"Klasické" konfliktní linie

Nejpříznivější podmínky pro rozvoj ekologických stran panují v oblasti, kterou pracovně nazveme západní Evropa. Podle teorie Seymoura Martina Lipseta a Steina Rokkana z roku 1967   2  pozdější tvář systémů politických stran ovlivnil v 16.-17. století proces reformace a protireformace, jež zformovala konfliktní linii (vesměs katolické) centrum versus (většinou protestantská) periferie a rozdělila tak západoevropské společnosti na protestantské, katolické a smíšené.

Následně probíhala, v roce 1789 francouzskou revolucí odstartovaná celo-západoevropská národní revoluce, která dotvořila v procesu budování národa v katolických, protestantských a smíšených společnostech státní centra. Proti nim se někde začaly organizovat nezávislé struktury církve.

Následná, v Anglii v polovině 19. století zahájená průmyslová revoluce, opět dlouhodobá a s hlubokými následky, přinesla industrializaci, vytvořila tak vrstvy vlastníků a pracujících a zároveň prohloubila rozdíly mezi rychle rostoucími městy a tradicionalistickým venkovem.

Reformace a národní revoluce tedy vytvořila jednak konfliktní linii centrum-periferie a konfliktní linii církev versus stát. Následkem prvního štěpení byl později vznik a vývoj agrárních a regionalistických, následkem druhé linie pak vznik a vývoj křesťanských, konzervativních a liberálních stran.

Navazující průmyslová revoluce přináší další dva spory, a to konfliktní linii město versus venkov a konfliktní linii vlastníci versus pracující. (Flora 1999: 38). Od těchto linií se odvozuje původ sociálně demokratických a komunistických stran.

Uvedené konflikty tedy rozvrstvily jednotlivé společnosti do několika vzájemně ohraničených sociálních aj. skupin, které se dlouhodobě utkávaly kvůli svým odlišným zájmům. Z nich se v průběhu zapojování mas do politiky zrodily systémy politických stran.

Zatímco starší konfliktní linie centrum-periferie, církev-stát a město-venkov společnosti a následně evropské politické systémy rozrůznily, podle Steina Rokkana mladší konfliktní linie vlastníci-pracující (nazývaná někdy též práce-kapitál) zapůsobila v období demokratizace na konci 19. století, tedy vtažením mas do politiky. Na evropské stranické systémy měla spíš sjednocující účinek, protože téměř v každé zemi vytvořila početné dělnické strany.

Z hlediska času a teritoria, ovlivňovaly konfliktní linie jednotlivé evropské společnosti přibližně takto: Reformace a třicetiletá válka od sebe oddělila protestantské Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko a Prusko (protestantský sever), nábožensky smíšené Irsko, Británii, Benelux, Porýní, část Francie a Švýcarsko a katolické Španělsko, Itálii, část Francie a habsburská území (katolický jih). Protestantské periferie tak odmítly centrální katolickou kulturu, vznikají konflikty centra a periferie.

V národní revoluci následující po napoleonských válkách šlo o kulturní sjednocení jednotlivých územních celků, při němž o kontrolu základního vzdělávání soupeřily uvnitř těchto celků církevní a státní instituce. Rodí se konflikty katolické církve a států.

Průmyslová revoluce v půli 19. století mj. vede v oblasti ekonomiky ke střetu zájmů venkova a měst, tj. mezi ochranářstvím a modernizací hospodářství, čímž vzniká konflikt měst a venkova. Soupeří taktéž zájmy volného trhu a státní kontroly, čímž začíná konflikt vlastníků a pracujících (či práce a kapitálu).

Rokkanem přidané rozdělení uvnitř levicového tábora, tj. vliv bolševické revoluce z roku 1917, pak vedlo ke konfliktu mezi radikálním komunismem a reformním sociáldemokratismem.

Teorie Steina Rokkana a Martina Seymoura Lipseta z roku 1967 uvádí, že od začátku dvacátých až do konce šedesátých let stranické systémy západoevropských zemí zamrzly, tj. zůstávaly téměř v neměnné podobě s nejdůležitější konfliktní linií práce-kapitál, na níž vyrostly a soupeřily evropská moderní levice a pravice. (Hloušek 2002a: 398-401, Hloušek 2004, Klíma 2003: 65-151).

