Avšak místo uskutečnění tohoto demokratického a humanitního ve skutečnosti tedy levicového ideálu nastolila hierarchickou vládu nomenklaturních kádrů, kteří sami sebe označili za lidi jiné, všem ostatním nadřazené kategorie. Komunistickou stranu je proto nutné považovat ve skutečnosti za stranu pravicovou. Ve své podstatě byla definována již Marxem a Engelsem v Komunistickém manifestu jako pravicově socialistická. Což je mimochodem i geniální předpověď fašismu. Fašisté (nezaměňovat s nacisty) a komunisté mají tedy hodně společného, i když ne vše. Jedná se spíše o průnik ne zcela totožných množin. Bylo tedy více než dost důvodů zakázat KSČ. Avšak nestalo se tak!

Ta stejná věc je již něčím jiným, změní-li se kontext. Požadovat dnes zákaz KSČ-M či její ideologie není proto opožděným bojem za demokracii, ale snahou o potlačení svobody slova, tedy něčím antidemokratickým. Třídní boj, který tak vadí některým jedincům, že podávají trestní oznámení na každého, kdo se o něm zmíní, popisovalo mnoho filosofů před Marxem, mimochodem i mnoha pravičáky oblíbený Platón. Budeme tedy zakazovat filosofy a zamlčovat existenci třídního boje v dějinách, abychom se nedostali před soud? Je toto cesta k demokratičtější společnosti, nebo spíše k pravicové diktatuře? Odpověď je jasná.

Tito zuřiví antikomunisté nejsou schopni nabídnout veřejnosti žádná pozitivní řešení dnešních problémů. Nemají žádnou demokratičtější alternativu k dnešní selhávající zastupitelské demokracii, ani ke kapitalistickému systému se všemi jeho absurditami, jakými je např. pálení obilí v hladovějícím světě a enormní vojenské výdaje tamtéž. Nabízejí jen "morální kredit" svých "bezúhonných" osobností stvrzovaný nekompromisním bojem proti stínům včerejška. Nabízejí tedy nenávist a kult osobnosti, své vlastní při zachování stávajícího systému, spíše však při zdůraznění jeho nedemokratických prvků.

Avšak vše má ještě hlubší motivy, než jaké představuje snaha několika pokrytců o zviditelnění prostřednictvím boje proti snadnému komunistickému nepříteli, když si netroufají či přímo nechtějí bojovat proti nepříteli silnějšímu, vládě USA a proti jejímu porušování lidských práv. Tyto hlubší příčiny lze nalézt při pozornějším zkoumání vývoje za posledních 15 let. Tehdy jsme si mysleli, že jsme konečně získali svobodu. Jenže tomu tak není. Proč?

Václav Havel se nechal zvolit za prezidenta hlasy právě poslanců komunistického parlamentu, což mělo pro něj mnohé výhody. Získal tím mandát jako někdo, kdo stojí nad parlamentem a potlačil revoluční význam událostí. Mandát totiž nezískal od občanů, ale právě od těchto poslanců, poslušně hrajících tak, jak jim režisér Havel diktoval. Obecně se pak zdůraznil význam mocenských elit oproti revoltujícím zástupům na ulicích a náměstích.

Význam tohoto gesta i následných, shora diktovaných rozhodnutí, byl: Dáme vám svobodu, ale zase ne tak moc, abyste nám mohli mluvit do vládnutí a rozdělování majetku. Pro dosažení tohoto cíle bylo ale nutno překonat rezidua výše zmíněného levicového ideálu, což se dařilo díky kultu Havlovy a později i Klausovy osobnosti, pilně budovanému přičinlivými publicisty/kami a spisovateli/kami. Avšak k plnému úspěchu přispěl až geniální podvod s kupónovou privatizací, jejímž skutečným cílem bylo převést rozsáhlý, mnohamiliardový majetek do soukromých rukou, a to vše pod příslibem, že každý občan bude akcionář. Lid chce být klamán, praví klasik, a tak také klamán je. Stále znovu a znovu. Aby všechny tyto operace ustavení nových mocenských a vlastnických elit proběhly úspěšně, bylo nutné udržet veřejnost v apatickém klidu a nejitřit revoluční nálady radikálním opatřením, jakým by jistě byl zákaz KSČ. Jakmile se pánové a dámy dostali k moci, již jim revoluční nálady veřejnosti překážely a představovaly pro ně hrozbu. Zachování KSČ mělo pro ně mimo to neodolatelný půvab. Nebezpečné levicové tendence, zvláště silné v českém národě konstitujícím se zdola v míře jinde nebývalé, v národě majícím neúctu k autoritě jako svůj charakterový rys, dokázala existence KSČ, později tedy KSČ-M účinně blokovat vznik autentické levice a dávala těmto staro-novým elitářům do rukou účinný prostředek k diskreditaci levicových ideálů.

