Bývalí emigranti soudí, že čeští pacienti -- ve srovnání s pacienty v západní Evropě a v USA -- nedokážou být ke svým lékařům dostatečně kritičtí: V předchozím režimu byli odkázáni na jediného, administrativně přiděleného obvodního lékaře, jemuž si netroufali odporovat, a tak se stejně pasivně chovají i dnes, přestože mají možnost volby. Není to tak docela pravda.

Jednak existovaly i před rokem 1989 cesty, jak se dostat k vytipovanému odborníkovi, a jednak se v tisku čím dál častěji dočítáme o žalobách pacientů, kteří se domnívají, že je lékař poškodil (neinformoval je o zamýšlené sterilizaci, nerozpoznal sepsi či embolii, vyoperoval zdravý orgán místo zasaženého, odeslal domů nedoléčeného pacienta, přijel k případu pozdě apod.). Ve shodě s přibývající zločinností mládeže vzrůstá dokonce i agresivita ošetřovaných občanů, zejména opilců. I když by povrchní pozorovatel mohl usoudit, že zároveň vzrůstá i neústupnost a nedůtklivost zdravotníků, kteří se těžko smiřují s demokratizací, tj. s jistým otřesem svého dosavadního postavení, na nedorozuměních mezi lékaři a pacienty se podílí především nedokonalá komunikace.

Pacienti neumějí vždy -- ve shodě s lékařovými představami -- věcně popsat, jaké mají obtíže (nikdo je v tom nevyškolil) a lékaři pochybují o tom, že by bližší vysvětlení zjištěných příznaků pacientovi skutečně pomohlo (předpokládají u něj automaticky sklony k hypochondrii). Pokusme se - na základě svých i cizích zkušeností - shrnout, k jakým "šumům" dochází v tomto kontaktu nejčastěji.

1. Lékař pacientovy stesky bagatelizuje, případně je svádí na psychický stav. "To nic není. To bude zas dobré. Je to psychického původu. Zajděte si ještě k psychiatrovi." U endogenních depresí může být prázdné utěšování dokonce kontraproduktivní.

2. Lékař přeruší pacienta dřív, než vyslechne jeho celou anamnézu (šetří časem a připadá mu, že se chce pacient jen vypovídat); tak mu mnohdy unikne významný detail, který by mu pomohl zpřesnit diagnózu. "Co bylo, to bylo. Neutápějte se v minulosti. Snažte se žít tady a teď."

3. Lékař zpochybní diagnózu svého kolegy nebo jiného nemocničního zařízení (vzhledem k příslovečné lékařské kolegialitě se to stává jen tehdy, když lékař nepřemůže svůj skrytý despekt vůči jiným autoritám). "Víte, jaké má doktor X výsledky? Měl byste dát přednost klinice se špičkovým vybavením." Logicky vzato, špičkové vybavení nemusí zaručovat špičkovou lékařskou péči, ale lékař ví, že ve století vědy a techniky takový argument úspěšně zabírá.

4. Pacient zpochybní lékařovu diagnózu či recept s tím, že mu jiný lékař doporučil něco jiného (většinou to nemíní jako kritiku, nýbrž jako alternativní návrh, ale lékaře tím samozřejmě popudí).

5. Lékař funguje jen jako distributor léků. "Tak co vám mám dneska předepsat?" Některým pacientům tím sice kápne do noty, ale jiní se cítí pochopitelně ochuzeni o odborný přístup.

6. Lékař komisně a promptně dodržuje příkazy, aniž vysvětlí pacientovi (či jeho rodině), proč tak náhle změnil rozhodnutí: Pošle například starého pacienta do léčebny, hned jak dostane zprávu o nenadálém plicním nálezu, což si pacient neumí vysvětlit, protože ho týž lékař předtím posílal jen na jiné, banální vyšetření (lékař je sice pod právním tlakem, ale v jistých případech by se neměl zříkat velkorysého postoje).

7. Pacient zaslechne za dveřmi nebo při počínající narkóze lékařův nepříznivý verdikt, případně vztáhne verdikt, týkající se jiného pacienta, na sebe. "Vypadá to s ním špatně. Jestli se dočká rána, tak si může blahopřát. Zítra mu tu nohu uřízneme."

