Protože nejspíš utekli dávno před tím, než se neworleánská nížina naplnila vodou. Černí neměli kam utéci, a tak sestali svědky konce amerického snu. Elitářského, většinově bílého českého maloměšťáka svým posměváčkovstvím Verner potěší, Čulíkovi jeho britsky suché, multikulturně romantické novinářské způsoby nevymluví... Mezi českými xenofoby získá komentátor Práva jednoduše manipulovatelné a vděčné duše. Možná ho za to v redakci pochválí. Své xenofobní výroky budou čeští rasisté odůvodňovat Vernerovými bonmoty...

Pavel Verner ale ve filipice proti Čulíkovi zapomněl konstatovat podstatný fakt. Černoši, žijící v ghetu bohatého amerického města, nejspíše nevlastnili auta, kreditní karty. Neměli přátele s chalupami v horách. Neměli kam utéci jako všichni bílí z New Orleansu. Veškerý jejich majetek, celá jejich životní jistota byly čtyři oprýskané zdi na předměstí a místní komunita rodičů, dětí, strýců, tet a známých. Rap, někdy drogy a někdy a volejbal. Kecy o NBA. Mnohdy nesledovali média a neměli dostatek informací o síle hurikánu. Mnohdy nerozuměli anglicky. Mnohdy třebas neuměli ani číst nebo neměli na noviny. Nekomunikovali s úřady a vůči policistům a státu byli naladěni nepřátelsky - stejně jako policisté a stát vůči nim. Kazili totiž mýtus o šťastné, bohaté a svobodné Americe. Protože byli chudí, černí a špinaví. Protože tomu mýtu o supervelmoci uvěřili.

Zůstali opuštěni většinově bílou společností i jí organizovaným státem ještě dříve, než k ničivé bouři došlo. Nejspíše ne všichni vlastní vinou. V padesátých letech minulého století až vlna brutálního násilí ne nepodobné občanské válce, která se po vraždě mladého černocha bílými policisty přelila Chicagem a nechala za sebou vypálené město a stovky mrtvých postřílených Národní gardou, přiměla Ameriku přehodnotit rasovou segregaci. Přiměla kolébku demokracie k pozitivní diskriminaci menšin. 40 000 černých v chicagských ulicích vzalo tehdy "spravedlnost" do svých rukou. Kanystry benzínu, pistole a pušky. Desítky let nahromaděná nenávist a pokoření. Nulová perspektiva. Nulová tolerance s bílou arogancí. Přesto se Amerika i později nevyhla excesům, jakými bylo doživotní uvěznění indiána Leonarda Peltiera za zločin, který nespáchal. Navahové také nezapomněli.

Verner by možná taky raboval supermarket, kdyby podělané kalné vody bylo po krk a prezident by si v klidu užíval na ranči v Texasu. Kdyby vlastní děti neměli co jíst. Kdyby se mu utopila omsdesátiletá matka a policajt ho, jako smradlavýho a černýho, nevzal do policejního člunu. Kdyby většinová slušná společnost, která mu nerada, ale přece dávala nuznou obživu, zděšena neujela ve svých bourácích po výpadovce. Zachraň se jak umíš, člověče, uprostřed urbánní džungle. Uprostřed znásilněné přírody americkým snem. Pomož si nejdříve sám a třeba pak ti Bůh - nebo Bush - pomůže. Tvoji politici na tebe kašlou. Jen před volbami je jim dobrý tvůj hlas. Pak zmizí do Washingtonu. I to si mohl říkat každý hladový a otrhaný (ne nutně černý) po několika dnech uprostřed vedra na střeše. Pod ním tiše smrděly dva metry kalného bahna a mrtvoly jeho známých. Všude, kam se podíval... Uprostřed vody na rozpálené střeše a nikde nic k jídlu ani k pití. Nikde vyhlídky, nikde záchrana. Ani kazatel, ani policajt, ani novinář. Sto kilometrů daleko. Zapomněli na nás, matko...

Verner ve svém populistickém posměváčkovství zapomíná na Troubky, které byly v Čechách první či další bezejmenné vesnice, o které se nikdo nepostaral. Mohu mu ukázat stovky fotografií, neboť jsem tam byl. On ne. Chlap, kterýmu voda strhla průčelí dvoupatrového domu tak, že mu bylo vidět do bytu jak do domečku pro panenky, musel pojišťovákovi dokazovat, že ta stěna před povodní stála... Jinak by nedostal nic. V povodních 2002 se obyvatelé té vesnice, kam dorazila Česká televize a její "mediálně zpravodajsko humanitární" organizace Člověk v tísni, také dopouštěli jednání, ve slušné společnosti nepřijatelného.

Emocionální propagandou zmítaní Češi i cizinci poskytovali pomoc, byť někdy nepotřebnou. Jenom proto, aby ulevili jednou za několik let svému měšťáctví. A příjemci se chovali někdy i jako paraziti. Dětskými plenami tepelně odizolovaná střecha baráku či kšeft s nahamouněnou pomocí ještě měsíce poté - to byly malé české poměry zdánlivě velké katastrofy. Podvodné pokladničky humanitární sbírky, prodej povodní "zmizelých" potravin či nábytku nebo pojišťovací podvody všeho druhu byly ukázkou většinou bílého češství. Asi máme štěstí, že nemáme na Litoměřicku své černochy. Jinak by měl tehdy Verner o čem psát.

Ale máme - a nejen v Praze - své rasisty a jejich mediální zásobovače. Jedním z nich je i bývalý místopředseda českého PEN klubu, komentátor levicového deníku Právo, spisovatel a dramatik Pavel Verner. Publicista, který stále ještě neví, co se nedělá. V politice i v médiích.