Zákaz KSČ by jistě vyvolal i vášnivé diskuse o jeho spravedlnosti či nespravedlnosti, které by vedly či mohly vést nebezpečně blízko k analýze podstaty komunistické moci a komunismu samotného. Nový režim, v němž nyní žijeme, a jeho strůjci se totiž zase až tak moc nechtěli rozejít s vládou nad občany, s vyšachováním lidu ze skutečného podílu na moci. Neboli, i komunismus a kapitalismus jsou do jisté míry se překrývající množiny, kde vedle rozdílů jsou i shody.

Charakter vztahu zaměstnance a zaměstnavatele má podle R. Dahla stále feudální podobu. Na trhu se nesetkávají rovnoprávní partneři se stejnou vyjednávací silou, ale kapitálově silný zaměstnavatel stojí proti mase navzájem si konkurujících a kapitálově nevybavených, tedy hrozbě materiální nouze vystavených uchazečů o práci. Tento opět hierarchický model mezilidských vztahů však již nemá onu, alespoň zdánlivě, monolitní povahu komunistické vlády.

Zaměstnavatelé, shodní ve své snaze zachovat tuto společenskou nerovnost, jsou rozdílní v celé řadě svých dalších cílů. Tato rozdílnost ve shodě si vyžaduje pluralitní politickou reprezentaci, jejímž prostřednictvím mohou tyto kapitálově silné skupiny vyjednávat o věcech pro sebe důležitých z hlediska řízení států. Avšak není v jejich zájmu připustit k tomuto vyjednávání občany samotné. Proto také měla demokracie při svém vzniku formu demokracie jen pro bohaté, a to díky majetkovému censu, který vylučoval z práva volit nemajetné, tj. obrovskou většinu společnosti. Všeobecné volební právo bylo prosazeno přes jejich odpor a představuje určitou, ale ve skutečnosti, jak nyní dobře vidíme nejen u nás, ale i ve Velké Británii a jinde, jen malou systémovou výzvu. Dnes již jen pomáhá udržet iluzi demokracie. Tato iluze byla užitečná zvláště v době, kdy se zdálo, že ke kapitalismu existují alternativy, a kdy ještě nedošlo k tak rozsáhlému otevření trhů a zdrojů na východě, tj. v bývalém Sovětském svazu a Číně. Hrozba socialistické alternativy nutila k větší míře předstírání demokracie a rozdělování společenského bohatství, než jak je tomu dnes, kdy se zdá, že se všechny alternativy zdiskreditovaly a kdy se otevřely nové možnosti pro maximalizaci zisku.

V cestě této "modré šanci" mohla u nás teoreticky stát jen ČSSD. Avšak tato strana nebyla vybudována jako reprezentantka zájmu zaměstnanců a neprivilegované většiny občanů.

Názorově se jedná o konglomerát, strukturálně pak o piedestal pod sochu M. Zemana, který po odchodu svého tvůrce nemá koho podpírat. Nejen, že M. Zeman nereformoval za své vlády stranickou strukturu tak, aby dokázala sama produkovat kvalitní vedení na základě efektivních mechanismů výběru, ale nedošlo ani k vážnějším diskusím o koncepci, o tom, co to vlastně znamená být sociální demokrat.

M. Zeman si na vše stačil sám a toto jeho elitářství přináší nyní ovoce v podobě naprostého rozkladu a zesměšnění sociální demokracie jako takové. Čím jiným než totálním zesměšněním je volba S. Grosse za předsedu vlády a strany, volba člověka, který má jedinou vizi, a to vizi vlastní moci. Poslední tah, spočívající ve volbě prakticky neznámého a z hlediska postavení ve straně bezvýznamného člověka za kandidáta na předsedu vlády, je jen poslední tečkou za celkovým ztrapněním této strany.

Jestliže KSČM není pravicí považována za vážného soupeře, mohla by jím být za jiných okolností ČSSD. Proto bylo a je nutné ji naprosto znemožnit, KSČ-M již znemožněná je. Proto také ona soustředěná palba sdělovacích prostředků na aféru S. Grosse, při mizivé či často také žádné pozornosti věnované aféře Kalouskově, Tlustého, a vůbec mnohamiliardovému rozkrádání probíhajícímu v našem státě v míře větší než malé od r. 1990.

