Příčiny současného postavení KSČM tedy hledejme například ve fungování politických stran, médií a v rozšířené občanské lhostejnosti.

Kdybychom chtěli rozmotávat pěkně zauzlené klubko nejrůznějších determinací, poctivě bychom se měli vrátit o patnáct let zpátky. Z chladnoucího hnízda Komunistické strany Československa a spřátelených klanů vylétli také lidé, kteří zakrátko přistáli v nově se tvořících politických stranách, byrokratických a vlivových aparátech, přičemž začali ovlivňovat jejich chod.

Těžko soudit, zdali se u většiny těchto jedinců jednalo o chování vědomé či nevědomé, obávám se však, že skrze tyto lidi vstoupil do nových struktur duch, jimž se zčásti vyznačovala komunistická elita osmdesátých let - ta si přece libovala v nerespektování svobody jednotlivce, v neúctě k legislativním pravidlům a navíc zvládala plavbu v šedých ekonomických vodách.

Mimochodem - když o takto zkombinovaném nebezpečí někdo v nedávné minulosti mluvil či psal, obvykle dostal nálepku radiální antikomunista a jeho způsob myšlení byl označen jako politický primitivismus.

Političtí i mediální blokaři zřetelných protikomunistých postojů možná dodnes nepochopili, jak významně pomohli KSČM. Vytvořili totiž společenské klima, v němž se aktivní úpozorňování na vazby související s bývalými i současnými komunisty stalo znakem nevychovanosti. Některým rudým návykům se začalo říkat "průvodní jevy kapitalismu", případně "daň za demokracii". Karikované vekslácké řemeslo zmutovalo do propracovaného klientelismu. Vytvořila se nová kategorie občanů: zklamaní voliči.

A KSČM? Trpělivě čekala, až se dočkala. S jejími lidmi se běžně mluví - a nejen v nedělních televizních debatách. Soudruzi jsou vyhledávanými partnery při jednáních v parlamentu (občas i při volbách prezidenta) a své si často dojednají při rozhodování zastupitelů v krajích, městech a obcích. Tam všude jsou, byli totiž zvoleni.

Každý slušný demokratický politik ví, že si s ženami a muži v dresech KSČM nemůže nic začínat. Jenže všichni demokratičtí politici nejsou slušní, tudíž se organizovaní komunisté dostávají do hry. Ptejme se tedy těch, kteří jim to umožňují, proč tak činí. Stejný dotaz položme i některým mediálním tvůrcům.

Proč je Grebeníčkova strana při každodenním vytváření obrazu společnosti zajímá víc než třeba lidé z neparlamentních stran?

Souvisí to nějak s penězi, sexem nebo s drogami?