Ten třetí, jak už to tak při konfliktech bývá, se pohybuje mezi už zmíněnými účastníky a vlastně tento vztah zprostředkovává. V biochemii by byl nazván mediátorem, což je látka zprostředkující v živém organismu přenos vzruchu mezi nervovými buňkami.

V oblasti společenské komunikace se používá kmenově shodné označení médium. Srovnání s chemií se může zdát zavádějící, ale ve skutečnosti není.

Představíme-li si společnost jako organismus, což je vlastně tradiční představa, pak můžeme politika a jeho voliče klidně vidět jako dvě nervové buňky, mezi kterými jsou přenášeny společenské vzruchy. A k tomu jsou ve společenském organismu využívána média, tedy řečeno chemickým slovníkem, látky zprostředkující přenos těchto vzruchů.

Určitý rozdíl bychom zde ale spatřovat měli. Zatímco u mediátoru je důležitý jeho vklad to procesu přenášení, u médií jde spíše o to tento vklad dostatečně a účinně potlačovat, aby byla zachována maximálně čistá realita přenosu. Otázka ale zní: je to tak skutečně nebo je to jen formální požadavek, který ve skutečnosti není respektován?

Pomiňme úplně celou aféru v rovině konkrétní. Učiňme její hlavní postavy indiferentními a zaměřme se na to, jak byla tato aféra zprostředkována. Těch pár komentářů, které se problémem zabývají nikoli jen z hlediska obsahového, ale i formálního, vyjadřuje v podstatě dva různé názory.

Jeden z nich se ptá: jak je možné, že média, po tolika korupčních skandálech vyvinula takovou snahu odhalit podezřelé finanční poměry jednoho z politiků, když se jedná o rozsah, který je téměř zanedbatelný ve srovnání s jinými, a dodnes nedořešenými korupčními skandály minulosti?

Tato otázka se ptá po tom, co je opravdovou příčinou této frenetické reakce na údajné korupční jednání jednoho z politiků? Otázka se vlastně ptá, jaký je skutečný účel, který má být touto aférou dosažen.

Proti této otázce stojí názor, který ji považuje za druhotnou. Říká, že odhalí-li média nějaké podezření z politické korupce, nezáleží tolik na motivaci, s jakou chtějí toto odhalení učinit veřejným problémem. Podle tohoto názoru účel světí prostředky, případně vůli.

Ale dá se v tomto případě uvažovat jen o konečném účelu, kterým je odhalení korupce nějakého politika?

Předpokládáme-li opravdu, že za celou snahou poukázat na možnou korupci se skrývá nějaká záminka, která působí jako vůle nebo motivace, těžko se ubráníme dojmu, že její nepotvrzený a nevyvrácený vklad nějak ovlivňuje celý vztah, jehož účastníky jsou na jedné straně nervózní politik a na straně druhé nervózní volič. Nejasné účely, které vedou média k tomu, aby určité kauzy dělala "reálnějšími" než ve skutečnosti jsou, a třeba na úkor jiných, spíše prostředky k tomu vedoucí znesvěcují.

V každém případě se ale tyto názorové komentáře jednak nedotýkají podstaty problému a jednak se vůbec nevyskytují v těch nejplošnějších médiích, kterých se problém pochopitelně týká.

Proč je vůbec vznášen požadavek nestrannosti médií?

To přece není jen problém poskytování prostoru pro neprůhlednou politickou agitaci, to je přímo problém výkonu moci. Média totiž nemusí být nutně jen prostorem vytvořeným pro to, aby se v něm odehrávala jinak stěží uskutečnitelná celospolečenská komunikace, případně prostorem, který je pouze zneužíván nějakou politickou stranou nebo mocenskou skupinou.

Média sama o sobě mohou, a prakticky jim v tom očividně nic nebrání, působit jako mocenské prvky, a to s velkým potenciálem. Ale to je právě kámen úrazu. Nad tím, jak definovat společenskou moc, se zamýšleli už osvícenští filosofové. Jean Jacques Rousseau charakterizoval společenskou moc jako souhrn individuálních sil, které vznikají na základě tzv. společenské smlouvy, přičemž tato moc vyžaduje pravidelné potvrzování "vůle lidu". Charles Montesquieu se zase zamýšlí nad tím, jak dosáhnout efektivního využití společenské moci, aby nebyla zneužívána, a požaduje proto oddělení moci zákonodárné od moci výkonné a nezávisle na nich existující moc soudní. Tento model ostatně beze zbytku praktikuje současná zastupitelská demokracie.

Oba myslitelé žili v době, kdy ještě neexistovala masmédia a tak s nimi nemohli kalkulovat. Existence médií je také jednou z podmínek demokracie, ovšem pokud se jedná o média nezávislá na jakékoli státní moci, respektive na těch, kdo tuto moc vykonávají. To je také jeden ze základních rozdílů mezi demokracií a totalitou, kde média slouží pouze k vyjadřování oficiální doktríny. Média v totalitách a diktátorských režimech tvoří nástroj výkonu moci.