Zelení jako produkt nové postmaterialistické konfliktní linie

V šedesátých letech, v počátku přechodu velké části západní Evropy od industriální k postindustriální společnosti, nazrály podmínky pro vytvoření další konfliktní linie, která na rozdíl od předcházejících linií má se zelenými nejen slabou, nýbrž přímou souvislost.

Vybudování poválečných států blahobytu, zajištění jisté ekonomické stability, malé nebezpečí bezprostředního válečného konfliktu, odstranění chudoby v její nejvyhrocenější podobě vedly jednak k rozostření dosud ostře daných hranic mezi křesťanskodemokratickými, konzervativními a částečně i liberálními stranami. A stejně jako sociální demokracie, musely i tyto tři klasické pravicové proudy částečně přeorientovat svůj zájem od stavovsky vyhraněných na širší voličské skupiny a stát se všežravými stranami - catch all parties. (Fiala, Strmiska: 1998, 98-99) Došlo však především ke změnám ve středních vrstvách. Vynořila se v nich část, charakterizovaná nízkým věkem, vysokoškolským vzděláním vesměs humanitního směru (učitelé, umělci, sociální pracovníci, aktivisté neziskového sektoru...) žijící ve velkoměstech (přičemž podstatnou část tohoto směru tvořily ženy), disponující informacemi, nesvázaná konvencemi, tíhnoucí k neobvyklému a radikálnímu politickému projevu, nesrostlá příliš s tradičními politickými tábory a začala jevit zájem místo již dosažených materialistických o vyšší, duchovní postmaterialistické hodnoty - o účast na rozhodování prostřednictvím prvků přímé demokracie, životní prostředí, o rizika spojená s jadernou energetikou a některými technologiemi, o rozmanitý netradiční životní styl, o práva žen, rasových a sexuálních menšin, nekonvenční politický projev, pacifismus, o Třetí svět... Nová politická témata pro ně byla atraktivní mj. díky jejich profesím. Někdy však šlo o intelektuální "osmašedesátnickou" levici s částečně pozměněnými prioritami.  3 

Tento proces byl umocněn též zmenšením podílu dělnictva a zemědělců a naopak posílením středních vrstev, zaměstnaných v oblasti služeb. Rozmrzly, uvolnily se tradiční vazby mezi etablovanými stranami a jejich typickými voliči, vzrostla přelétavost sympatií při jednotlivých volbách.

Velmi optimistickou prognostickou teorii amerického politologa Ronalda Ingleharta z roku 1971 o postupné tiché revoluci, která zasáhne a promění většinu západní společnost postmaterialistickými hodnotami během devadesátých let, realita nepotvrdila. Dosud převládající pravo-levá konfliktní linie práce versus kapitál nebyla překryta touto novou postmaterialistickou linií (zjednodušeně by se dala nazvat konzumní kvantita versus duchovní kvalita či stará versus nová politika). Nedošlo také přímo k přeměně většiny obyvatel na postmaterialisty, ale pouze k rozšíření a alespoň částečnému přijetí postmaterialistických hodnot některými skupinami veřejnosti. Stará, materialisticky, technokraticky a byrokraticky orientovaná sociálně demokratická a komunistická levice a její odborové organizace pro tyto hodnoty a skupiny neprojevily zpočátku pochopení.

Odtud pak čerpala svoji sílu hlavně nová protestní sociální hnutí, která do určité míry navazovala na krajně levicovou studentskou revoltu z konce let šedesátých, a rozrostla se o protiatomové, pacifistické aj. iniciativy v letech sedmdesátých. Ty postupně koordinovaly svoje postupy v komunální, regionální, celostátní i evropské politice, zpočátku volnou strukturu federací místních skupin přibližovaly hierarchické struktuře klasických stran, až z nich vznikly politické strany zelených. Ty časem, v 80. letech, vykrystalizovaly na Západě vedle sociálních demokratů a komunistů v další, i když méně vlivný směr levice. Postmaterialistická konfliktní linie tak nepřevládla, ale vytvořila nový politický proud na levé straně staré konfliktní linie práce-kapitál a zároveň částečně přetnula staré pravolevé dělení tím, že postmaterialistickými hodnotami nejen že stvořila zelené a částečně zasáhla i sociálně demokratické a některé komunistické strany, ale oslovila jimi i liberálně centristické strany  4 . (Fiala 1996: 9-13, Hloušek 2002a: 398-414)

