Na článku Pavla Vernera je fascinující nejen jeho otevřená obhajoba rasistického způsobu informování, ale především to, že sám pojmenovává hrozby, které z něj plynou:

"Inu nevím, být potenciální obětí rabování, byla by pro mne taková informace dost podstatná. Už jen proto, abych, být v New Orleansu, buď utekl, nebo odjistil samopal při pohledu na blížící se bandu výrostků jisté nejmenované barvy pleti."

Takže zbývá jen dotaz:

Kolik bylo v New Orleansu "výrostků jisté nejmenované barvy pleti" a kolik z nich se účastnilo rabování? Kolik nevinných životů může stát takové vyvolávání pocitu hrozby definované barvou kůže? Kolik nevinných lidí by asi pan Verner skosil svým odjištěným samopalem?

Jen doufám, že Právo nezačne v duchu článku pana Vernera psát odnynějška u všech vražd, krádeží a znásilnění barvu pleti a národnost pachatele, jak radí někteří škodolibější čtenáři Britských listů. Jsem přece jenom také bílý Čech a nerad bych, aby až se přiblížím k nějakému romskému, německému nebo ukrajinskému čtenáři Práva mě tento zabil dávkou ze samopalu nebo přede mnou utekl - jen proto, že mu Právo tak dlouho přinášelo "podstatné informace".

Upřímně řečeno, české "levice" (Právo přece je levicový deník), jejíž hodnoty jsou zcela měštácké, která si je klidně ochotná pohrávat s rasismem a jejíž světonázor jde v reakci na článek pana Vernera shrnout slovy "radší CIZÍ smrt než ztráta MÉHO majetku nebo jistoty", se začínám autenticky bát. Možná ještě o něco málo víc než české pravice. Všechna čest výjimkám, s jejichž názory sice člověk nemusí vždy souhlasit, ale jejichž názory mu přinejmenším nenahánějí husí kůži a které na stránkách Práva ztělesňují zejména Petr Uhl, Martin Hekrdla, Jan Keller a Václav Bělohradský.