Po 11. září 2001 odmítl Taliban odepřít svou podporu organizaci al Kajdá, proto Jürgen Habermas s určitými výhradami podpořil útok proti Afghánistánu. Avšak proti útoku na Irák má podstatné právní námitky. Kromě toho, že současná americká vláda "lživě manévrovala", jak nedávno podle Habermase vyšlo najevo, nedávná válka v Perském zálivu se od září 2002 rovná otevřené hrozbě OSN a je porušením mezinárodního práva. Nebyla schválena rezoluce Rady bezpečnosti, která by ospravedlňovala útok na Irák, ani Irák nehrozil světu bezprostředním útokem. Preventivní vojenský útok nelze zpětně ospravedlňovat. Není dovoleno vést válku na základě podezření.

Situace v Kosovu v roce 1999 však byla podle Habermase jiná: Západ se musel rozhodnout -- viz katastrofa ve Srebrenici! -- zda bude dál přihlížet Miloševičovu etnickému očišťování. Ani útok proti Jugoslávii neschválila Rada bezpečnosti, avšak podle Habermase existovaly dva důvody, proč byl útok proti Jugoslávii legitimní: povinností všech států je zabránit genocidě. A NATO je liberální aliance, jejíž principy respektují Deklaraci lidských práv OSN. Naproti tomu "koalice ochotných", která zaútočila proti Iráku, zahrnuje i státy, které pohrdají lidskými právy, jako je Uzbekistán či Libérie.

V případě útoku na Jugoslávii chápaly evropské země jako Francie, Itálie a Německo, tuto intervenci jako "anticipaci" zákona o světoobčanství -- jako krok k mezinárodnímu právu, jak si ho představoval Kant, které by mělo poskytovat občanům právní ochranu před jejich vlastními zločineckými režimy. Je jednou věcí, pokud využívají Spojené státy lidských práv jako nástroje pro zajištění své hegemonie. Jinou věcí je, pokud chápeme obtížný přechod od klasické mocenské politiky ke stavu světoobčanství jako proces získávání znalostí, které si lidé a státy osvojují postupně.

31. května 2004 publikovali Habermas a Derrida manifest "15. únor aneb co spojuje Evropany". [15. února 2003 se konaly v Londýně, v Madridě, v Barceloně, v Římě, v Berlíně a v Paříži obrovské demonstrace proti válce v Iráku.] Manifest byl apelem za vytvoření společné evropské zahraniční politiky. Francie, země Beneluxu, Itálie a Německo zůstávají dodnes katalyzátorem "prohlubování" institucí Evropské unie. Evropu ovšem úmyslně oslabil a rozpory v ní podpořil Donald Rumsfeld. A myšlenka společné zahraniční a obranné politiky vycházející z "centra EU" vyvolává obavy v situaci, kdy je EU po rozšíření na východ téměř neřiditelná. Země ve středovýchodní Evropě si chtějí uchovat svou novou národní suverenitu a svůj "speciální vztah" vůči USA. Avšak je dobře, že Francie a Německo, jako už tolikrát v minulosti, se snaží formulovat politiku Evropské unie. Pokud pohlížejí Spojené státy na Severoatlantické společenství stále více jen jako na nástroj pro prosazování svých vlastních unilaterálních zájmů, pak nemá NATO budoucnost. Existence Severoatlantického společenství je ospravedlnitelná podle Habermase jen potud, pokud je to aliance nepochybně liberálních států, které jednají v souladu s politikou OSN, respektující lidská práva.

Americký konzervativec Rober Kagan argumentoval, že jsou prý Američané stoupenci Hobbesovy filozofie mocenské politiky, zatímco Evropané věří v Kantův "věčný mír". Habermas s Kaganovým rozlišením nesouhlasí: Kant podle něho byl studentem Hobbese a popsal moderní právo, založené na násilí, a podstatu státní suverenity stejně střízlivě jako Hobbes. Je pravda, jak píše Kagan, že nacismus mohl být poražen jedině vojenskou silou a že pod vojenskou ochranou Spojených států se posléze v Evropě rozšířil pacifismus. Avšak Habermas tuto Kaganovu teorii koriguje těmito dodatečnými argumenty: 1. Na vítězství proti nacistickému Německu se podstatnou měrou také podílela Rudá armáda. 2. "Měkký, nevojenský" přístup k světu poskytl Evropanům v globálních stycích podstatný vliv. 3. Právě Spojené státy se snaží zabránit plánům Evropské unie na vytvoření vojenských struktur, nezávislých na NATO. Podle Habermase nemá Kagan pravdu, když argumentuje, že americká politika byla vždy založena na vojenské síle. Mnohokrát to tak během dvacátého století nebylo.

Bushova vláda po 11. září bezostyšně zneužila šoku z útoků na Světové obchodní centrum k militarizaci života doma i v zahraničí, k porušování Ženevských konvencí v táboře v zálivu Guantánamo, k vytvoření amerického ministerstva vnitřní bezpečnosti.

"Válka proti terorismu" je podle Habermase sporný pojem. Normálně může stát vést válku jedině proti jinému státu. Americká vláda svým útokem na Irák udělala něco, co je nejen protizákonné, ale i nerealistické: nahradila asymetrickou válku mezi státy asymetrickou válkou mezi státem, ozbrojeným vysoce technologickými zbraněmi a nedefinovatelnou teroristickou sítí, která dosud pracovala jen s noži a výbušninami. Člověk nemusí být odborníkem na terorismus, aby si uvědomil, že takto se nedá zlikvidovat al Kajda či neutralizovat prostředí, z něhož terorismus vzniká.