Zatímco tedy 60. - 70. léta 19. století jsou érou zrodu sociálních demokracií, na ně v 90. letech 19. století musely reagovat strany křesťansko-sociální a začátek 20. let znamenaly vznik stran komunistických, vytvořila postmaterialistická linii v 70.-80. letech v Západní Evropě strany alternativně-ekologické. (Fiala, Strmiska: 1998, s. 53)

Zelení na klasických konfliktních liniích

Přestože od dob svého vzniku klasické konfliktní linie ztratily na původní vyhrocenosti, v mnoha západoevropských zemích působí v oslabené a pozměněné podobě dodnes. I když zařazení zelených v jednotlivých zemích bude zmíněno podrobněji, lze postavení tohoto nového politického proudu zobecnit - s přihlédnutím k výše uvedené charakteristice voličů zelených - přibližně takto:

V přežívající konfliktní linii centrum-periferie stojí zelení většinou na straně velkoměstského, moderního, liberálního, otevřeného centra proti konzervativní, zaostalejší a uzavřené periferii (v Itálii, Německu, Rakousku, Francii atd.), méně často pak na straně emancipující se, proti centru vyhraněné periferie (např. ve Španělsku a Skotsku s levicově nacionalistickým nebo regionalistickým odstínem, či v bývalých republikách SSSR, zde ovšem často s pravicově nacionalistickým nádechem).

Nejen tam, kde přetrvává silná konfliktní linie církev-stát (např. v Itálii), ale prakticky ve všech evropských zemích, zaujímají zelení v kulturních a společenských otázkách postoje protikladné ke křesťanskodemokratickým a konzervativním stranám. Nacházejí se tedy na straně státu proti církvi, na čemž nic nemění ojedinělé výjimky jako bylo např. marginální klerikálně-ekologické uskupení v Polsku či jako výjimečně neutrální postoj k interrupčnímu zákonu u vlivných vlámských zelených, vzešlých z nekonformního křesťanského hnutí.

V existující linii město-venkov bychom zelené opět našli převážně na straně města. Jen v krátkodobých ojedinělých epizodách zelení z ekologických důvodů (např. ve Švédsku a Norsku) při určitých volbách dali své hlasy sekulárním agrárním (nikoliv však křesťanským či konzervativním) stranám, hájícím zájmy venkova, případně uvažovali (pouze teoreticky) o společném bloku v budoucnu.

Práce-kapitál představuje konfliktní linii, na níž stojí zelení převážně na straně práce, tedy zaměstnanců proti zaměstnavatelům, ovšem s odbory i dělnickými stranami mají tvrdé konflikty tam, kde se dostávají do protikladu sociální a ekologické (případně sociálně-ekologické) hodnoty. (Pečínka 2002)

Zelení na středo- a východoevropských konfliktních liniích

Utváření konfliktních linií ve střední a východní Evropě poznamenalo - oproti Evropě západní - mnoho odlišností. Ve více méně otevřených, západoevropských systémech probíhal plynulý vývoj a po období 20. - 60. let 20. století, v němž fungoval bez větších změn stranický politický systém s klasickým rozdělením politických proudů, se po rozmrznutí systému na postmaterialistické konfliktní linii vytvořily strany zelených. V zemích, kde komunisté převzali koncem 40. let moc, však někde ani dotvoření klasického, pravolevého stranického systému (se sociálně demokratickou, křesťansko-demokratickou, liberální aj. stranou) neproběhlo, jen Československo mělo demokratickou tradici. Industrializace, urbanizace a demokratizace zde proběhly na mnohem menším stupni. I tyto nedotvořené sociální struktury (z nichž by v demokratických poměrech - srovnat lze s jistým zjednodušením např. s Rakouskem či Řeckem - vyrostly strany, hájící zájmy jednotlivých složek společnosti) však 40 let působící komunistická nivelizace rozpustila nebo velmi změnila. Na přelomu 80. a 90. let tak nevyrůstaly politické strany plynule zdola, jaksi na zakázku jednotlivých sociálních vrstev, ale narychlo shora. (Sitter 2002) Do nich vstupující a ve volbách je podporující stoupenci - na přelomu začátkem 90. let skoro všichni ze stejné příjmové skupiny - zpětně teprve zjišťovali, jaké zájmy a postoje má či měl by mít pravicový liberál, levicový sociální demokrat - i zelený (Hloušek 2002b, Hloušek 2000), přičemž do stran vnášeli i východoevropská specifika  5 .

