Izrael vyznává poslušnost a věrnost Hospodinu, svému Bohu, a také věrnost Božímu slovu. Mně se jedná zvláště o poslední část této věty, která zní v hebrejštině נעשׂה ונשׁמע [naase venišma]. Což si dovolím co nejdoslovněji přeložit, interpretovat jako -- "my to budeme dělat a porozumíme". Ale k čemu nám bude tento doslovný překlad a jak nám pomůže k pochopení tak ožehavé otázky, jako je jednota celé církve Kristovy?

Nejprve bych se v krátkosti pokusil vyložit ono Boží slovo -- נעשׂה ונשׁמע . Podstatné je se zmínit, že skutky předcházejí porozumění. V tomto případě jde o pořadí skutků vůči jejich teologickému pochopení. V životech věřících lidí jde v prvé řadě o poslušnost Božímu slovu, než jak mu přesně teologicky rozumět. Vezměte si například jenom obrácení mnohých z vás, kteří tento článek čtete, vážení čtenáři. Když jste přijímali Ježíše Krista za svého osobního Spasitele, ještě jste mnohým biblickým otázkám zcela jasně nerozuměli. To správné a hlubší porozumění přišlo teprve později. Tehdy jste už nekráčeli životem sami, ale doprovázel vás na vaší pouti životem Pán Ježíš Kristus. Kdyby jste se však před svým obrácením ten pořádek snažili obrátit -- "my porozumíme a potom to budeme dělat". Je tady jedna veliká překážka, jedno veliké úskalí a které to je? My totiž nevíme, jak se moc do hloubky v našem biblickém poznání musíme dostat, abychom z něho učinili závěr a vykonali ho. Představte si, přátelé, že kupříkladu začnete studovat biblické texty v hebrejštině, řečtině, zatímco nemáte vztah s živým Bohem. Chcete všemu přijít na kloub a přesně všemu porozumět, abyste přijali Ježíše za svého Pána a Spasitele. Také by se mohlo stát, že pro náročné studium a hledání toho správného porozumění se nedostanete nikdy k samotnému kroku prostého vydání svého života Ježíši Kristu. A tak se tato biblická pravda potvrzuje. Nejdříve jsou vykonány skutky a teprve potom následuje porozumění.

Tato biblická pravda nám nyní pomůže objasnit myšlenku jednoty mezi jednotlivými denominacemi, vyznáními, konfesemi. Dle mého soudu totiž jednota mezi jednotlivými církvemi není založená hlavně na teologii, ale na skutcích "vyvěrajících z Božího slova". Objasnění této myšlenky vám, čtenáři, demonstruji na příkladu.

Uvedený příklad je památka večeře Páně slavená v evangelikální církvi a eucharistie slavená našimi bratry katolíky. Jde o odlišný výklad toho, jak večeři Páně chápou protestanti a jak katolíci.

Nejenom z poslušnosti, ale také jako projev naší radosti vůči Ježíši Kristu máme slavit večeři Páně. A abychom byli přesní, citujme to, co nám Pán Ježíš přikázal: ′Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: "Vezměte, jezte, toto jest mé tělo." Pak vzal i kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: "Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.′ (Mt 26:26,27,28 ) To nám přikázal Ježíš, než byl ukřižován. Tak máme činit, pokud jsme Ježíše přijali jako svého Pána a Spasitele. Pokud tedy uplatníme onu myšlenku "my to budeme dělat a porozumíme", potom jde v prvé řadě o poslušnost vůči Bohu a až potom o porozumění, přesné porozumění. To, na čem se všichni křesťané společně shodneme je, že máme slavit večeři Páně. A ve vykonání toho samotného aktu, činu slavení je podstata jednoty mezi katolíky a protestanty.

Mám jíst chléb a pít z kalicha a nic na tom nezmění, zda chápu doslovnou proměnu chleba v tělo Ježíše, nebo chápu večeři Páně pouze jako připomínku Ježíše Krista a jeho oběti!!! Tím chci říct, že moje teologické poznání by mi nemělo bránit v naplnění Boží vůle, Božího přikázání. Ba co víc, také bych díky mému poznání Bible neměl bránit, či dokonce zakazovat některému bratrovi či sestře naplnění Boží vůle, Božího přikázání! Možná se my protestanti neshodneme s našimi bratry a sestrami z katolické církve na společném teologickém vysvětlení večeře Páně. Totiž to, co nás protestanty a katolíky hlavně spojuje, není teologický výklad večeře Páně, nýbrž ten čin slavení večeře Páně, ten skutek účasti na ní, ta poslušnost vůči nařízení Páně!

