti s popularitou Jiřího Kulhánka nevzpomněl romány J. M. Trosky? Odpověď zní: ten, kdo Kulhánka nečetl.

Ano -- to je styl vyprávění zednického učně, jemuž bude Kulhánek prvním a posledním autorem, se kterým se ve svém životě seznámil. Jazyk Jiřího Kulhánka je prostě děsný, stejně jako jeho příměry. I to by se ovšem dalo uhájit, kdyby se chtělo. Řeklo by se totiž, že Kulhánek ve skutečnosti používá takový jazyk, na který jeho čtenáři slyší, a že se tedy nejedná o primitivismus, ale o velkou zručnost a svého druhu travestii. Pokud by na to někdo skočil.

Co však neobhájí nikdo, je Kulhánkova tvůrčí impotence. Kulhánek totiž netvoří nic, pouze opisuje z televize a opakuje do nekonečna stále stejná klišé. I v oblasti braku existuje brak lepší a horší. Supermana někdo vymyslel, stejně jako nespočet dalších postav. To však Kulhánek nemá zapotřebí. Stejně jako jeho tzv. "rasismus" je prostě opakováním mouder, které rozdávají podnapilí dělníci svým synům, když se vrátí z hospody domů, stejně jako jeho tzv. "sadismus" známe důvěrně z okamžiků, když se do autobusu nahrnou mladí adepti řemesla zámečnického a vyřvávají o "brutálních brutalitách" a "mastných masakrech", jsou i jeho postavy, příběhy a rekvizity ve skutečnosti jakýmsi sekundárním produktem už jednou vytvořeného braku.

Nevím, jestli se vyjadřuji dost srozumitelně; píše-li Kulhánek knihu, má čtenář pocit, že si ve skutečnosti dva puberťáci vyprávějí děj nedávno zhlédnutého seriálu. Tyto puberťáky Kulhánek rozhodně nezklame tím, že by jakkoliv rozšířil jejich obzor za hranice stupidních amerických slátanin, ve kterých rytíři řádu templářského budují šest století před Kristem v podzemí New Yorku katakomby. Stejně jako autoři amerických filmů pohrdá ostatně Kulhánek i jakýmikoliv fakty snad krom faktů zeměpisných... (Proč jsem při vylíčení cesty upíra Adolfa přes Polsko a Německo do Švédska nabyl dojmu, že se tudy ubíral okružní zájezd last-minute, jehož byl autor účastníkem?)

Strašné stereotypy! Stereotypy příliš stereotypní a povrchní i na žánr braku. Ve světě Kulhánkových (čti -- adolescentních) ikon se promítají motorky, upíři, drahé značky propagované reklamou a občas zableskne něco ze současného světa v podobě jakéhosi moralismu, nad kterým lze jen zavrtět hlavou. Podstatné však je, že ani o svých ikonách toho Kulhánek moc neví... Prostě konstatuje, že katana je nejlepší meč, protože "ti Japonci, teda myslím ty starý Japonce, to fakt uměli", ale nic víc o tom neví, a stejně tak je tomu se střelnými zbraněmi. Až pohříchu se tak podobá spisovatelům, které ironizoval Gore Vidal ve svém Dulluthu -- píšou zběsile vpřed, čtenář pozná z románu, co autor snídal, a jaké bylo počasí, a hrdinka pak nabíjí za jízdy v kočáře mušketu (!) k novému výstřelu. I z kratičké ukázky nahoře čtenář pozná, že vypravěč prostě neví ani to, na jaké motorce vlastně sedí. Hlavně je to motorka, prostě MOTORKA. Brutálně nadupaná mašina, jak by pravil mladý učeň. Dále je to motorka Kawasaki 750 DESERT EXPRESS. Pan Kulhánek se neobtěžuje ani si zjistit, že ona vysněná motorka puberťáků Desert Express je sice skutečně sedmsetpadesátka, ale Suzuki. Pan Kulhánek si prostě s ničím hlavu neláme. Jeho publikum taky ne. Jeho publikum je spokojené a Kulhánkův nakladatel jistě taky. Tedy je vlastně vše v pořádku. Zvláště přihlédneme-li k faktu, že se žádná revoluce nekoná.

Trůny se neotřásly, diadémy nemění majitele. České sci-fi kralují po Nesvadbově smrti společně pánové Ondřej Neff a Eduard Martin... Král je mrtev, ať žijí králové. Jistě bychom rádi přivítali nové korunní prince -- z této krve ale pan Kulhánek bohužel není.