Rád bych se ještě zastavil u Kristova celoživotního postoje vůči zlu. Za předpokladu, že byl vybaven absolutní mocí, proč ho nevymetl z téhle planety a nepřivodil ráj na zemi? Na otázku najdeme odpověď v evangelním líčení pokušení, jež musel přestát na počátku své veřejné činnosti během hladovění na poušti. Ďábel, jakožto vládce světa, mu nabízel tuto moc nad lidmi, pokud se mu pokloní. Čili použití násilí na změnu světa k dokonalosti je cosi bytostně ďábelského, a my jsme to mohli poznat na éře nacismu i komunismu. Kristus jako láska sama trval bezpodmínečně na naprostém nenásilí, na sebeoběti, neboť láska nemůže žít z naděje v tento svět a v tento život, jemuž vládne satan. Připustíme-li tedy z pragmatických důvodů násilí (polici, válka proti agresorovi či masovému vrahu), musíme si být stále vědomi, že tím nepřivodíme dokonalý svět, nýbrž špatný svět, který pouze chráníme (a nikoli jen násilím, ale hlavně racionální péčí) před tím, aby se stal úplným peklem.

Kněží nedali Krista umučit proto, že by byli radikálně horší než všichni ostatní lidé. Podlehli jen svému mocenskému postavení, cítili se jím ohroženi ve své moci, a tak podobně jako kdysi Herodés nechal vyvraždit neviňátka, oni vydali k umučení Boha. Dějiny kléru, jenž se rozhodl mít moc, ať už šlo o klérus staroegyptský, katolický, luteránský, buddhistický a jakýkoli jiný, jsou plné boje o udržení a posílení postavení. Ve středověku se z katolického episkopátu stali ti nejbohatší a nejvlivnější feudálové. Cynickou politiku tzv. Svatého stolce s řezavým a krutě usvědčujícím rozhořčením líčí např. největší katolický básník Dante Alighieri ve své proslulé Božské komedii: například také to, jak papežové zneužívali své údajné moci odpouštět hříchy k cílům více než mrzkým. Dějiny katolické církve pojednané vědecky, třeba kniha J. B. Northa Dějiny církve (Návrat domů Praha 2001), vyznívají ještě tristněji.

Dante se naštěstí dočkal pádu papeže Bonifáce VIII., který vydal bulu Unam Sanctam, v níž si nárokoval moc nad celým světem, a kterého básník upřímně nenáviděl. Ale církevní mocipáni všude v Evropě dále tyli z bezprávných poddaných a budovali nákladné paláce, řídili politiku a války. Náboženský útlak, nenávist a vraždění kvetly za těchto feudálů vesele dál. V našich zemích v milostném spojení s habsubrským trůnem provedla církev násilnou rekatolizaci, vyvlastnění protestantů a její předáci s tučnými zadky usazenými v přebohatých budovách se tu usadili na dlouhá staletí.

Čtenáři Britských listů znají můj postoj ke KSČ(M), já jistě nebudu ten, kdo by chtěl hájit vyvlastňování církví ve jménu rudého teroru, to v žádném případě. Není mi jen logické, proč se církev římskokatolická o svůj majetek, který jí byl násilím vzat, ale jejž ona zase získala v dobách, kdy participovala na poddanském utlačovatelském systému, bere. Proč se spolu se všemi církvemi neoddělí od státu a proč platí své duchovní z peněz daňových poplatníků, již jsou v tomto státě ve velké většině ateisté. Tíží-li ji starost o památky, ať požádá o státní a evropské granty, ať zakládá nadace atd. Často v katolických kostelích slyšíme slova o tom, že "dělník je hoden své mzdy". Ano, nesmí tu mzdu však vytahovat z peněženky lidí, kteří jeho práci vůbec nevyužívají -- a ty ostatní musí nechat, ať sami dají, ne aby za ně dával úředník na ministerstvu. Církve se ovšem, a z toho je vážně podezřívám, bojí, že jejich věřící by jim dali jen velmi málo, proto potřebují peníze ateistů nebo majetek získaný za feudálních dob. Ono ani řadový věřící neocení katastrofální úroveň bohoslužeb v katolických kostelích (o jiných církvích ani nemluvě!), tím méně cítí potřebu přispívat kléru na auta západních značek, jimiž se v duchu světských vládců cítí potřebu reprezentovat. A kde by pak, uvažte, skončila ta tolik vynášená hierarchická struktura římské církve, pokud by ji živili ti dole a nikoli mocní tohoto světa?

Můžeme se divit, že církve nikoho neoslovují? Je snad mezi nimi a Kristem na oslátku aspoň nějaká podobnost? Já žádnou nevidím.