Nemělo by nám uniknout, že sdělovací prostředky jsou jednak výrazně monopolizované, Lidové noviny a "Mladá fronta dnes" jsou vlastnicky úzce propojeny, jednak vůbec neplní svou funkci. Tzv. veřejnoprávní televize není ve skutečnosti veřejnoprávní, neboť veřejnost nemá na její práci žádný vliv. ČT se oddává masivnímu vymývání mozků veřejnosti nejen v souvislosti s válkou proti Iráku, ale i v souvislosti s úmrtím papeže a v řadě dalších případů.

V poslední době se více informací a přece jen trochu vyváženější zpravodajství dá nalézt spíše ve zpravodajském pořadu TV Nova než na ČT1.

Soustředěný útok pravice je celosvětový a naše události jsou jen částí tohoto procesu, umožněného i současnou ideovou bezradností levice. Avšak pravice není jednotná. Vedle volnotržní pravice, zdráhám se užít slova liberální, vystupuje do popředí i pravice konzervativní, snící sen o obnovení starých, před- modernizačních poměrů s vládou rodové šlechty a požehnáním církve.

Právě tato pravice má blízko k používaní moralistních klišé a ke zneužívání vznešených slov k naprosto nevznešeným účelům. Proti pravici volnotržní (u nás reprezentovanou ODS) staví do popředí morální a rodinné hodnoty a nesmiřitelný boj proti KSČ. Tato pravice měla vždy blízko k různým autoritativním a často také přímo fašistickým režimům, což dokazují příklady předválečného Španělska, Portugalska, Itálie, Rakouska, Maďarska, Slovenska, v novější době pak Chile, nejnověji je v tomto směru velmi varující vývoj v USA.

Ať již si to protagonisté různých protikomunistických kampaní uvědomují či ne, právě tímto směrem nás posunují. Mám na mysli jak studentskou petici -- ovšem samo označení je zavádějící, neboť se jedná o akci hrstky studentů, nikoliv většiny či studentů vůbec, stejně jako iniciativu senátorů Štětiny a Mejstříka, kteří společně s předsedou Strany zelených p. Beránkem podali trestní oznámení na neznámého pachatele za hlásání třídní zášti a používání symbolů totalitního režimu (viz zde: http://www.stranazelenych.cz/page-type1b.php?x=1717).

Je skutečně pozoruhodné, že se tito bojovníci za "demokracii a lidská práva", bojující ovšem jen někde a jen vůči někomu, hlouběji nezamýšleli nad podstatou komunistického systému spočívající v nekontrolovatelné moci nad společností. Pokud by to učinili, místo toho, aby byli proti něčemu, byli by pro něco. Volali by po rozšíření možnosti občanů zasahovat do politického dění. Již je nám všem přece jasné, že tuto moc nám nedává ani soutěž politických stran, ani možnost jednou za čtyři roky zvolit, která z nich se dostane k moci. Občané totiž zůstávají bezmocní, ať zvolí kteroukoliv z nich.

Vyslovuji proto vážnou pochybnost o upřímnosti jejich úmyslů a cítím se oprávněn považovat jejich aktivity za součást politické kampaně, jejímž cílem je vyvolat antikomunistickou hysterii, stejně jako odvrátit pozornost občanů od krize a rozkladu stávajícího politického systému.

Morální úpadek ČSSD také nemusí být tak jednoznačně výhodný pro pravicové politiky. Kdyby ČSSD zcela zmizela ze scény, zůstala by zde KSČM jako údajně jediný reprezentant zájmů zaměstnanecké veřejnosti, nebo, ještě hůře, začalo by volání po vzniku autentické levicové strany. Je tedy nutné zničit ČSSD, ale zase ne tak zcela, a udržovat povědomí o odpornosti KSČM a její odpovědnosti za minulý totalitní režim.

Druhým motivem těchto aktivit je boj uvnitř pravice samotné. Konzervativní pravice se nedokáže v našem prostředí účinně prosadit, i když pro to dělá, co může. Její snahy o integraci (viz např. zde: http://www.liberalnistrana.cz/show.php) často selhávají, i když je zaštiťuje sám V. Havel. Také proto ony křečovité antikomunistické kampaně.

