Už jen proto, abych, být v New Orleansu, buď utekl, nebo odjistil samopal při pohledu na blížící se bandu výrostků jisté nejmenované barvy pleti. Na obranu nebohého novináře též uvádím, že oběti násilností v New Orleansu měly téměř výhradně stejnou barvu pleti jako plenitelé, čímž by se při troše dobré vůle dalo podezření z šíření rasismu negovat, kdyby měl pan Čulík dobrou náladu. Ale budiž, my trestuhodně bílí flagelanti bychom neměli připomínat, že naši bližní, stejně zabarvení, nevyužili hurikánu k rabování a násilnostem a nechali to všechno na svých černých bratrech v Kristu.

Je tu ovšem problém. V printovém médiu se dá rasistická informace zamlčet (kdo by si to taky chtěl se sympatickým panem Čulíkem rozházet), ale co ta zlořečená televize, přinášející záběry ze zatopených ulic New Orleansu? Kamery jsou nemilosrdné, všichni rabující jsou na nich černoši, kdežto bělochy je jako na potvoru vidět pouze mezi policisty, vojáky, záchranáři a národními gardisty. Pěkná potměšilost, šířící otevřený rasismus, vytvářející neurvalý obraz kolektivní viny. To neuměli kameramani mezi lupiči najít aspoň jednoho bělocha? Fakt, neuměli.

Smířit bychom se s tím ale neměli. Při dobré vůli se dalo televiznímu šíření rasismu jistě zabránit, jen kdyby se Bushově administrativě chtělo. Stačilo vybrat několik bělošských statistů, nejlépe blonďáků, a nainscenovat, jak rabují dům ve Francouzské čtvrti, zatímco stará afroamerická matička je marně prosí, aby neodnášeli aspoň vzácný kafemlejnek po předcích. Že by to bylo proti novinářské etice? Nevadí, nebuďme malicherní, boji proti rasismu je třeba přinášet i nějaké oběti. A nikde není dáno, že příslušnost lidí k zločineckým gangům je daná etnicky či rasově (jak správně píše J. Čulík) a kdoví co ty kamery (a jakápak asi byla rasová příslušnost kameramanů?) v New Orleansu vůbec viděly.