Pro demokratický politický systém je dlouhodobě neúnosné, ba škodlivé, jestliže určitá politická strana současně patří do parlamentního spektra, a současně se s ní nemluví (tj. její programové požadavky nejsou považovány za relevantní). Systematicky se tak eliminuje vůle skupiny obyvatelstva, vyjádřená ústavní cestou. To podkopává samotný smysl demokracie, jímž je komunikativní vyjasnění existujících sociálních konfliktů. Všechny zájmy reprezentované v institucích parlamentní demokracie na základě svobodných voleb si musí být z principu při vyjednávání rovny. Pokud dochází mezi stranami k neshodám, musí vyplynout z reálných ideologických a mocenských střetů, ne z předem přijímaných dogmat typu tzv. bohumínského unesení ČSSD. Buď komunisty zakažme (pro což neexistuje žádná dostatečná zákonná opora), nebo je berme jako normální politickou stranu. Třetí cesta, jak kdysi říkával dnešní pan prezident, neexistuje. Je to v zájmu smysluplné parlamentní demokracie, a tedy nás všech.

Potřebujeme politický realismus

Projevem politického nerealismu na české politické scéně je postoj lidoveckého předsedy Kalouska, který trváním na odchodu "mravně zkaženého" Stanislava Grosse znemožnil zachování stávající koalice. Čeho chtěl svým jednáním dosáhnout? Zvýraznit morální kredit své strany (Vacků, Karasů a dalších)? Získat nové mocenské posty? Způsobit předčasné volby a nosit v nich vodu vítězné ODS?

Buď jak buď, je dnes už vcelku bez diskusí, že jeho rozhodnutím potopit Grosse mohli vydělat jedině komunisté. Pokud je Gross takový gauner, jak nám ho lidovci hystericky líčili, jak si mohl Kalousek myslet, že tenhle bezpáteřní a kdovíjaký ještě darebák pohrdne podporou Grebeníčka a spol.? Diví se lidovci, že se Satan chová jako Satan? Nebo bylo jejich cílem ukázat, že se právě tak chovat bude? A co tím získali (kromě souhlasného pokývání hlavou u svých zaťatých voličů)? Jak mohou nevidět, že ohrožení vlastní moci buď požene Grosse do náruče komunistů, nebo nakonec dojde k předčasným volbám, v nichž strašák modro-černé koalice zmobilizuje levicové voliče měrou nevídanou? Ví Kalousek, co dělá? U svých voličů si možná zvýšil kredit -- hlavně pavlačová hláška o bordelu jim jistě dělá dobře. Potěšit svou voličskou základnu však ne vždy znamená skutečný politický zisk.

Jiným příkladem politického nerealismu je postoj té části sociální demokracie, která odmítá uznat momentální krach české verze třetí cesty, a snaží se zachránit tvář strany setrváváním u bohumínského usnesení. Ve chvíli, kdy je levice neschopna předložit pozitivní alternativu Modré šance, je zcela kontraproduktivní trvat na zákazu programové spolupráce s levicovou stranou, jež na rozdíl od té Grossovy ještě stále vládne slušnou voličskou podporou. Nenahrazují sociální demokraté svým proklamovaným antikomunismem jen vyprázdněnost vlastních postojů? Není jejich bohumínské usnesení již jen zástěrkou pro vlastní bezradnost a beztvarost? Není prozíravější snažit se socializovat komunisty, když už stejně dochází ke komunizaci socialistů?

Přitom právě systematická izolace komunistů od plnohodnotného politického života je hlavním zdrojem jejich politického kapitálu. Grebeníčkovci těží ze své nezapletenosti do provozu establišmentu a ono "S komunisty se nemluví!" lukrativně převrací v "Nejsme jako oni (zloději a jejich přisluhovači)!" Politickou exkluzi mění v politickou exkluzivitu. Postoj ztělesněný bohumínským usnesením z nich 15 let po Listopadu (a tedy s křížkem po funuse) dělá nenormální politický subjekt, politického démona, jemuž se tak dopřává větší váhy, než by si zasloužil. Jestliže potlačujeme něco, co k nám ve skutečnosti patří, je toto něco právě tím silnější, čím více je potlačováno, a tím více ovlivňuje naše chování, čím méně se k němu chceme postavit čelem a věcně s ním jednat. Tato situace přitom škodí nejenom těm, kdo nechtějí mocnou KSČM, ale i samotným komunistům -- dopřává jim spoustu koláčů bez práce.

Bohumínské usnesení je zdůvodnitelné dvěma způsoby. Buď jako striktní odlišení programu sociální demokracie od komunistické interpretace marxismu, nebo jako distance od potenciálních nastolitelů totalitního režimu. Jenže sociálně demokratická třetí cesta má čím dál větší problém odlišit se před lidmi od jakési vypolštářované verze neoliberalismu; svým afirmativním postojem k socioekonomickému pořádku se zbavuje možnosti kritizovat zdroje nespravedlnosti -- a tím se dostává do pozice umývače špinavého nádobí na cizí hostině.

