• Chyby, které se objevily v politické práci sociální demokracie, se dají vyřešit omluvou úřadujícího předsedy ČSSD a premiéra Stanislava Grosse. To by ovšem znamenalo, že po této omluvě - která se týkala slov, nikoliv činů, - ztratili lidovci a občanští demokraté své politické zájmy a napříště budou respektovat přání demokratů sociálních.
• Lze uzavřít novou smlouvu s veřejností. Tu by asi měl představovat krátkodobý program ČSSD, přísliby ekonomického místopředsedy vlády a nový Grossův mediální obraz.

PO PRAVDĚ ŘEČENO, Bill Clinton musel svého času ustát mnohem obtížnější televizní show, než byla ta sobotní Grossova. Jenže vládce Bílého domu se zpovídal z chlapského deliktu před vyšetřovatelem nevzbuzujícím důvěru - což oboje dělilo společnost a pomáhalo Clintonovi zlákávat nové spojence. Navíc měl Clinton kolem sebe silný tým a nezanedbatelnou oporu ve své ženě.

Velkým problémem Grossovy kariéry je skutečnost, že při posledních krocích směrem vzhůru likvidoval své nejvýznamnější spojence. Aktivně se podílel na zničení prezidentské kandidatury bývalého stranického šéfa Miloše Zemana. Tím spoluvytvářel obrovské vnitrostranické trauma, s nímž se sociální demokracie pod Grossovým vedením nikdy nedokáže vyrovnat. Jako nesmírně důležité se též ukazuje, že Grossovi v současné krizi chybí podpora prezidenta z vlastních řad. A totéž platí o odstranění Vladimíra Špidly. V této chvíli tak má Gross kolem sebe pouze vazaly a družinu. Tedy lidi, kteří jsou nesamostatní, závislí na jeho síle, odvozující svoji moc od moci svého protektora. Široko daleko žádný významnější spojenec, který by převzal na svá bedra část břemene. A vazalové i družníci jsou tak odsouzeni statečně padnout po boku svého pána - nebo si včas nalézt pána nového.

GROSS JISTĚ UVAŽUJE o manévrech, které by mu umožnily vytvořit onu novou společenskou smlouvu. Jenže co může nabídnout kromě slibů, jejichž hodnotu zpochybňuje kritické snížení jeho osobní věrohodnosti? Ztratil schopnost představovat pozitivní věci a prvním krokem k její obnově musí být dohoda s politickými partnery. Představa o nové úmluvě v rámci současné koalice naráží na fakt, že Miroslav Kalousek jasně vytyčil linii. Případné dohody s ním o předčasných volbách třeba hned po prázdninách by učinily z Grossovy vlády bezmocné rukojmí. Navíc pondělní rozhodnutí ODS vyvolat po sjezdu ČSSD parlamentní hlasování o důvěře vládě staví lidovce do situace, která jim ztěžuje možnost uhnout, neboť předem avizovali, jaké rozhodnutí sjezdu podpoří. Ovšem nejen lidovci, také unionisté budou muset přiznat barvu.

Pokusy Grosse o námluvy s občanskými demokraty v podobě nabídek souhlasu s přechodem na většinový volební systém pouze naznačují, co je tento politik ochoten učinit pro záchranu své pozice. Nabízet přechod na většinový systém ve chvíli, kdy křivka preferencí vlastní strany míří k jihu, je skutečně oběť. Samozřejmě se jedná o nabídku obětovat ty druhé, vlastní spolustraníky. Jenže, jak upozornil předseda ODS Mirek Topolánek, pro občanské demokraty nepředstavuje v této chvíli většinový systém prioritu.

MOŽNÝ SMÍR s komunisty a manévr v podobě přechodu k menšinové vládě se na první pohled jeví jako schůdná cesta. Gross odvolá lidovecké ministry, unionisté pak pravděpodobně rezignují sami. Provede rekonstrukci vlády, což nevyžaduje ani souhlas prezidenta, ani schvalování nového programového prohlášení v Poslanecké sněmovně. Problém je, že se na Hradě souhlas s odvoláním a demisí pořádně protáhne. Původní ministři mohou být dočasně pověřeni vedením svých úřadů. Také hledání vhodných kandidátů na uvolněné posty může činit velké, opravdu velké problémy. Kdo na této situaci bude tratit?

Navíc Václav Klaus bude pravděpodobně po premiérovi požadovat podpisy 101 poslanců, kteří novou vládu podpoří. Nebude chtít, aby mezi těmito podpisy byla jména komunistů. Hlasitě by opření vlády o hlasy komunistů kritizovali pravicové parlamentní strany, část médií a pravděpodobně i lidí na ulici. A proč by měli Grosse podpořit komunisté? I ti budou chtít věrohodného premiéra, který nevyrostl na chvastounských řečech některých Středočechů o tom, že »s komunisty v žádném případě - na věčné časy a nikdy jinak«.

NEJČASTĚJI SKLOŇOVANÝ způsob řešení současné situace v ČSSD je tzv. německý model, tedy rozdělení stranické a státní funkce. Nejde o žádnou zvláštnost. V posledním období se tento model poprvé aplikoval právě v Česku - a právě u sociální demokracie. To Zeman předal svoji kancelář v Lidovém domě Špidlovi. Pak následovalo Řecko, Německo, Polsko. Dlužno dodat, že v zemanovských dobách šlo o útočný manévr v době slávy ČSSD, který - měřeno úspěchem ve volbách - vyšel. V případě Řecka, Německa a Polska se jedná o manévr obranný v podmínkách propadu prestiže tamních sociálnědemokratických či socialistických stran, který přinesl různé výsledky.

Zdá se však, že se Gross zatím zdaleka nevyrovnal s představou, že by se měl rozloučit s některou ze svých funkcí. Jeho jednání spíše připomíná chaotický pokus o útok než obranu či spořádaný ústup. Tlak proti němu ale nepolevuje, byl pouze utlumen a odložen. Lidovci i občanští demokraté dobře vědí, že by jejich současný útok mohl posílit Grossovu pozici na sjezdu ČSSD jenom proto, že by mohl vytvořit obraz oběti zlých pravičáků. Jenže nejen Gross, ale též sociální demokracie jako celek je v kritické situaci, která vyžaduje obranné - a zdá se, že i promyšlené ústupové - manévry.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom