|
22. 3. 2005
Hodnotový soud je nežalovatelný; celebrity musejí přijímat větší míru veřejné kritikyExistence skutečností může být prokázána, zatímco pravdivost hodnotového soudu dokazatelná není.
Osoby veřejně činné jako politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy apod. musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané, jak ustáleně tak judikuje i Evropský soud pro lidská práva. Musím reagovat na článek Štěpána Kotrby, nazvaný "Hodnotový úsudek Ústavního soudu: nerovnost občanů před zákonem", píše mluvčí Ústavního soudu ČR Michal Spáčil. |
|
V první řadě bych rád upozornil, že rozdělení výroků vyslovených ve veřejné diskusi na "hodnotový soud" (nikoliv "úsudek", jak uvádí ČTK) a "tvrzení skutečnosti" a rozdílné posuzování obou těchto kategorií je dlouholetou integrální součástí evropské judikatury ve sporech na ochranu osobnosti. Evropský soud pro lidská práva podrobně rozvádí úvahu, že existence skutečností může být prokázána, zatímco pravdivost hodnotového soudu dokazatelná není, např. v kauze Lingens proti Rakousku (1986, odst. 46). Ostatně judikatura k čl. 10 Evropské úmluvy je nesmírně bohatá a každý vážný zájemce v ní najde dostatek podkladů pro srovnání s předmětným rozhodnutím Ústavního soudu ČR. Stejně judikuje Spolkový ústavní soud (BVerfGE 61,1), v jehož rozhodnutích najdeme princip, podle nějž vyslovování názorových soudů, byť kontroverzních, zásadně požívá ústavní ochrany, zatímco tvrzení nepravdivých skutečností lze zakázat (BVerfGE 90, 241 a BVerfGE 90,1). Ze stejných principů vychází i nedávné rozhodnutí Evropského soudu v zajímavém případu "Feldek proti Slovensku" (2001). Dělení výroků na hodnotové soudy a tvrzení skutečnosti je demokratickým standardem a je spíše s podivem, že je v domácí judikatuře někdy opomíjeno. Ústavní soud rozhodl plně v intencích domácího i evropského práva. Mělo by být nadbytečné zdůrazňovat význam svobody slova pro utváření demokratického státu, po přečtení uvedeného článku mám však dojem, že to občas neškodí připomenout. Štěpán Kotrba napadl též argumentaci Ústavního soudu, podle níž osoby veřejně činné, jako jsou politici, veřejní činitelé, "mediální hvězdy" atd. musí akceptovat větší míru kritiky než jiní občané. Na této úvaze je opět již léta postavena judikatura Evropského soudu pro lidská práva, stejně jako rozhodování Nejvyššího soudu USA (precedenty "New York Times Co. v. Sullivan 376 U.S. 254 (1964) a Gertz v. Robert Welch, Inc. 418 U.S. 323 (1974)". Redaktor Britských listů mluví o nerovnosti tam, kde naopak soudní rozhodnutí vyrovnávají rozdíly mezi reálnými možnostmi lidí veřejně neznámých a známých. Vždyť vedlejší účastnice v tomto sporu možnost kdykoliv vystoupit v médiích několikrát využila a tvrzení stěžovatele opakovaně vyvracela v tisku. Lidé bez přístupu k médiím, jichž je naprostá většina, mají a musí mít silnější ochranu proti potencionálně infamujícím tvrzením než ti, kteří mohou snadno sdělit nejširšímu publiku svůj názor na cokoliv a na kohokoliv. Nerespektování tohoto principu by bylo zavírání očí před realitou. Závěr článku pana Kotrby pak nabádá právníky k tomu, aby plakali. Jsem přesvědčen, že by naši právníci k takovému výronu emocí našli lepší důvody než rozhodnutí obhajující svobody slova. Vždyť právě na Britských je otázkám svobody slova v ČR dlouhodobě věnována značná kritická pozornost. Domnívám se, že kritické názory pana Kotrby vyplývají spíše ze způsobu, jakým o celém případu, ve skutečnosti nepříliš zajímavém, informovala média - tedy nepřesně a emocionálně. Na zvýšenou míru veřejné kritiky vůči sobě si musejí zvyknout všichni, kteří jsou vidět - umělci, novináři a koneckonců i mluvčí různých institucí, jinak by museli pokaždé běžet ze studia rovnou k soudu. Nabízí se zde rčení o chlebu o dvou kůrkách. Michal Spáčil mluvčí Ústavního soudu (pro informaci přidávám tiskovou zprávu v podobě, v niž jsem ji předal médiím:)
Ústavní soud dnes vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele Jana Rejžka a zrušil rozsudky Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jimiž bylo stěžovateli uloženo omluvit se osobním dopisem i v denním tisku za kritické výroky týkající se zpěvačky H. V. Ta má v řízení před Ústavním soudem postavení vedlejší účastnice.