Východoevropští zelení k sobě v tomto bodě 0, v prvopočátku vytváření demokratického systému vlekoucím s sebou dědictví komunistických anomálií, bez existence klasických konfliktních linií, natož linie postmaterialistické, přitáhli podstatně odlišnou sociální a profesní základnu než západní zelení - spíše starší techniky, biology, chemiky, lesníky, zemědělské aj. drobné podnikatele, zahrádkáře, učitele, ochranáře, jen minimum žen, mladých, a prakticky žádné zástupce etnických či sexuálních menšin atd. (Jordan 1998)

V postkomunistických zemích se zpočátku stala rozhodující nová konfliktní linie: stoupenci-odpůrci komunismu. Na ní se zelení (jak nepočetní zelení disidenti, tak teprve již zmíněná, po revolucích zezelenalá šedá zóna stavěli samozřejmě na stranu odpůrců komunismu. Brzy se však vynořila konfliktní linie občanství-nacionalismus. Nacionalismus však ve vyspělejším Česku, Slovinsku a Maďarsku postupně zeslábl a stabilizovala se zde rozhodující, klasická linie práce-kapitál s odpovídajícími politickými stranami, v ostatních, oproti Česku, Slovinsku a Maďarsku méně rozvinutých zemích s malou či chybějící demokratickou tradicí dosud přetrvává linie občanství-nacionalismus. Klasická linie práce-kapitál vedla v rozvinutějším Česku, Slovinsku a Maďarsku sice zpočátku k prudké marginalizaci ekologických témat (jež však byla koncem 80. let především zástupným, ve skutečnosti protikomunistickým tématem opozice), a ke stabilizaci konzumního hodnotového žebříčku, zároveň však tato linie pozvolna vytvořila západní Evropě blízké, obvyklé rozložení politických stran. Po 10 letech západoevropského, konzumního vývoje se pak v těchto zemích nejen usazuje obvyklý stranický systém, ale ve společnosti obeznámené a částečně nasycené konzumem se objevuje a zvětšuje postmaterialistická konfliktní linie. Kolem ní se začínají formovat zelení, tentokrát už mnohem víc podobní západoevropským kolegům než byli zelení v Česku, Maďarsku a Slovinsku začátkem 90. let.

Pokud jde o konfliktní linii občanský-nacionalistický přístup, částečně se překrývající s linií centrum-periferie, zažilo vícero zemí východní Evropy případ, kdy se tamní zelení spojili s nacionalismem (ať už zde nacionalistická konfliktní linie měla kratší či dlouhé trvání), chápaným nejdříve jako odpověď utlačované periferie na útisk ze strany většího národa, postupně však získávajícího agresivní osten. S léty vývoje, kdy se periferie odpoutala od centra a nacionalismus se stal zbraní mocnějších politických sil, se však i tito marginální zelení většinou překlopili na druhou, pro západní zelené typickou pozici odpůrců nacionalismu. (Pečínka 2002)

Tři oblasti na evropské zelené mapě

Nejen v publicistice, ale i v odborných pojednáních však z evropských zelených nejvíce vyčnívají zelení západoevropští, a z nich zase patří k nejviditelnějším německé Spojenectví 90/Zelení   6 . Při pohledu na politickou mapu Evropy však objevíme (při určitém zjednodušení) tři celky, kde strany zelených vykazují odlišnou sílu a částečně též jinou vnitřní organizační strukturu, programovou výbavu a složení členstva i voličstva podle věku, pohlaví a profese či podle politických spojenců zelených. Odlišný historický vývoj v těchto třech částech Evropy zformoval poněkud odlišně jednotlivé společnosti, v nichž pak zesílily, zeslábly, nevytvořily se nebo úplně vymizely některé konfliktní linie. Ty později mj. vedly i k různorodé podobě a postavení ekologických stran. Krom toho poněkud odlišná struktura konfliktních linií vtiskla stranám zelených mírné rozdíly i uvnitř těchto tří navzájem různorodých zelených evropských celků.