8. Lékař sdělí deprimující diagnózu bez obalu přecitlivělému pacientovi. Stal se i případ, kdy odborný lékař umístil pacienta s rakovinou na interním oddělení, aby ho nevystrašil, ale primář tohoto oddělení se druhý den před pacientem rozčílil, proč mu strkají na internu lidi, kteří patří na onkologii (často vázne účinná spolupráce mezi lékaři).

9. Lékař zatají infaustní diagnózu před odhodlaným pacientem, který se pak o pravém stavu věcí dovídá od příbuzných (a ztrácí nadále důvěru ve svého lékaře).

10. Lékař nesmyslně poučuje pacienta, případně mu vyhrožuje, aby si zajistil pacientovu poslušnost. "Není dobré, když pořád nosíte v hlavě, že se v léčení stala chyba. Od léčení jsem tu já, ne vy. Když se nedáte hned operovat, skončíte na invalidním vozíku." Některým lékařům vadí i maličkosti, například že pacient posune přistavenou židli nebo že zavtipkuje, což samozřejmě atmosféru v ordinaci ochladí.

11. Pacient nedodržuje léčebné postupy, které mu lékař doporučil, ale před lékařem to zatají; někdy léky naopak zneužívá.

12. Pacient je skutečně hypochondr či simulant; doufá, že se mu taktika, kterou uplatňuje v rodinném kruhu či v zaměstnání, osvědčí i u lékaře (podle některých statistických údajů je takových pacientů až jedna třetina). V dobách politických represí ovšem může lékař výrazně prospět pacientovi tím, že jeho simulovanou nemoc uzná jako skutečnou (zbaví ho tím vojenské povinnosti, vězení apod.).

Bylo by samozřejmě ideální, kdyby pacienti a lékaři mohli vůči sobě vystupovat jako rovnocenní partneři: Lékař by provedl potřebná vyšetření, poskytl základní informace a navrhl příslušnou léčbu; na pacientovi by bylo, aby se zeptal na bližší detaily a rizika, aby doporučenou léčbu zvážil, případně konzultoval se svou rodinou, a pak se rozhodl, zda ji přijme či odmítne (pokud by nešlo o společensky nebezpečnou nákazu, která by vyžadovala pacientovu karanténu). Postavení obou subjektů, jež spolu vstupují do terapeutického kontaktu, se však výrazně liší: Pacient se většinou necítí ve své kůži (je nešťastný, že ho něco trápí), a proto vyžaduje jistou míru empatie, zatímco lékař si je vědom, že patří - (podobně jako například soudci - k "cechu", který je pro chod společnosti nepostradatelný a prakticky nepostižitelný; v tomto vědomí ho nepřímo podporuje i všeobecná obliba televizních seriálů z nemocničního prostředí. Ať už si o lékařské profesi myslíme cokoli, musíme připustit, že nadřazený postoj lékařů je do jisté míry oprávněný: Studium medicíny je náročnější než jakékoli jiné studium; nechce-li lékař ztratit prestiž, musí se celý život doučovat (medicínské obory se překotně vyvíjejí, složení léků se zdokonaluje stejně jako vybavení počítačů atd.); odpovědnost při výkonu tohoto povolání je mimořádně vysoká. Lékařská obec není samozřejmě homogenní (mezi lékaři můžeme najít empiriky, technology, psychology i mystiky); přesto je spojují jisté profesní předpoklady: Jsou to lidé, kteří, kteří spoléhají spíš na bystré pozorování než na bujnou představivost a kteří nikdy neztrácejí ze zřetele, co je ještě fyziologické ("normální") a co je patologické; proto nemají rádi extrémy.