V jejich prospěch působí ovšem mnoho faktorů. Výše zmíněný charakter mezilidských vztahů v rámci kapitalistického podniku vytváří u zaměstnanců návyk podřizovat se nedemokratické autoritě a vyvolává u nich pocity odcizení. Konzumní společnost, vlastní produkt kapitalistického systému, je morálně vyprázdněná a není schopna nabídnout lidem pocit sounáležitosti, který vnitřně silně potřebují. Kombinace kapitalismem rozeného autoritářství s pocitem vnitřní prázdnoty vyvolává touhu po zaplnění tohoto vakua silnou a "laskavou" autoritou, která poskytne pocit jistoty a dává možnost překonat osamělost v sounáležitosti s touto autoritou. Tuto roli dokáží dobře hrát vůdci různých sekt i etablovaných náboženství, jak jsme toho byli svědky právě při papežově pohřbu.

Takto silnou a autoritářskou církev ale potřebují i kapitalisté sami, neboť jim vždy dodávala náboženské posvěcení a legitimizovala nerovnost mezi lidmi jako přirozenou, danou přímo bohem. Mnozí kritici katolické církve se soustřeďují na pedofilní skandály kněží, na její, v podstatě bezohledný postoj vůči antikoncepci, ale to vše jsou jen symptomy hlubší a podstatnější vady. Celibát byl zaveden nejen kvůli ochraně nedělitelnosti majetku církve, na nějž by si jinak dělali nárok dědicové ženatých kněží, ale především kvůli větší míře ovládání kněží, jejich většímu podrobení církevní hierarchii.

Obdobně zákaz antikoncepce není výrazem starosti církevních hodnostářů o prospěch jejich oveček, ale mimo jiné i snahy o totalitní kontrolu i nejintimnějších částí lidského života. Že se církevní hodnostáři neobtěžují ptát se svých věřících na jejich názor nejen v této otázce, ale prakticky v žádné, že jim nedovolí, aby formulovali stanoviska své církve ve svobodné diskusi a zjišťovali je na základě hlasováním vyjádřeného většinového názoru, je známá skutečnost.

My vás přivedeme do ráje, když se nám bezvýhradně podřídíte, slibuje svým věřícím církevní hierarchie. Je zřejmé, že katolická církev je především církví autoritářskou, vychovávající své věřící v duchu kultu osobnosti a poslušnosti vůči nadřízeným. Sama její podstata je protidemokratická. Především proto měla tolik společného s fašistickými a klerofašistickými režimy (z blízkého okolí připomeňme Rakousko a Slovensko). Barokně nechutné představení papežova pohřbu mělo posílit právě tyto charakteristické rysy katolické církve a vyvolat hysterii nekritizovatelnosti posvátné či co nejrychleji za svatou vyhlášené osoby. Nejedná se o nic jiného než o projev mocichtivosti Vatikánu, jak jej již před delším časem charakterizoval teolog H. Küng.

Vzhledem k dosud uvedenému dostáváme prostor přibližně tří protínajících se množin, a to množiny vyjadřující podstatu a ideologii komunistickou, množinu téhož kapitalistickou a konečně třetí množinu autoritářských církví, nejen tedy katolické. Společným prostorem všech je autoritářství, odsouzení občanů do role ovládané, vykořisťované a bezmocné většiny. Společným rysem komunistů a katolické církve je navíc kult osobnosti, bez něhož nejsou tyto struktury schopny vytvořit dostatečně silný emocionální náboj potřebný k ovládání citů a myslí svých poddaných. Komunistické strany představovaly v dějinách v podstatě hierarchickou církev, redukovanou na svůj pozemský základ. Proto také tolik podobnosti v míře a motivaci krutostí, jichž se tyto mocenské církevní a komunistické struktury a je tvořící a jim oddaní funkcionáři v dějinách dopouštěli.

Pokud se naše diskuse o současné krizi budou pohybovat jen v rovině, kdo s kým a proti komu a nezačneme hledat systémové příčiny nynějšího rozkladu, budeme se stále jen potácet v prostoru, vymezeném těmito třemi množinami. Jedna osoba bude střídána druhou, jedna strana vládu získá, druhá ji ztratí. A co se změní pro nás občany? Obávám se, že nic! Podvádět nás budou stejně všichni.

Pokud budeme stále přemýšlet jen v tomto starém stranickém paradigmatu, dotud se nám bude situace jevit jako bezvýchodná. Je na čase stát se občany a myslet na vlastní obhajobu našich zájmů.