Ony tři jinak zelené oblasti, v nichž jsou některé konfliktní linie oslabené, jiné zesílené a kde tak strany zelených (SZ) spojuje většina společných rysů, lze zjednodušeně na zelené mapě pojmenovat jako oblast:

• ZÁPADOEVROPSKOU
• JIHOEVROPSKOU
• POSTKOMUNISTICKOU

V západoevropské oblasti se SZ navíc mírně liší ještě podle toho, zda působí:

• v německojazyčných zemích a v Beneluxu
• ve Francii, Velké Británii a Irsku
• ve Skandinávii, přičemž zde se vývoj zelených ubíral v Dánsku a Norsku poněkud jinými cestami než ve Finsku a Švédsku

V jihoevropské oblasti menší rozdíly odlišují zelené v Itálii, na Kypru, Maltě, v Portugalsku, Řecku, Španělsku i Turecku navzájem

V postkomunistické oblasti se objevily mírné diference mezi zelenými:

• na občanskou válkou rozvrácené bývalé Jugoslávii a okolí, kde se ovšem z obrazu albánských, kosovských, makedonských, bosenských, chorvatských a srbských zelených silně vymykali zelení ve Slovinsku   7 
• v bývalých zemích SSSR, kde si specifičnost od ostatních podrželi zelení ze tří pobaltských republik
• v bývalých sovětských satelitech, kde jemné odstíny odlišovaly zelené v Bulharsku, Maďarsku, Polsku, Rumunsku, na Slovensku a v Česku navzájem.

Následující pasáže si více všímají některých typických úkazů a nebo naopak anomálií ve vývoji zelených, způsobených konfliktními liniemi v jednotlivých zemích. Naopak vývoj, odehrávající se přibližně podle pro zelené obvyklého schématu postmaterialistické konfliktní linie, už text úmyslně blíže nerozvádí.

Tmavozelený západ

Vedle již popsané zásadní, pro zelené životně nutné postmaterialistické konfliktní linie však podobu stran zelených v západoevropské oblasti ovlivňovalo a rozrůzňovalo několik dalších vlivů včetně oslabených klasických konfliktních linií.   8 

V Německu, Rakousku, Švýcarsku a Beneluxu čím dál víc spolupracující zelení se z místních sdružení dostali do celostátní politiky snadněji díky malé či žádné omezovací klauzuli v převážně poměrném volebním systému a též díky žádné či slabé konkurenční (komunistické či radikálně socialistické) straně nalevo od sociálních demokratů, která by jim přebírala hlasy protestních mladých voličů. Zařadit počáteční fázi výstavby stran zelených (kdy jednorázové a monotématické skupinky bránili své okolí před zásahy z centra - např. před výstavbou letiště, dálnice, odpalovacích ramp atd.) lze jen sotva označit za konflikt typu centrum-periferie.

V západním Německu určitý, ovšem marginální regionální zelený prvek, konfliktní linie centrum - periferie přece jen vyprodukovala a posílila. Tak jako v silně konzervativním Bavorsku s vlastní kulturní identitou existuje výjimka v křesťansko-demokratickém proudu (působí zde nikoliv odnož celostátní Křesťansko demokratické unie CDU, ale ryze bavorská Křesťansko sociální unie CSU), v komunální politice se zde udržela (formálně ovšem celoněmecky působící) Ekologicko-demokratická strana ÖDP, zjednodušeně definovatelná jako zelená komunální CSU. Konzervativní ÖDP se ovšem odštěpila začátkem 80. let od Zelených v důsledku ideových neshod a i dnes stojí ÖDP a Zelení v protikladu, nejde tedy zcela jen o produkt konfliktní linie centrum-periferie.

Naproti tomu konfliktní linie centrum-periferie viditelně oslabuje vliv Zelených (přesněji řečeno jejich východoněmecké složky Spojenectví 90) v bývalém východním Německu (nyní jakési chudší periferii někdejší SRN), kde se jako ochránce regionálních zájmů někdejších občanů NDR stylizuje postkomunistická Strana demokratického socialismu PDS, sbírající i hlasy mladých protestních voličů a jíž linie centrum-periferie naopak posiluje. V někdejší NDR oproti západu také mnohem silněji působí konfliktní linie práce-kapitál. Obě linie tak nedovolují, aby se více rozvinula postmaterialistická konfliktní linie, což vytváří překážku vzestupu Spojenectví 90, které zde čítá asi jen 4000 členů oproti asi 45 000 členům Zelených v někdejší SRN.