Málokdy si uvědomujeme, že se mimoto řídí specifickou morálkou, která jim umožňuje, aby viděli lidské tělo, jeho zákonitosti a poruchy a smrt konstruktivně. Neobejdou se bez jisté otrlosti, nebo, chcete-li, cynismu, a to nejen vůči pacientům, ale i vůči sobě (vlastní nemoci zpravidla zanedbávají a v soukromí bývají na štíru i s dietou a s hygienou, kterou jinak vyžadují od svých pacientů). Hippokratovská přísaha (pokud ji dodržují) je zavazuje k tomu, aby ošetřili každého -- bezúhonného člověka stejně jako zločince, sympatického pacienta stejně jako morouse nebo podivína; na tuto zásadu ostatně řada lékařů doplatila (praktický lékař, který ošetřil herce Bootha po atentátu na prezidenta Lincolna, neurolog Bechtěrev, který sdělil nepokrytě Stalinovi paranoidní diagnózu, psychiatři Antonin Heveroch a v nedávné době Karel Hynek, atd.). Lékař se nemůže jen tak vyzout z chomoutu své profese (jako jiní odborníci), protože musí být k dispozici kdykoli a kdekoli -- při kulturních a sportovních akcích, při pouličních nehodách i na dovolené; nesmí si ani ošklivit věci, nad nimiž se jiným lidem zvedá žaludek (obnažené vnitřní orgány, patologické útvary). Běžný lékař je navíc téměř permanentně vystaven nákazám, s jakými k němu přicházejí pacienti. To vše přivádí mnohé lékaře k čistě pragmatickým, ne-li vyloženě oportunním postojům: Vstupují do nejvlivnějších stran, aby mohli lobbovat pro ústav, v němž pracují, aby si mohli objednávat nejlepší a nejdražší přístroje, aby se mohli zúčastnit zahraničních stáží a sympozií apod.; dávají zpravidla přednost menšímu zlu před větším. Je příznačné, že se řada lékařů ztotožňuje například s Waltarovým kontroverzním hrdinou, Egypťanem Sinuhetem, který nevycházel od faraona pokaždé s čistýma rukama.

Etické dilema lékařů se ovšem nevyčerpává jen jejich profesními zvyklostmi. Jak konstatuje psychiatr Felix Irmiš (jeho postřehy využíváme i při výčtu jednotlivých příkladů), v současné medicíně se obtížně spojuje pohled etický, ekonomický a vědecký; dokládá to citací jistého lázeňského lékaře: "Čeští pacienti jsou neperspektivní, protože za ně stát málo platí. Svědomití lékaři v nemocnicích trpí tím, že se nemohou pacientům věnovat bez časového omezení; kdyby to dělali, chod příslušného oddělení by se brzy zastavil." Lékaře samozřejmě zatěžuje i nadbytečná administrativa (nemají vždy po ruce všestranné sestry, které by zároveň zvládaly funkci sekretářek), vypracovávání posudků a doporučení, spory s pojišťovnami atd. Jejich osobní indispozice si zpravidla všimneme až tehdy, když vůči nám projevují netrpělivost; ještě hůř snášíme, přistihneme-li je při zištnosti: Lékaři se vesměs domnívají, že mají nárok na mimořádné ohodnocení, a nedočkají-li se ho od státu, vyžadují ho od pacientů, jejichž sociální postavení -- pod dojmem vlastních honorářů -- někdy podceňují (proto například ortopédové či stomatologové důtklivě doporučují nadstandardní úkony). Příznačnou nevoli projevují lékaři mimoto vůči pacientům s chronickými či atypickými neduhy: V prvém případě totiž nezakoušejí žádoucí zadostiučinění z toho, že uspěli, a v druhém případě se nemohou opřít o osvědčené postupy; neměli bychom zapomínat na to, že lékaři - podobně jako jiné sociální a humanitární profese - patří do kategorie lidí, které ohrožuje syndrom "vyhoření". Jejich profesionální deformace nicméně spočívá v mylném, paušálním předpokladu, že každý pacient (stejně jako oni) pokládá otázku fyzického zdraví za existenciální prioritu: Někteří lidé s uměleckým, filozofickým či spirituálním zaměřením se totiž tomuto předpokladu vzpírají. To, co lékař pokládá za dobré a nutné, prospívá pacientovi často jen lokálně a momentálně, a to mu nemusí nutně vyhovovat -- zvlášť když cítí, že by se se somatickým zásahem nevyrovnal psychicky (neúplný chrup je pro leckoho přijatelnější než protéza, o niž musí doživotně pečovat).

