19. 11. 2004
PATNÁCT LET OD LISTOPADUGrebeníček: Byl to pokus o omluvu?Nejrozporuplnější postavou sněmovního shromáždění k 17. listopadu byl Miroslav Grebeníček, předseda KSČM. Je složité říci, zda jeho odhodlání předstoupit před shromážděné poslance s proslovem k tomuto "dvojjedinému" výročí byla otázka osobní statečnosti či spíše něčeho jiného. Těžko ale předpokládat, že by si Grebeníček neuvědomil, co svým pouhým přistoupením k řečnickému pultu rozpoutá. Drtivá většina poslanců ODS demonstrativně odešla ze sálu, stejně jako Václav Havel. Ostatní, včetně prezidenta Klause, zůstali. |
Jistě, je možné chápat ty, kteří zůstali i ty, kteří odešli, i když takovéto gesto při slavnostní chvíli asi není zrovna nejšťastnější. Noblesu prokázal úřadující prezident Václav Klaus a místopředsedkyně sněmovny a ODS Miroslava Němcová, kteří celý Grebeníčkův projev vyslechli do konce. Předseda komunistické strany neříkal vlastně nic převratného. Poměrně chytře se v první části projevu vyhnul problému "co se 17. listopadem" tím, že připomněl památku Jana Opletala, a řádění nacistů proti české inteligenci před 65 lety. Vlastně byl z řečníků jediný, kdo si na onen původní význam 17. listopadu i jeho mezinárodní charakter vzpomněl. Pomineme-li jen velmi letmý dotyk Stanislava Grosse. Grebeníček ale do své řeči "vpašoval" větu, které si patrně všiml málokdo. "Tvrdím, že skutečný zájem pokroku nemůže nikdy spočívat na zásadě, že vůči odpůrci je vše povoleno. Justiční vražda zůstane hanebnou skvrnou, ať se kryje zájmy církve, zájmy kapitálu nebo zájmy komunismu." Je to ona veřejná omluva, po které všichni volají? Byl to jen pokus o ni? Rozhodně tato věta byla v Grebeníčkově projevu nesmírně důležitá. Je ovšem otázkou, kolik komunistů se chce za své činy skutečně omlouvat či se alespoň ke Grebeníčkovi připojit. Kdo z nich je schopen sebereflexe? Je Grebeníčkova věta míněna "upřímně" či je to jen dobře vypočítaný tah rostoucí strany? Co je v politice upřímnost a koho zavazuje k neopakování starých chyb? Sudetští Němci a čeští nacisté se nehodlají omluvit svým obětem a Čechům, vyhnaným ze Sudet či umučeným v koncentrácích také ne. A přece existují obě tyto skupiny nezpochybnitelných historických viníků i jejich oběti jako přirozené součásti české společnosti. Možná, že si lídr KSČM ani neuvědomil, jak vážná slova v té sentimentální chvíli říká, možná ale - to by snad byla ta lepší možnost - si on sám či ten, kdo mu onen proslov napsal, uvědomuje vše řečené až příliš jasně. Nepochybně si sílu Grebeníčkova projevu uvědomili nejen poslanci,kteří v sále zůstali, ale ti televizní diváci, kteří tato slova slyšet chtěli či potřebovali. Slyšeli i slova o nezaměstnanosti, rozkrádání a rozprodávání národního bohatství, majetku nás všech. Je pravda, že dál se už projev nesl v tradičním komunistickém duchu, sčítající všechny skutečné i domnělé chyby, jichž se všichni za patnáct let dopustili. I když jsme překvapivě slyšeli na vlastní uši předsedu rudé partaje, jak cituje papeže Jana Pavla II. a jeho sociální encykliku či Voltaira. Téměř ransdorfovský, tedy některým stalinistům uvnitř komunistické strany -- a i samému Grebeníčkovi - tolik nepohodlný duch v tu chvíli zavanul sněmovnou. Komunisté se učí - a nutno dodat, že se učí velmi rychle. Snad až nebezpečně rychle. Ony dvě nenápadné věty o tom svědčí. Neznamená to, že bychom si o "rudých bratrech" měli dělat jakékoliv iluze. Znamená to jen, že bychom se měli umět poučit. Měli bychom věnovat pozornost nejen jedněm, ale i druhým. Škoda, že ODS odešla ze sálu. Mohla být o jednu zkušenost bohatší. Silnému protivníkovi je totiž třeba naslouchat. Pozorně. Zdroj: server Česká média |