Hrdého vlastence asi napadne, že naši malou zemičku chtějí v zahraničí záměrně poškodit, protože země údajně bez korupce nás mezi sebou prostě nechtějí. Člověka méně vlastenecky založeného či člověka lehce paranoidního napadne, že průzkumy jsou zfalšovány (jako ostatně všechno v "tom našem bordelu") a jsou zhotovovány na čísi objednávku.

Nabízí se ale ještě jedno zdůvodnění, které mi přijde nejlogičtější a jestliže této variantě věřím, nemusím být nutně "hrdý český vlastenec" ani paranoidní člověk.

Tazatelé prostě a jednoduše lžou jako když tiskne. To by bylo nepěkné, ale na druhou stranu, ono je také dost těžké, když vás někdo překvapí na cestě do práce s dotazem, jestli schvalujete braní či dávání úplatků, říci přímo, že "jsou přeci horší věci a sám jste se několikrát této nepravosti zúčastnil". Každý raději správně odpoví, že uplácení se mu osobně velice hnusí a nikdy by ho nic takového nenapadlo.

Ale dost o úplatcích, nechci tu poukazovat na amorálnost korupčního jednání, to přenecháme tomu, kdo si je jist, že má štít čistý. Šlo mi pouze o příklad průzkumu veřejného mínění, jehož výsledky absolutně nekorespondují s realitou. Na jeden konkrétní průzkum veřejného mínění jsem opravdu alergický, je jím ten, který má zjistit, jakého politika nejvíce adorujeme a milujeme.

Podobné zbytečnosti nejsou jistě českou specialitou. Pamatuji si, že v sousedním Rusku se na předních místech jednoho takového žebříčku popularity sešli Stalin, Vysockij a Jelcin. I když tento průzkum, jenž jsem vzpomněl spíše jako takovou perličku, měl popravdě řečeno spíše blíže k současné soutěží České televize "Hledáme největšího Čecha" než ke klasickým průzkumům, které mám na mysli a které se týkají jen žijících politiků.

V České republice v posledních letech patřili mezi největší oblíbence Petra Buzková a dnes tolik nechtěný Stanislav Gross. U Petry Buzkové k tomu mohly přispět (podle zlých jazyků) i jisté ženské přednosti, neboť asi málokdo z tazatelů mohl strávit v blízkosti této doyenky české politické scény alespoň jeden pracovní den a poznat jak se staví k dílu. Předpokládám tedy alespoň, že byla hodnocena tak vysoko hlavně kvůli tomu jak pracuje a jak se chová, co jiného by také měli občané na politikovy hodnotit, že?

Druhým oblíbencem českých občanů byl po dlouhá léta Stanislav Gross, který se, po vzoru amerického snu, vypracoval z nuzných poměrů, kdy ho přes jeho nesmírný talent a nadání nemohli chudí rodiče dát ani studovat, až na nejdůležitějšího muže ve státě.

Lidé mají pohádky rádi, a tak i to byl možná důvod, proč byl tento muž s úsměvem bezelstného chlapce, korunní to princ sociální demokracie v očích tolika lidí, tím nejpopulárnějším z nejpopulárnějších.

Navíc i ne příliš vybraný vkus a zájem o intelektuální potravu, alespoň tedy ten špatný vkus, který mu přisuzovala média, je dosti podobný většině českého národa. To jsou všechno dokonalé předpoklady k tomu stát se populárním politikem. Ale kdeže loňské sněhy jsou....Podle nejčerstvějších výsledků dalšího průzkumu veřejného mínění klesla popularita Stanislava Grosse ze 47% na 18%, přičemž prvé číslo je z ledna a druhé z těchto dnů.

Litoval jsem své spoluobčany a říkal si, jak muselo být těžké po tolika letech prohlédnout a zjistit, že jejich vyvolený je vlastně desperát a ne milý, usměvavý, mladý muž. Přesto mě napadla kacířská myšlenka, jestli ale tazatelé opět nelhali, protože kdo by se dnes přiznal k tomu, že je mu Stanislav Gross sympatický?

Ale vážně: není asi možné průzkumy veřejného mínění zrušit, ale jejich údaje by se neměly brát tak "doslovně", protože ze skutečným stavem věci opravdu dosti často nesouhlasí ( v souvislosti s údajnými preferencemi KSČM bych řekl: kéž by tomu bylo i v tomto případě).

Pro co bych se ale skutečně přimlouval by bylo zrušení průzkumu veřejného mínění o populárnosti, politiků, už třeba jenom proto, že politik není celebrita a aby odváděl svou práci svědomitě a ku prospěchu občanů, nemusí být pro to nutně u všech z nich populární. Někdy je v podtitulu takového výzkumu zmínka nejen o popularitě, ale též o důvěryhodnosti Ale co tento pojem v této souvislosti vlastně znamená? Snad to, že tomuto politikovy věřím úplně všechno, což je nejlepší cesta jak ze sebe i nadále nechat dělat osla.

Na počátku vztahu politik-občan by měla být občanova opatrnost až nedůvěra, politik by se měl důvěru svými kroky postupně snažit teprve získávat. Až po dovršení tohoto složitého procesu vzájemného oťukávání by se teprve dalo mluvit o tom, kdo je a kdo není důvěryhodný. Nezbývá než konstatovat, že v České republice se tento proces (ne vinou občana) vždy nějak zvrtne a důvěryhodných vrcholných politiků se zatím nedostává, ale je jen na nás, abychom je konečně přinutili se o naší důvěru začít seriózně ucházet, aby pak měly údaje z budoucích průzkumů veřejného mínění o důvěryhodnosti politiků alespoň minimální vypovídající hodnotu založenou na skutečnosti a nejen na osobních sympatiích či antipatiích získaných skrze "nezaujatá" česká média, která jsou občas , řečeno lidově:" kam vítr, tam plášť".