Obecně vzato, lékařům by neuškodilo, kdyby mírnili své sklony k elitářství -- ne proto, aby se přizpůsobili plebejskému duchu, který vládne v tomto národě, ale proto, aby neodrazovali pacienty, kterým záleží na lidské důstojnosti. Je zajímavé, že octne-li se sám lékař v roli pacienta (a nejde-li o špičkovou, vlivnou kapacitu), přestává být pro ostatní lékaře autoritou: Jeho připomínky jsou ošetřujícímu lékaři stejně nemilé jako připomínky ostatních pacientů; vtlačují ho do podřízené pozice, i když se jí nijak nezříká. Buď jak buď, pacient si v současném léčebném systému moc vyskakovat nemůže. Musí pokorně a často zbytečně vysedávat v ordinacích a v nemocnicích, i když tuší, že si lékař mezitím vyřizuje své soukromé záležitosti (přijímá přednostně své známé apod.). Nemůže většinou očekávat individuální přístup, protože instituce rodinných lékařů zanikla se znárodněním zdravotnictví a psychologickou přípravu lékaři vesměs podceňují (výjimku tvoří několik psychiatrů, kteří se otázkám lékařské etiky věnují soustavně, jako jsou -- kromě zmíněného Felixe Irmiše -- například Radkin Honzák a Petr Příhoda). Musí podstupovat anonymní, často i chvatné a bolestivé vyšetření, aniž je dostatečně informován o možných rizicích, zatímco by dal přednost klidnému, vlídnému pohovoru s lékařem o tom, co jeho diagnóza obnáší. Nedozví se o tom, že zvolený postup byl chybný (a že se tedy musí opakovat), protože lékař svůj omyl zpravidla nepřizná. Může sice "reklamovat" nepovedený operační výkon, ale riskuje tím další újmu na zdraví. Nemocniční režim ho většinou zbavuje potřebného soukromí; sídlí-li v menší obci, musí často dojíždět za lékařem desítky kilometrů. Z neladu a z pochybností ho nevytrhne ani medicínská hantýrka, neboť (aspoň pro laiky) zní zlověstně a lékaři ji jen neradi překládají do obecné češtiny. Útěchu zpravidla nenajde nebohý pacient ani u zdravotnického personálu: Buď narazí na sestru s arogantním chováním, která mlčí z loajality vůči nadřízenému lékaři, nebo na sestru, která nasákla špitálním černým humorem, jak to dokládá tato anekdota: Pacient se obává chystaného chirurgického zákroku; vrchní sestra ho uklidňuje: "Tu operaci už dělá pan primář nejmíň popatnácté. To by bylo, aby se mu konečně nepovedla." Vypadá to, jako by údělem pacienta nebylo nabírat nové síly, ale soustavně trpět -- aspoň do té doby, dokud se nevymaní z důmyslného lékařského soukolí.

Vztah mezi pacientem a lékařem se tedy dosud podobá vztahu mezi žákem a vyučujícím. Chytrý žák ví, že učitel nemá v určitých případech pravdu, respektive že nedokáže určitý poznatek názorně osvětlit, ale zároveň ví, že kdyby to veřejně vyhlásil, vysloužil by si možná učitelovu trvalou nepřízeň. Předpokládat, že tuto situaci vyřeší kodex pacientů, je nejspíš nereálné. Osvícení lékaři někdy prohlašují, že medicína je jediný obor, který s pokrokem vědy sám sebe likviduje: Prevence a konzervativní léčba budou tak dokonalé, že obávané choroby prakticky vymizejí. To je představa, která bere dech: Vyřešila by se tím nejen váznoucí komunikace mezi lékaři a pacienty, ale i trápení ministrů zdravotnictví a ředitelů nemocnic, úskalí pracovní neschopnosti a hrozba invalidity. Je to ovšem čirá utopie, protože prostředí, v jakém žijeme, nám hned tak nedovolí, abychom trvale zregenerovali -- pokud nám vůbec dovolí, abychom přežili. A mimoto, jak víme z historie i ze závěru slavné Camusovy novely, "bacil moru nikdy úplně nezaniká a nezmizí; může po desetiletí trpělivě čekat v pokojích, ve sklepech, v zavazadlech, v kapesnících a ve starých papírech, dokud nepřijde den, kdy mor, k neštěstí i poučení lidstva, probudí své krysy a pošle je umírat do nějaké šťastné metropole."