Jak je tomu s konvencemi, hájícími ve válkách životy civilistů? Neměly by být Spojené státy stíhány za válečné zločiny, spáchané v Iráku?

List New York Times otiskl dne 10. dubna 2003 článek, v němž informoval: "Velitelé amerického letectva měli povinnost žádat ministra obrany Donalda Rumsfelda o svolení pokaždé, pokud si měl plánovaný letecký úder vyžádat smrt více než 30 civilistů. Bylo navrženo více než 50 takových leteckých úderů a všechny byly schváleny." Tak nevím, ptá se Habermas, co by tomu řekl Mezinárodní trestní soudní dvůr v Haagu. Ale vzhledem k tomu, že USA ho neuznávají a že Rada bezpečnosti OSN nemá právo posuzovat činy svého člena s právem veta, celá tato otázka se bude muset řešit jinde. Podle odhadů bylo celkem v Iráku usmrceno 20 000 lidí. To ukazuje, jak obscénní byly zmanipulované videozáběry z této údajně "čistě technologické" války.

Habermas odmítá možnost vedení válek demokratickými zeměmi i proti "nezákonným státům". Podle Kellog-Briandovy dohody z roku 1928 jsou agresivní války zakázány. Vojenské moci je možno užívat pouze v sebeobraně. Po druhé světové válce dostala právo provádět mírotvorné operace Organizace spojených národů. Charta OSN zdůrazňuje, že mezinárodní právo je vyšší než právní systémy jednotlivých zemí. Spojení této Charty s Deklarací lidských práv a autoritou Rady bezpečnosti vedlo zejména po roce 1989 k celé řadě právních invoací, k "zústavnění" mezinárodního práva. Světová organizace nyní definuje procedury, podle nichž se určuje, co je porušením mezinárodního práva a zda to má být potrestáno. Už neexistují spravedlivé či nespravedlivé války, existují jen legální či ilegální války, ospravedlnitelné či neospravedlnitelné podle mezinárodního práva.

V případě útoku na Irák nešlo o to, zda je spravedlnost mezi národy možná, ani o odstranění nespravedlivého politického zřízení, ale o prostředky, jímž se o to USA pokusily. Bushova vláda zlikvidovala 220 let starý Kantův projekt legalizace mezinárodních vztahů.

Z chování americké vlády vyplývá, že mezinárodní právo přestalo existovat jako nástroj pro řešení konfliktů mezi státy a pro šíření demokracie a lidských práv. Spojené státy učinily tyto cíle oficiálním základem politiky, která už nespoléhá na právo, ale na své vlastní etické hodnoty a své vlastní morální přesvědčení. Tento pseudouniverzalismus je součástí etnocentrismu.

Kdo bude od nynějška určovat na mezinárodní úrovni, zda si "naše" hodnoty skutečně zaslouží všeobecného přijetí? Užíváme skutečně všeobecně uznávané hodnoty, anebo bereme v úvahu jen to, co je relevantní pro nás? Právě proto se užívaly inkluzivní právní procedury, jejichž podmínkou je, že je nutno založit nadnárodní rozhodování na přijetí názorů všech skupin i na přijetí všech nejrůznějších zájmů.

Na mezinárodní úrovni nemůže démonizování odpůrců jako "osy zla" přispět k řešení konfliktů. Na všech stranách dnes roste fundamentalismus -- v Iráku, v Izraeli, jinde.

Spravedlnosti mezi národy nelze dosáhnout moralizováním, ale legalizací mezinárodních vztahů. Diskriminující úsudky vedou ke konfliktům, jestliže se rozhodne jedna strana posuzovat podle svých vlastních měřítek údajné zločiny strany druhé. Nesmíme si však plést toto subjektivní hodnocení se soudním odsouzením prokazatelně zločineckého režimu a jeho vrahů fórem, které uznává komunita národů. Protože takovýto systém poskytuje obviněné straně právo na obhajobu a platí presumpce neviny.

Stoupenci Hobbesových principů však argumentují, že právo není nikdy ničím jiným než zástěrkou a maskou hospodářské a politické moci. Z tohoto hlediska je právní pacifismus, který chce rozšířit principy práva do mezinárodní arény, pouhou iluzí.

Praxi OSN ovšem dominují machiavelistické machinace. Všichni členové OSN formálně uznávají zásady Spojených národů. Proto méně demokratické země mají menší míru legitimity. To se stává zjevným, když se například despotická země jako Libye stane předsedou Komise pro lidská práva. Avšak problémem je, že tuto stupňovitě omezenou legitimitu států v OSN je velmi obtížné definovat.

Kromě toho, OSN má omezené schopnosti jednání. Ty závisejí na okamžité podpoře jejích mocnějších členů. OSN je závislá na vládách jednotlivých zemí, které jsou zase závislé na vůli voličů v těchto zemích.

Antiamerikanismus je v Evropě nebezpečím. V Německu měl vždycky souvislost s reakčními hnutími. Ti, kdo protestují proti politice současné americké vlády, by se měli spojit s americkými občany, kteří proti ní také protestují. Tím se kontraproduktivní obsah antiamerikanismu vyprázdní.

Kompletní interview v angličtině ZDE