Pokud jde o druhý bod, obava z nového Vítězného února je v současné geopolitické situaci naprosto lichá. Jsou to přeludy minulosti, čeho se tu bojíme, a co nám brání vidět věci, jak jsou. Strašidel se bojí děti; my bychom už mohli být dospělí. A věci se mají tak, že navzdory bohumínské hrázi prosakuje do sociálně demokratického rybníka komunistická spodní voda -- a dotyčné usnesení je tak ne již způsobem, jak tomu zabránit, ale způsobem, jak to ignorovat a nemuset se s tím vypořádat.

Jak kalouskovsko-klausovské tanečky, tak ustrnulost obhájců bohumínského usnesení je projevem ignorování problematického, leč významného politického subjektu ve jménu překonaných stranických stereotypů 20. století, ale též v důsledku frustrace z promeškané šance vypořádat se s dědictvím normalizace, dokud to ještě šlo; tuto šanci ostatně definitivně "zařízl" Václav Klaus svými nedávnými výroky a odpor ke KSČM je pak jen smutným potvrzením Jungovy teorie stínu, kdy si svoji vlastní temnou stránku promítáme do druhých. To vše odvádí pozornost od reálných problémů doby.

Potřebujeme politickou imaginaci

Potřebujeme ji všichni, ale zejména ji potřebují naše levicové parlamentní strany v čele s komunisty. Rétorika založená na obhajobě centralizovaného a přebyrokratizovaného sociálního státu a národních zájmů zdaleka nevystihuje podstatné trendy dneška a de facto se stává obhajobou jakési dvouhlavé zombie. Pokud se levice má stát skutečně hybnou silou společnosti, musí najít odvahu předložit svým voličům závažné výzvy globalizace, a ne hrát na jejich zápecnické komplexy, zaštítěné mauzoleovanými modlami poúnorového panteonu. V opačném případě se stává toliko jinak nabarveným fetišistickým stánkem konzumu, stvrzujícím bezvýchodnost civilizačního vývoje. Dokud se např. Kjótský protokol nebo irácká válka nestanou pro komunisty podnětem k hlubšímu zamyšlení, než je poukaz na americký imperialismus, který je dezinterpretací daleko palčivějších otázek, mohou si o své pokrokovosti nechat jen zdát.

Hadí pohled bohumínského usnesení nehypnotizuje jen část sociální demokracie, ale i samotné komunisty. Je jako neprůstřelné sklo, za nímž v jakési rudé verzi papamobilu mohou ochránit své politické koncepty před reálnými zkouškami a nutností reformy. Pokud v KSČM existují životaschopné síly, je to právě bohumínské usnesení, co jim brání v tom, aby se projevily. Nejsou-li zde, pak je to znovu dotyčné usnesení, co drží nad vodou Titanik postnormalizačních nostalgiků.

Je třeba usilovat o nové, méně centralizované a méně byrokratizované formy solidarity a ovšem i samotné politiky. Je třeba k rizikům globálního kapitalismu přiřadit na privilegovaném místě hrozby environmentální, jichž je dosavadní levice často podílníkem. Je třeba překonat šovinistické a xenofóbní stereotypy národní (hysterie kolem Sudet apod.) i eurocentrické; multikulturalismus není jen ideologií imigrantů a zákeřných postmodernistů, ale především vyjádřením životní reality 21. století. Stejně tak je třeba revidovat kulturní šablony "lidovosti", jež se definitivně staly kořistí ohlupujícího zábavního průmyslu. V neposlední řadě se přežitkem stává striktně ateisticko-materialistické chápání světa a lidského bytí, které se v atmosféře nepopiratelného návratu religiozity do veřejného prostoru může stát spíš zdrojem neporozumění a izolace.

Pokud se levice nedokáže postavit čelem ke všem těmto problémům a odvodit z nich radikální závěry, je -- v lepším případě -- k ničemu. Nedokáže odpovědět na otázky našeho věku a důsledkem bude hysterický útěk k nějaké formě rudého fundamentalismu, protějšku neoliberálních snů o kapitalismu bez přívlastků. Jistě, s něčím takovým se dají vyhrát jedny, možná dvoje volby. Z hlediska budoucnosti to však neprospěje nikomu.

Vládní krize je šancí. Šance s sebou vždy nese kus nebezpečí, cosi jako zemětřesení. Česká levice však zemětřesení potřebuje. Co neobstojí, nechť padne. Zrušení bohumínského usnesení by v této chvíli zřejmě znamenalo eskalaci krizových tendencí minimálně uvnitř ČSSD. V jistém okamžiku ale není dobré krizi zažehnávat; organismu prospěje, když ji podstoupí. A v případě sociálních demokratů to znamená přestat žít v iluzi a přiznat si barvu...

Rozhodně nechci, aby se v této zemi odehrál nový Vítězný únor. Minulost mě nezajímá. Sním však o tom, že se vrací JARO. Jsem realista -- a proto chci nemožné!