"Nazdárek, Fíďo..." vyskočilo mi na monitoru okénko četu. Z měkkého tónu jsem poznal, že kamaráda něco trápí. "Sbalil jsem včera holku," pokračoval po chvíli. Odvětil jsem, to že je dobře. "Sedmnáct jí bude až za měsíc a strašně se mi líbí," soukala ze sebe chlupatá deka, které je sedmadvacet stejně jako mně. Opáčil jsem, že mu gratuluji. "Ale ona na sedmnáct vůbec nevypadá, spíš tak na čtrnáct... Ani ne, možná," objevovala se zpověď mnohem kostrbatěji, než ji zveřejňuji. Poslal jsem mu slovo "gratuluji" velkými písmeny se třemi vykřičníky. "Strašně se bojím, že jsem pedofil," vypáčil ze sebe přítel. To je ovšem slovo do pranice. Odepsal jsem mu toto: "Že se ti líbí holka, co vypadá na necelých čtrnáct, neznamená, že jsi pedofil. Že ti tahle myšlenka bleskla hlavou, to jenom dokazuje, že moc čteš noviny..." Okamžitě jsem smazal článek, na kterém jsem pracoval, a začal psát tento.

Co by to bylo za kulturu, aby si nenašla veřejného nepřítele. Koho však pranýřovat? Komunisty? To mohl být i tento pravičák, kterému se chtěl mravokárce zavděčit. Etnické menšiny? Vara! Homosexuály? Tabu! Náboženství? Běda! Kdo chce dnes ukázat světu svou mravnost v očekávání pobouřeného souhlasu, může kritizovat ekologickou politiku, holocaust a ovšem - pedofilii.

Transgenerační sex bude zřejmě vždy jistým problémem, neboť ti, kteří jeho hranice stanovují -- rodiče -- chtějí své děti chránit a navíc k nim ve většině případů pociťují i prchavou sexuální náklonnost. Kromě racionálních důvodů motivuje tedy společnost (rodičů) k často přepjatým reakcím na pouhou zmínku o tomto ve skutečnosti velmi běžném jevu i prostá žárlivost: žárlivost na své vlastní děti, ale také žárlivost na osobu, která i ve starším věku imponuje osobě výrazně mladší natolik, že tato s ním vstupuje do erotického vztahu. Neboť zatímco sexuální kontakty s dětmi bude vždy snadné interpretovat jako svého druhu manipulaci, významná část vztahů osob dospělých s osobami dospívajícími nevzniká ani na principu dominance, ani obchodu, nýbrž se rodí ze vzájemné fascinace.

Buďme soudní... Zdravý rozum skutečně nebude podporovat využívání dětí -- většinou navíc ze sociálně slabých rodin -- k jakémukoliv druhu sexuálních úsluh a pedofilie tedy zřejmě zůstane tabu.

Ovšem -- pedofilie. Je důležité si uvědomit, o čem je řeč, což velká část novinářů prostě nemá zapotřebí. Pedofilie znamená milovat děti (prepubertální), cítit k nim sexuální náklonnost. Neexistuje apriorní rovnítko mezi člověkem, který se na dětech ukájí a vraždí je, a pedofilem. Manýra novinových titulků "Pedofil zavraždil sedm dětí" nejen že jistě ztrpčuje život mnoha lidem, kteří svou sexuální orientaci chápou jako postižení a mouše by nezkřivili vlas, navíc ještě znemožňuje jakoukoliv racionální diskuzi na toto téma. Stejně jako noviny nepíšou, že svou rodinu vyvraždil heterosexuál, a neměly by psát, že něco ukradl třeba Žid, měly by si i v těchto případech odpustit diskriminační - a hlavně zavádějící - charakteristiku.

Jelikož je pedofilie tématem čtenářsky velmi vděčným (pobouřit se mohou svorně levičák s nacistou stejně jako katolík s muslimem) začíná toto slovo zahrnovat čím dál větší škálu transgeneračních vztahů a zde se musí bezpodmínečně říci dost, než propadneme americkému národnímu šílenství a budeme nadávat pedofilů každému člověku, který má poměr s jakoukoliv nesvraštělou ženou a neplešatým mužem.

Sexuologie zná zvláštní diagnózy -- totiž efebofilii a hebefilii pro osoby, jejichž pozornost se zaměřuje především na osoby dospívající. Slovo především je však důležité. Péčí médií dochází k tomu, že přirozená náklonnost k mládí a kráse začíná být diagnostikována, a kdo si v tom všem neumí udělat pořádek, hřímá potom jako Petr V. Lochman ze své kazatelny na křesťansko-homosexuálním webu vira.kluci.cz: "Ne! Nebudeme omlouvat efébofily, zneužívající svého postavení ve společnosti jen proto, že jsou homosexuální..."