Oproti jiným západoevropským zemím v Belgii výrazná konfliktní linie centrum (Valoni) periferie (Vlámové) způsobila rozdvojení politického spektra na vlámskou a valonskou část. Toto rozdvojení se nedotklo komunistů, jinak vystupují ostatní politické proudy vždy v dvojím vydání. Platí to i pro zelené, kteří se však nerozdvojili z jedné strany jako socialisté, liberálové aj., ale ze dvou odlišných prostředí vzešli. Ve francouzsky mluvícím Valonsku vystupují jako Ekologové sdružení pro organizaci originálních bojů (ECOLO), v nizozemsky hovořícím Vlámsku jako Zelení!, dříve jako hnutí Žít jinak (AGALEV). Přirozený vývoj zelených zdola tedy narazil na konfliktní linii centrum-periferie a bez jakýchkoliv třenic mezi valonskými a vlámskými zelenými se prostě zformovala dvě zelená centra.

U vlámského hnutí AGALEV se projevily jeho nekonformně křesťanské kořeny, což způsobilo neutrální postoje této křesťanskoekologické formace při projednávání interrupčního zákona v 80. letech. Tehdy se nepřiklonilo ani na jednu stranu konfliktní linie církev-stát, jak by snad všechny ostatní západoevropské, v těchto otázkách silně liberální strany zelených pravděpodobně učinily. AGALEV tedy lze považovat za výjimku mezi zelenými při některých sporech na linii církev-stát.

V Nizozemí se konfliktní linie centrum-periferie a město-venkov pokusili využít Zelení, vedle Zelené levice druhá, ovšem bezvýznamná ekologická strana. Po opakovaných neúspěších v 90. letech v celostátních volbách se upnuli na regiony, obce, na spolupráci s místními politickými sdruženími a rovinu celostátní politiky opustili. Ovšem miniaturnost této strany prakticky znemožňuje posoudit efektivnost tohoto manévru.

Ve Francii, Velké Británii a Irsku zeleným znesnadňuje či úplně znemožňuje působení volební systém - ve Francii většinový dvoukolový, ve Velké Británii většinový jednokolový, v Irsku pak specifický systém jediného přenosného hlasu. Francouzské zelené též oslabuje jejich roztříštěnost a konkurence vícero levicových stran, britským překáží konkurence liberálů a regionalistů, v málo industrializovaném a chudším Irsku silně překrývá důležitost postmaterialismu konfliktní linie práce-kapitál.

Za větší pozornost stojí linie centrum-periferie ve Francii a Velké Británii. Francouzští zelení v některých regionech (Bretaň apod.) využívali určitého odporu proti centru a postupovali společně s regionalisty. Naopak v jejich neprospěch se projevilo napětí na linii centrum-periferie a město-venkov v okamžiku, kdy ministryně životního prostředí za Zelené Dominique Voynetová v roce 1999 vyvolala svým tlakem na omezení lovu ptactva bouřlivé protesty venkovského obyvatelstva, obhajujícího tradice lovu. Proti Zeleným, zastoupeným v centrální vlády, zformovali rebelující lovci z tradicionalistické periferie dokonce stranu Lov, rybolov, příroda, tradice, s níž uspěli v evropských volbách.

Vleklé neúspěchy v britském volebním systému posilovaly u britských zelených tendence k využití nálad na periferii (ve Walesu a Skotsku) proti centru, k samostatnému působení jednotlivých regionálních proudů a ke srůstání s regionalistickými a nacionalistickými tendencemi, a to nejen přes spolupráci s (jinak konkurenční) regionalistickou Skotskou národní stranou či Stranou Walesu. Od Strany zelených Anglie a Walesu (která ovšem požadovala samostatnost pro Wales a Skotsko, pokud ji schválí referendum) se bez konfliktů odloučila Skotská strana zelených, jíž se podařilo vstoupit a udržet se v nově zřízeném skotském regionálním parlamentu s příznivějším volebním systémem než je systém celobritský.