Ústavní soud konstatoval, že při střetu práva na svobodu projevu s právem na ochranu osobnosti musí soudy vždy pečlivě zvážit, zda nebyla dána bez důvodu přednost jednomu z těchto práv před druhým. K tomu podle Ústavního soudu v tomto případě došlo, a to závažným zásahem do svobody projevu stěžovatele. Ústavní soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na evropskou judikaturu, podle níž existuje zásadní rozdíl mezi hodnotovým soudem, který odráží osobní názor, a tvrzením skutečnosti, tedy konstatováním faktu. Prohlášení stěžovatele o "mafiánech" kteří podle jeho slov prosazovali vedlejší účastnici v sedmdesátých a osmdesátých letech do médií, musí být hodnoceno v celém kontextu článku, v němž se tento výrok objevil. Z něj jednoznačně vyplývá, že jde o hodnotový soud, nikoliv o skutkové tvrzení. Hodnotový soud však nemůže být již ze své podstaty prokázán. Požadavek obecných soudů dokázat pravdivost uvedeného výroku proto podle Ústavního soudu sám o sobě porušuje svobodu projevu. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že běžný čtenář nemůže chápat stěžovatelovu kritiku doslovně tak, že je H. V. v kontaktu se členy blíže neurčené mezinárodní zločinecké organizace. I pro hodnotový soud musí ovšem existovat alespoň nějaký podklad. Ústavní soud vychází z toho, že slova "mafie" a "mafiáni" zde neoznačují zločineckou organizaci a její členy, ale spíše společnost založenou na konexích a neprůhledných vazbách. V této souvislosti je podle Ústavního soudu nepochybné, že pro expresivní hodnocení pozadí populární hudby jako "mafie" stěžovatel určitý podklad měl. Hodnotový soud stěžovatele byl postaven na informacích všeobecně známých široké veřejnosti, jako je například návrat producentů, kteří ovlivňovali domácí populární hudbu před rokem 1990. Ústavní soud vytkl obecným soudům i to, že nedostatečně přihlédly k faktu, že žalobkyně je veřejně známou "mediální hvězdou". Lze obecně konstatovat, že osoby veřejně činné jako politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy apod. musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané, jak ustáleně tak judikuje i Evropský soud pro lidská práva. Tímto principem je podporována veřejná diskuse a svobodné utváření názorů, a dále i odrážena skutečnost, že osoba veřejně činná obvykle disponuje podstatně snadnějším přístupem do médií než kterýkoliv "běžný" občan. Ústavní soud vzal v úvahu, že vedlejší účastnice jako zpěvačka populární hudby je osobou veřejně známou a má dostatek možností, jak mediálně prezentovat svůj nesouhlas s tvrzeními stěžovatele. Z uvedených důvodů Ústavní soud konstatoval, že napadenými rozsudky byla porušena základní práva a svobody stěžovatele podle čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 17 Listiny základních práv a svobod, proto je zrušil. Ústavní soud uzavřel, že je na čtenářích a nikoliv na soudech, aby sami posoudili, zda je či není stěžovatelovo hodnocení stavu české populární hudby rozumné a přesvědčivé. |
