I já jako český intelektuál jsem si nedávno prožil svůj coming-out -- musel jsem jiným českým intelektuálům přiznat, že se nejen dívám na fotbal, ale že mě to dokonce baví. Je to s tím fotbalem jakýsi druh hassliebe, přiznávám -- baví mě, občas i fandím, zajímám se, ale zároveň na tom sportovním odvětví nacházím celou řadu ohavných vlastností, které mě popuzují. Tento kriticismus mě myslím tak trochu v očích ostatních intošů zachránil. A potom to, že i oni se dívali a fandili.

Především se fotbal příliš podobá politice. Opravdu, je to něco jako válečný film se všemi příslušnými ctnostmi i nectnostmi, počínaje nástupem armád, jež se slzami v očích zpívají válečnou hymnu a hromadou modlitbou k příslušnému bohu za vítězství našich zbraní, jejich střety a taktickými fintami, přes v bolestech umírající reky - stáváme se dokonce i svědky tak zázračných uzdravení, jakých se naposledy dopouštěl myslím jen Kristus -- až posléze můžeme shlédnout tragické postavy Oidipovských rozměrů a jejich anticky gigantický smutek, když nevsítili, byli vystřídáni či -- a to je to nejtragičtější, byli pro nějaký obzvláště ohavný podraz vyloučeni... Když odcházejí se sklopenými hlavami a plačíce jako Achilles, cítíme, že lépe by to nezahrál ani Donutil. Pravda, nezabíjejí se, to činí občas jen přihlížející šílenci.

Fotbal je také kolektivní psychoterapie, cosi jako býval dudlík s makovým odvarem pro řvoucí nemluvňata kdysi. Před léty, pamatuji se, hrála v nějaké kvalifikaci v Bratislavě s naším československým socialistickým týmem Anglie a zápas prohrála, fanoušci pak táhli hlavním městem Slovenska a skandovali: Všeci sme to videli, Anglicko je v prdeli. V prdeli byli ve skutečnosti ovšem chudáci naši fanoušci, ale na celý večer se mohli cítit lépe -- tak vidíte, týto Angličania, co jim byly platné libry, svoboda a hrdá historie, když jsme jim to dali dva jedna, my, my ubožáci, žijící za ostnatým drátem, bez koruny, bez deodorantů a slušného auta...

Válce, či politice (ostatně tvrdí se, že první je jen pokračováním prvé jinými prostředky) se fotbal podobá i tím, že podvod je v podstatě dovolen. Jde o výhru a nesmíte se jen nechat chytit. Cožpak by se mohla lhavá, primitivní a negramotná fetující figura, svůj životní úspěch dosáhnuvší gólem proti pravidlům rukou, stát milionářem a světovou hvězdou ještě v nějakém jiném oboru lidské činnosti? Na druhou stranu, mohl by se nevzdělaný hysterický psychopat jako Adolf Hitler prosadit jinde než v politice?

Každý, kdo měl někdy co do činění s organizovanou kopanou, ví, že občasné korupční aférky jsou jenom vrcholek ledovce, že podobně jako v politice světí zde účel prostředek; o tom všem se mluvívá mezi insidery s vědoucím a tichým úsměvem, zatímco navenek se prohlašuje, že nic takového neexistuje...

Když byl kandidát na předsedu kopané, pěti jazyky hovořící internacionál Ivan H. poprvé tázán v televizi, co si myslí o jiném Ivanu H. a jeho aféře s voly (proslýchá se, že oslovení Vole bude na fotbalovém svazu zavedeno jako oficiální) a kapříky, pravil, že nemá zatím přesné informace, ale může říci, že ten Ivan H. "fotbalu prostě rozumí." Připomnělo mi to, jak se kdysi po FAMU pohádali dva absolventi režie, když Jan Z. vyčítal Vladovi K., jinak tehdy jedinému členu KSČ v našem ročníku, že tento přiměl nějakou dívku k souloži s tím, že jí slíbil roli ve svém novém filmu, k jehož natáčení nejen nedošlo, ale nikdy ani neexistoval. Shodou okolností byli oba Slováci. "Ale Jano," zvolal obviněný Vlado K., "co sa robíš, vari si to ty nikdy neurobil, veď to je predsa celkom normálne..." Ano, je to pravda trochu svinstvo, ale celkom normálne.

I premiér, pronásledovaný mediálními spiklenci, je znám tím, že prostě rozumí politice. I jeho vysvětlení se nejvíc ze všeho podobala odvážné teorii obviněného fotbalového rozhodčího, že desítky a desítky kapříků, kteří připluli a které měl rozdělit tomu a tomu, byli opravdoví kapři, vylovení právě z rybníku . Byla to velmi zvláštní forma coming-outu. V obou oblastech je coming-out komplikovaný a bolestný.

Politika i kopaná totiž nejsou vůbec jen to, co vidíme na hřišti, naopak, převážná a důležitější část je neviditelná jako ten příslovečný ledovec. Na každého junáka, neobratně a zmateně pobíhajícího po trávníku, připadá celá řada bafuňářů, posluhů, domovníků, organizátorů, prodavačů párků, agentů a další drůbeže, existenčně na něm závislých, respektive ani ne tak na něm, jako na existenci "klubu". Na každého viditelného ministra, poslance či předsedu připadá celá drůza "jeho lidí", spjatých podnikatelů a podnikatelských skupin, opričniků a bojarů, podržtašků a jejich manželek, tchyní, švagrů a přátel, kámošů, příznivců strany a sponzorů...

Obávám se, že ani sedm Károlyiů podstatu fotbalu nezmění, totiž jeho společenskou úlohu, která vzniká už na nižší úrovni; vždycky budou ty desítky existencí záviset na tom, aby klub zůstal ve třetí lize a vždycky se najde klub uprostřed tabulky, kterému bod či dva ani nepomohou ani neublíží a vždycky se najde někdo s nastavenou dlaní, jestliže se najde někdo, kdo je ochoten do ní něco vložit -- kdo "prostě fotbalu rozumí". Právě tak si myslím, že by leckterý český politik i klidně po anglickém vzoru při prvním náznaku skandálu odešel, kdyby na něm ovšem nezávisely všechny jeho blechy -- a ty mu to nedovolí, jelikož by pak popadaly na zem, zchudly a musely by si hledat jiného psa.

Jak říkal jeden z příznivců politiky a kopané v restauraci, v politice a fotbale platí presumpce viny; vlastně mu prý ani tak nevadí ty skutky, k nimž podle všeho docházelo vždy, jako řeči, kterými z něho dělají hlupáka. Nevadí, že třeba nebyl žádný zákon opravdu porušen, všichni ti kapříci, volové, otřesné dialogy o ženě rozhodčí, všechny ty majitelky-nemajitelky bordelů, strýčkové a kravičkáři, to všechno spíše leká svou hrůznou úrovní.

Zdá se, že se v našich hostincích stále ještě občas filozofuje správným směrem.