To je ale jen jedna poloha, v níž se média stávají podílníkem moci. Druhá poloha, která byla naznačena, je právě ta, kdy médium přímo a záměrně ovlivňuje způsob výkonu společenské moci. Otázka, která se ptá po pravých příčinách, respektive účelu nějaké mediální aféry, směřuje nejen ke konkrétnímu zjištění, ale zároveň odhaluje skutečnost, že médium by mohlo mít určitý specifický zájem na tom, aby byl konkrétní politik podílu na výkonu moci zbaven, tedy aby se změnila politická konstelace, čímž by pochopitelně došlo k řetězové reakci a ovlivnění nejrůznějších skutečností, které jsou na způsobu výkonu společenské moci závislé.

Aby se předešlo nechtěnému omylu, zde se vůbec nejedná o orientaci toho kterého média vůči určité části politického spektra, což vždy bylo a zatím zůstává legitimním způsobem vyjádření názorového rozpětí média. Jedná se o způsob záměrného ovlivňování mocenských procesů s určitým konkrétním cílem, který stojí mimo tzv. mediální realitu, tedy mimo veřejný diskurz, který média de facto vytvářejí.

A jsme u jádra problému. Abychom se ještě jednou vrátili k původnímu biochemickému přirovnání: je to úvaha o možnosti, kdy se médium, původně se účastnící pouze jako zprostředkovatel, stává řídícím centrem celého procesu uvnitř organismu a kdy se jeho účast stává nikoli jen rozhodujícím, ale přímo hlavním kritériem pro výslednou podobu medializovaného problému. Podmínky pro to existují, protože média, pokud vůbec, pak podléhají pouze omezené kontrole. Například u tištěných periodik je tato kontrola téměř nulová.

Stále lze namítnout: co je možné vytknout médiím v případě, kdy zveřejní podezření z korupčního jednání v politice, která se snaží dotčený politik vyvrátit tak groteskním způsobem, jako to učinil Stanislav Gross? Existují zde dva zásadní problémy. Můžeme klidně souhlasit, že tlak vyvinutý na podezřelého politika vedl k odhalení toho, že není schopen smysluplně vyvrátit, z čeho byl nařčen. Zde je ale nutné se znovu ptát -- proč je zrovna v tomto případě vynakládána taková snaha? Pokud by se totiž potvrdil nějaký paralelní záměr, který by sledoval nějaké zájmové cíle, pak by se médium dostalo do stejné pozice, ve které se běžně ocitá ve vojenských juntách, diktaturách a totalitách, tedy do pozice nástroje moci. Tato varianta pochopitelně nevylučuje ani možnost, že by objevené podezření nebylo v souladu se sledovaným záměrem, tedy že by jeho medializace nebyla výhodná, a pak by zřejmě tyto souvislosti zůstaly zamlčeny! Celá věc se dá porovnat ještě jinak - jak bychom asi posuzovali politika, který sice uskutečnil to, k čemu má mandát, ale zároveň by tím sledoval nějaký subjektivní cíl?

Je možné oponovat: proč by vůbec mělo vadit účelové zasahování médií do politiky? Jednoduše proto, že média nemají k takovým krokům žádné pověření, protože nejsou postavena před povinnost skládat jiné účty, než ty, které souvisejí s odvodem daní. Dokonce ani média veřejné služby nemusejí být výjimkou, jak dokázala tzv. televizní rebelie v ČT na přelomu let 2000 a 2001.

Ještě by snad šla vznést jiná námitka, a to, že přece neexistuje jeden pohled médií, protože jich je celá řada. Ano, to je pravda. Jenže stále probíhající aféra s bytem premiéra, která začala jako boj jednoho deníku s jedním politikem, probíhala na základě dominového efektu, kdy prvotní impuls spustil proces jakési mediální konvergence k "jedné realitě". Konkurence prostě nemusí být zárukou vyváženosti, protože jde spíše o snahu účastnit se toho, co veřejnost zajímá, jednoduše řečeno "být při tom". Hraje v tom skutečnost, tedy skutečnost v pravém slova smyslu, nějakou roli?

Tohle samozřejmě není volání po nějaké formě cenzury médií, je to jen poukaz na fakt, že média mají v moderní společnosti značný mocenský potenciál, který daleko překračuje běžně vyvíjenou snahu společnosti o zachování určité etické úrovně médií. Jak je vidět, může s nimi dokonce být i v souladu.

V mnoha případech slouží média jako vynikající politický prostředek, jako doklad budiž uveden fenomén Berlusconi, jehož českou obdobou v našem kulturním prostředí jsou český europoslanec Železný nebo slovenský ministr Rusko. Všichni vděčí za svou politickou kariéru právě médiím. Politika je navíc, jak je patrné, na médiích plně závislá, protože média určují do velké míry její tvář a na médiích záleží, jestli dá veřejnost palec nahoru nebo dolů. Nikoli naopak.