Naopak v Severním Irsku linie centrum-periferie, ústící v krvavý náboženský konflikt dříve privilegovaných probritských protestantů a dříve diskriminovaných protibritských katolíků, společně s linií práce-kapitál vyvolávající sociální problémy, naprosto překryly postmaterialistickou linii a marginalizují tak tamní zelené. Snad jenom téma pacifismu, apelujícího na normální soužití obou stran ve společnosti vyčerpané dlouhým konfliktem, se v takto polarizované společnosti nabízí zeleným k využití.

Ve Skandinávii s poměrným, pro ekologické strany příznivým volebním systémem, zelený prostor kompletně obsadily levicové, postmaterialistickými hodnotami postupně ovlivněné strany (nalevo od místních sociálních demokracií) v Dánsku a Norsku, a částečně též ve Finsku a Švédsku. Postmaterialističtí postkomunisté a socialisté tak v Dánsku a Norsku mají k západoevropským zeleným blíže než tamní marginální ortodoxní zelení, ve Finsku a Švédsku se naopak síly a orientace postmaterialistických postkomunistů a otevřenějších, neortodoxních zelených více přiblížily.

V případě Norska a Švédska se zelení určitou dobu snažili využít linie centrum-periferie a město-venkov tím, že spolupracovali s tamními agrárníky, volili je, v případě Švédska pak usilovali o zelený blok, který by zahrnul zelené, eurokomunisty a agrárníky a narušil tak tradiční rozdělení švédské politiky na levý blok sociálních demokratů a eurokomunistů a pravý blok agrárníků a jiné pravice. Kontakty a spojenectví zelených s agrárníky reprezentujícími skandinávskou venkovskou periferii však troskotaly na odlišných názorech na další, neekologická témata a švédští zelení se nakonec stali součástí levého bloku.  9 

Světlezelený jih

Větší zaostalost, slabší demokratické tradice, menší míra industrializace, ostřejší sociální konflikt a další faktory vedly v jihoevropské oblasti k dominantnímu postavení linie práce-kapitál (tudíž k politickému soupeření především mezi dominujícími bloky tradiční levice a tradiční pravice) a jen ke slabému rozvinutí postmaterialistické dělící linie (tudíž k malé významnosti ekologických stran).

Samotná Itálie je zajímavá v souvislosti se zelenými konfliktní linií centrum-periferie. Ve vyspělejším centru, průmyslovém severu s velkými městy je postavení italských zelených příznivější než na periferii - zaostalejším, spíše venkovském italském jihu. Na rozdíl od Španělska se ovšem zelení nevmísili do proudů rozmanitých, proti nadvládě centra orientovaných regionalistických až nacionalistických formací, a to nejen kvůli slabosti zelených na periferii, ale proto, že regionalisté sdíleli v Itálii většinou pravicovou orientaci. Italská Radikální strana, jakási předchůdkyně zelených a dodnes s nim částečně příbuzná10, se vymykala z převládajícího zasazení většiny ekologických stran na linii práce-kapitál tím, že svůj důsledně liberální přístup k právům menšin, cizinců, utiskovaných, odpor ke klerikalismu, důraz na prvky přímé demokracie (s prioritami zelených slučitelný) přenášela i na ekonomiku a obhajovala neomezenou tržní soutěž (zelenými odmítanou). V Itálii tedy hájila centrum proti periferii, město proti venkovu, stát proti církvi a... kapitál proti práci.

Pro španělský politický systém silně určující linie centrum-periferie, plod tradičního silného napětí mezi kulturně a jazykově odlišnými regiony a Madridem, vtiskla specifickou podobu i zeleným. Ti trpí všemi nevýhodami typickými pro zaostalejší, málo industrializovanou zemi se slabší demokratickou tradicí a ostrými sociálními protiklady. K tomu se přidává prakticky nepřehledná regionální roztříštěnost, charakteristická množstvím ekologických, levicově ekologických, levicově-regionalisticko-ekologických a levicově-nacionalisticko-ekologických (pro Španělsko typických) uskupení, a také klasických krajně levicových skupinek, pouze si osvojivších ekologickou rétoriku.  11   Tito zelení vytvářejí nejrůznější federace a konfederace s různými druhy členství a přidružení, a často vystupují samostatně nejen v celošpanělském, ale i evropském či světovém měřítku, úmyslně prostřednictvím svého menšinového jazyka. Zelení ve Španělsku tudíž zápasí také o svoje místo na periferiích a vyhraňují se proti centru, v jiných případech jde pouze o proměnu a modernizaci zezelenáním tradičních regionalistických formací. Ani na těchto periferiích se však zelení nestávají politickou silou venkova a uchovávají si - byť marginální - pozice hlavně ve větších městech Baskicka, Katalánska, Aragonie, Andalusie, Valencie, Galicie atd. V celostátním měřítku se část španělských zelených snaží proplouvat nepříznivými podmínkami jako trpěná součástka na těle Španělské socialistické dělnické strany, podobný a v mnohém těsnější vztah existuje mezi portugalskými komunisty a na nich ve všem závislými a z vůle komunistů stvořenými Zelenými.

