22. 3. 2005
Soudce by neměl být obyčejným úředníkemPočátkem 90. let bylo v diskusi o českém soudnictví řečeno, že k zásadnímu obratu k lepšímu dojde až tehdy, kdy osoba soudce bude všemi uznávanou autoritou a právník si bude pokládat za čest, stane-li se soudcem. Uplynulo 15 let a stesky na zdlouhavost soudních řízení, jež vede k snižování vynutitelnosti práva, už nikoho nepřekvapí. Zvykli jsme si. Oblíbenými argumenty ze strany soudů na výtky vůči pomalé justici je přetíženost soudů a nedostatečný personální stav. Co však říci k nedávné změně v organizaci práce slovenských soudů, která -- alespoň podle předběžných sdělení -- třikrát zrychlila soudní řízení? |
Věc má nejméně dva aspekty. Jedním je vlastní systém, druhým přístup samotných soudců. Nechť si každý zodpoví sám, zda je přijatelným způsobem práce systém, kde je za práci ve spise či pokrok v řízení považován mnohdy samoúčelný dotaz soudu nebo jeho jiný ryze formální úkon, vykazovaný v soudním spise jako postup soudu v řízení. Nicméně tyto nic neřešící úkony lehce umožňují předstírat činnost a oddalovat vlastní smysl soudnictví, tj. rozhodování. Chronická argumentace pracovním zatížením a soudcovská nezávislost jsou stěžejní obranou proti kritice soudů. Za uplynulých 15 let se podařilo v mnoha odvětvích dosáhnout zvýšení a zkvalitnění výkonů aniž byl zvyšován personální stav. Není žádný důvod, aby výjimkou bylo soudnictví, schopné dosáhnout zvýšení výkonu jediným způsobem -- navýšením počtu soudců. Je třeba zásadních změn. Změnit by se měl především samotný systém vedení soudní agendy. Všude jinde nasazení počítačů a nových technologií výrazně změnilo pracovní postupy, avšak v soudnictví tkvíme způsobem nakládání s agendou mnohdy až v Rakousko-Uhersku. A pokud jde o personální obsazení, musí být systém nastaven tak, aby ti, kteří svým pracovním výkonem na soudcovskou agendu nestačí, byli ze soudnictví vytěsněni a nemohli se donekonečna schovávat za soudcovskou nezávislost. Naproti tomu musí být soudnictví otevřeno, aby se kvalitní zájemci o soudcovskou profesi do něj mohli dostat. Je známo, že české soudnictví si rádo vychovává vlastní lidi. Jde o zdejší tradici, na kterou je soudní systém dokonce pyšný. V mnoha případech tak soudí soudci, kteří nic jiného než školu a soudnictví nepoznali. Tradiční výchova soudců uvnitř soudního systému je však nejlepší cestou k výrobě pouhých úředníků. Zatímco v mnoha jiných zemích se nelze k soudcovskému taláru dobrat jinak než přes dlouhou a úspěšnou službu ve státním zastupitelství či advokacii a soudcovská funkce je tak korunou právnické kariéry, v českém soudnictví postupujeme zásadně obráceně. Zde je optimálním adeptem soudnictví čerstvý absolvent práv, který je -- jak si soudní systém slibuje -- nejlépe připraven postupně vstřebat zavedené zvyklosti a přizpůsobit se. "Není roků, není rozumu", říkali v dřívějších dobách v dobrém úmyslu starší a zkušení mladým, aniž tím měli na mysli něco hanlivého. To není urážka, jen výraz letité zkušenosti. Bez předchozí průpravy v jiných profesích a oblastech (vyšetřování, státní zastupitelství, advokacie) zde brzy budeme mít z mladých nadějných adeptů práva soudce, kteří budou pokračovat ve vyjetých kolejích. Malá produktivita práce a pomalost budou stále vydávány za rozvážnost při řešení složitých případů. Absence významnější životní zkušenosti mimo okruh školy a soudnictví, nepoznání systému práce důsledně založeném na úsilí a hodnoceném podle výkonu, to vše zákonitě povede k nechápání společnosti v její mnohotvárnosti a složitosti mimo svět vlastního soudního systému. Takový soudce bude náchylný přehlížet individuální osudy účastníků soudních jednání, bude se vyhýbat vlastnímu úsudku a vlastnímu odpovídajícímu rozhodnutí a bude je nahrazovat opisováním judikátů a komentářů zákonů. Bude víc úředníkem než soudcem. Jakou pak může mít čest a autoritu, když výkon soudnictví bude jen jistou a dobře placenou administrativou? |