Je rozdělena do dvou sekcí: první obsahující rozhovory, jejichž hlavní zájem je kulturní, a druhá, kratší sekce uvádí ty, ovládané daleko více politickými otázkami. Dokonce v ranných rozhovorech se Said opatrně distancuje od prosazující se módy a zůstává až nápadně spjat s ideály pravdy a spravedlnosti. Jestliže něco dokazuje spojení moci, politiky a společnosti, pak je to osvícená verze sekulárního humanismu.

Součástí knihy je i relativně krátký, ale obsažný rozhovor, který kulminuje v momentě, kdy Said formuluje svou odpověď na otázku, jaký druh západní politiky by mohl napomoci k vytvoření a rozvoji více sekulárních, více demokratických a více pokrokových režimů v arabském světě.

Edward Said přitom potvrzuje svoji pozici všestranného humanistického myslitele, když při definování několika základních a vzájemně propojených problémů vychází nad politicko-ekonomický pohled a pokrývá i aspekt vzájemné kulturní výměny, která je podle něj příliš jednostranná a stranická.

Prvotní požadavek změny vidí Said v nutnosti stanovit limity Izraeli. Právě to, že této zemi, podporované Spojenými státy americkými, všechno projde, podporuje nárůst protiamerických nálad v regionu a stimuluje také nárůst atavistických reakcí ze strany některých muslimů. Said zdůrazňuje, že problémy v regionu by se měly řešit jinak než vojensky, a s prioritami, které jsou odlišné od životních zájmů Spojených států amerických.

Jako zásadní vidí Said nutnost řešit otázku, jakým způsobem se nakládá s přírodními zdroji v oblasti, jak se tyto suroviny, a především ropa, dostávají do rukou Arabů, tedy těch, na jejíchž území se nacházejí, těch, kteří by s nimi měli svrchovaně nakládat. "Jediné, co USA zajímá, jsou poslušní vládcové, kteří jim zajistí snadný přístup k těmto surovinám. A právě to je recept na další Hussajny" říká Said.

Nechuť Spojených států amerických ke změně své imperiální politiky v oblasti Blízkého východu je příčinou pro vývoj, za který oblast těžce platí. Vede totiž ke vzniku států ovládaných a jištěných aparáty bezpečnostních služeb, které říkají: "musíme potlačovat opozici ve jménu arabského národa". Je živnou půdou pro růst náboženské beznaděje, která je přesvědčena, že Západ slyší pouze na rukojmí a teror. Dává prostor pro vznik vykořeněné buržoazie, kterou zajímá pouze hon za penězi. Said poukazuje na bohaté země kolem Perského zálivu, na alianci mezi jejich vládci a cizinci, kteří tam přišli, na jejich střední vrstvy. Filosofie je jednoduchá: peněz vydělávej kolik chceš, ale do politiky se nemíchej. Naprostá neexistence občanské společnosti tak, jak by ji měly znát západní demokracie. I univerzity se stávají součástí aparátu státní bezpečnosti.

Další závažnou překážkou pro vzájemné porozumění je podle Saida kulturní "železná opona" mezi arabským světem a Západem, zvláště pak Spojenými státy. Dokládá ji příkladem, že v poslední době byla sice přeložena celá řada děl arabské literatury do angličtiny, tyto knihy však nejsou dostatečně propagovány.

Celkový dojem na Západě je ten, že arabský svět je pelechem šílených muslimů nebo teroristů. Vina za to padá i na arabský svět, na druhé straně si ale Západ těžko může vytvořit o arabském světě jinou představu, když je mu předkládán stále ten stejný obraz vytvářený nejen zmanipulovanými nebo netečnými médii, ale i odborníky, jako jsou např. orientalista Bernard Lewis a další jemu podobní, kteří dovedou hovořit pouze o "zuřivosti islámu" či "šílenosti Arabů". To podle Saida není hodné učenců, to je demagogie. S fixací na minulost nelze přejít do budoucnosti.