Život je uspěchaný, doba je rychlá. Občas přemýšlím, kam se vlastně všichni ti lidé řítí ve svých obrněných plechovkách, v těch pojízdných rakvích. Do práce, na schůzku, za milenkou, na večeři, do divadla, nakupovat. Někdo má rakev luxusní, jiný obyčejnou. Času je tak málo, běží příliš rychle, je třeba to všechno stihnout, být na místě včas, jde o postavení, o peníze, o zábavu a na české silnici stále o prvenství. Nechápu to, jde přece o kulturu.

Jezdím předepsanou rychlostí a zdržuji, vím ale taky už své. Mnozí muži v kravatách, kteří vás ještě před chvílí uctivě a zdvořile vyprovázeli ze své kanceláře, se na dálnici jako mávnutím proutku změní v nemilosrdné a sobecké závodníky a samozřejmě nejen oni. Na mindráky těchto nedorostlých dětí, jaksi sametová revoluce zapomněla a tak si prostě jen dělají, co chtějí, co je jim umožněno. Někdy někomu vezmou život, prostě měl smůlu.

Někdy jím sami zaplatí svoji neodpovědnost a pak se všichni diví. Jak je to možné? Takový to byl hodný chlapec, proč měl zemřít jenom proto, že někam spěchal? Necítím se v této společnosti bezpečně, ekologii mého sociálního životního prostoru ničí ti, kteří nic podobného nepotřebují. Urvat a vyrvat si svoje, je trend, říká se tomu být in. Hlupáci na to mají návody od hlupáků, seženou jich legálně mraky po všech možných trafikách. Všechno je kšeft.

Na českých silnicích se cítím být ohrožený nejvíc, anonymita uvolňuje hlupákům agresivitu. Tady mohou, je to území nikoho, území toho, kdo je rychlejší, tady se obchoduje pouze se smrtí. Před deseti lety jezdili ještě ve stodvacítkách, satisfakce je náramná a dlouhodobá věc. Auta jsou také kšeft, proč by se k získání řidičáku měli dělat náročné a opravdu důkladné psychologické testy? Je to jenom jako, jenom hra na odpovědnost, hra na život a na smrt.