Při této příležitosti bych se s vámi podělil ještě o jednu zásadní pravdu. Já nemůžu, ba dokonce nesmím určovat, za jakých podmínek se smí, nebo nesmí naplnit Boží přikázání! Můžete se mě hned zeptat "a proč ne"? Protože v okamžiku, kdy určuji nebo zakazuji naplnění Boží vůle, Božího přikázání, tak se stavím na stejnou roveň toho, kdo to přikázání, tu vůli vydal. A tím je samotný Bůh! Já nesmím přikázat: "Ty a ty se nesmíš zúčastnit večeře Páně", protože pak se dostanu na stejnou úroveň toho, kdo ten příkaz vydal. Rád bych vám, milí čtenáři, dal jeden příklad z našeho života. Víme všichni dobře, že na mnohých křižovatkách je semafor a na červenou se stojí a na zelenou se jede. Teď si jenom představte, že byste přiběhli ke křižovatce a začali z nějakého důvodu ostatní přesvědčovat, vykřikovat, aby na červenou jeli a na zelenou stáli. Sklidili byste jenom posměch. O pravidlech silničního provozu a jejich změnách může rozhodovat jedině vydavatel tohoto zákona -- a to je stát. Uznávám, že tento příklad je hodně "přitažený za uši", ale jasně vyjadřuje to, jak se mnohdy můžeme chovat v jednotlivých křesťanských církvích. Podle mne není na zemi žádného člověka, žádné instituce, žádného úřadu, staršího sboru, který by mi mohl zakázat účast na večeři Páně. Ani taková autorita církve jakou byl apoštol Pavel účast na ní nezakazuje. Ale přečtěme si ten biblický text společně: "Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije." (1. Kor 11:27--28 )

I taková autorita jakou je náš apoštol Pavel nepíše a neapeluje na starší korintského sboru, aby zakázali účast na večeři Páně těm, u koho to uznají za vhodné. To, jestli se já, jako věřící křesťan církve Pána Ježíše Krista, rozhodnu přijímat večeři Páně, či ne, záleží jenom na mně a na mém Pánu. Pokud bych ji bral nehodně, soudil by mě jedině Pán! Rozhodně ne žádný lidský soudce! I náš milý bratr apoštol Pavel jasně rozlišuje mezi tím, co přikazuje Pán Ježíš a tím co nařizuje on sám. (např. 1.Kor 7:10--12)

Ale kam tímto výkladem mířím? Je to účast nás evangelikálních křesťanů na katolické bohoslužbě. Pokud naši přátelé a bratři z katolické církve usilují o ekumenismus, což je jednota všech poznatelných církví Ježíše Krista, potom by nám měli umožnit účast na své bohoslužbě. Účast na svátostech katolické církve, jako je i například eucharistie! Právě takto bude z katolické strany zcela zjevná, transparentní otevřenost a ochota ve vedeném ekumenickém dialogu. A je docela pravděpodobné, že i náš společný Pán Ježíš má pro nás připravené své vlastní pochopení biblických textů, které je nám v současné době skryto díky rozdělené církvi.

A na závěr zpět k jednotě celé církve, které jsem věnoval tuto úvahu. Já si osobně myslím, že jednota všech křesťanských vyznání, konfesí, denominací není založena v zásadě na teologii, ale je založena na skutcích. Které skutky mám na mysli? Uvažuji skutky, které jsou nám připraveny od založení světa, abychom v nich "chodili". Jsou to skutky, které "pramení" v samotném Božím slově. Skutky -- jako je slavení večeře Páně, modlitba Páně, společné studium písma, chválení Boha, misie, charita a mnohé další. A v těchto skutcích jsou zcela jistě "zajedno" různé denominace, konfese a křesťané všemožných vyznání.