Přitom není ani nejmenší důvod před Shakespearovými Juliemi a Goethovými Markétkami zavírat oči a křižovat se. Krása je nejkrásnější do dvaceti let, i kdyby se američtí evangelikálové, metodisti, baptisti a čert ví, jak si všichni říkají, na hlavu postavili. Jistě -- existuje i krása duchovní, krása osobnosti, o kterou by se měly opírat dlouhodobé partnerské vztahy, přesto však platí mnohem obecněji i Baudelairův výrok: "inteligentní žena je potěšením pro pederasta." Hledat v životě především krásu, sloužit Afrodítě, je velmi ušlechtilá řehole, za kterou se nemusí nikdo stydět -- a umělec už vůbec ne.

Vztah dospívající osoby s osobou zralejšího věku -- transgenerační sex - přitom patří mezi nejinspirativnější vztahy pro obě strany, pokud jeho motivací nejsou peníze, ale skutečná vzájemnost. Starší partner, schopný už vychutnat vzácnost a nádheru okamžiku, záplatuje mladou duši tam, kde společnost a výchova na ní zanechala jizvy a prázdnotu, a sám čerpá sílu, kterou může jen adolescence rozdávat. Explozivní krása dospívání, to ona je schopna znovu nabít slábnoucí akumulátor, to ona nutí velké a citlivé lidi ještě jednou se sebrat a přenést horu.

Při svých spíše výjimečných návštěvách posilovny často hodím okem po třinácti-čtrnáctiletém hochovi, jenž má na tváři platónský "první stín vousů" a zvedá sedmdesátikilovou činku, která by mě rozdrtila. Nejsem efébofilní (fascinují mě i zralé osoby) a už vůbec ne pedofil, ale nedivím se učitelce, která kdesi na lyžařském výcviku podlehne kouzlu takového mladíčka, stejně jako si nemyslím, že by Kulínského kauza svědčila o tomto sbormistrovi něco jiného, než že má velmi dobrý vkus, o jeho tzv. obětech pak, že postrádají stud. Známe podobnou historku již z časů Markýze de Sade... Když se tatíci seběhli pod okny markýzova zámku, ať se všechny vrátí domů, křičela na ně děvčata z oken: "Nechceme". Před soudem se pak vyjadřovala v tom smyslu, že chtěla říci "nechceme toto strašlivé pokoření démonickým zvrhlíkem, jenž špiní naši důstojnost, dále snášet", ale on jim to neumožnil.

Možná, že se touto úvahou podobám svatému Janu, jenž kdesi na poušti do písku křičí, nebo do houští, jsem ale přesvědčen, že k matení jazyků na poli transgeneračních vztahů skutečně dochází. Jsem také přesvědčen o tom, že věková hranice patnácti let pro první "povolený" sexuální styk je už nyní argumentačně i fakticky neudržitelná a namísto bulvárních generalizací, které ze sebe sypou i oficiální média, mělo by se věci chladným rozumem zpřehledňovat.

Například takto.

Děti -- tedy prepubertální, zhruba do 12 let -- nechať zůstanou tabu. Pedofil však sám o sobě není zločinec, ale člověk s těžkým životním údělem, který potřebuje pomoc a zasvěcenou komunikaci o svém problému, která ovšem není možná bez obecné destigmatizace.

Dospívající -- od třinácti do osmnácti let -- by měli být již v sedmé třídě natolik poučeni rodiči i školou, aby věděli, co po nich kdo může chtít, co sami dělají, co dělat chtějí, a k čemu je někdo nutí. Ostatně to taky velmi dobře vědí, možná mnohem líp než jejich rodiče, a nepřiznat si tento fakt je prostě pokrytectví.

Hranicí 18 let pro činnost v sexuálním průmyslu taky netřeba nikam pohybovat -- ani nahoru, ani dolů. Kdo vyrábí erotické materiály nerespektující toto pravidlo, ať jde spánembohem za mříže. Společnost opravdu nepotřebuje, aby jí rostly zástupy prostitutek a pornoherců, je jich i tak dost. Stejně tak ale není dobré, pokud se etická norma příliš vzdaluje přirozeným lidským potřebám a ideálům...

A láska k mládí v rozpuku, která je svým způsobem láskou samotnou, patří k nejsilnějším, nejpřirozenějším a nejčistším lidským pudům. Dosti závistivých řečí o pedofilii a zneužívaných dětech tam, kde již pubické chloupky je třeba holiti, by se neproměnily v nevzhlednou houšť, a myšlenka na sex je první ranní i poslední večerní modlitbou. Kéž žádný Romeo kriminál víc nepozná, aniž Julie musí místo školy do pedagogicko-psychologické, či sexuologické, či čert ví jaké poradny a k soudu svědčit.