Šedozelený východ

5.3.1. Většina prakticky bezvýznamných zelených na v bývalé Jugoslávii a okolí se na přelomu 80. a 90. let připojila - pokud jde o linii stoupenci-odpůrci komunismu, mezi antikomunisty, a od mírného nacionalismu se na linii občanství-nacionalismus posunovala k druhému pólu, čímž v militarizovaných, autoritářských a sociálně zpolarizovaných společnostech, s populistickými nacionalistickými vládami a populistickou nacionalistickou opozicí, bez postmaterialistických vrstev, ještě více slábli. Vývoj zelených v zemích bývalé Jugoslávie a okolí, ovládaných dříve formacemi silných vůdců těžících z pocitu ohrožení, stádních pudů a davových reflexů, byl jakýmsi protikladem k úspěšnému nástupu zelených v již zmíněných tmavozelených oblastech západní Evropy. Balkánské země teprve čekají na vytvoření klasické linie práce-kapitál aj., na usazení klasického systému politických stran, na průchod etapou konzumních hodnot a částečného znechucení z nich, po čemž by teprve postupně se vynořující volnomyšlenkářské vrstvy z velkoměst začali koordinovat své kroky v rámci vlivnějších stran zelených.

Ekonomicky rozvinuté, západu kulturně blízké a otevřenější Slovinsko s nerepresivním, reformně komunistickým režimem a vysokou životní úrovní (a v obrysech jakoby už koncem 80. let s vynořující se postmaterialistickou konfliktní linií) tvořilo v oblasti výjimku. Zelení na linii stoupenci-odpůrci komunismu patřili k antikomunistům, když však začátkem 90. let antikomunismus a nacionalismus na čas zesílily a určující se stala osa občanství-nacionalismus, zaujímali zelení občanský, k reformně komunistické minulosti a k sousedním národům tolerantnější přístup. Politický systém ve Slovinsku se po letech stabilizoval především kolem konfliktní linie práce-kapitál, dostal klasickou podobu a i zelení, byť trpí roztříštěností, zde zaznamenávají postupný nárůst.

Postupný odklon marginálních zelených od (začátkem 90. let emancipačně chápaného) nacionalismu směrem k obvyklému postavení na linii občanství-nacionalismus následoval ve většině republik bývalého SSSR, poněkud se však pozdržel v ekonomicky rozvinutějším a skandinávskému kulturnímu okruhu blízkému Pobaltí, kde historicky zakořeněné konflikty mezi pobaltským a ruským obyvatelstvem dosud nevyhasly. Zelení v Estonsku, Litvě a Lotyšsku již od 80. let spojovali ekologické požadavky s národními, a i když v menším měřítku než před 12-15 lety, na konzervativně-nacionalistických pozicích částečně setrvávají. Specifický je příklad Lotyšska, kde (stejně jako ve Skandinávii) si udržela vliv konfliktní linie město-venkov, z níž čerpají vliv agrární strany. Agrárníci a konzervativně-nacionalističtí zelení v Lotyšsku spojili síly a životaschopná linie město-venkov tak zapříčinila, že Lotyšsko má nejen od roku 2002 agrárně-ekologicko-pravicovou koaliční vládu (jistou dobu též za spoluúčasti lotyšské krajní pravice), ale od roku 2004 i zeleného premiéra, prvního zeleného premiéra ve světovém měřítku  13   nacionalismus (proti Turkům, Evropské unii, Čechům a Maďarům) a sociální polarizace dlouho znemožňovaly a zatím stále omezují vytvoření postmaterialistické konfliktní linie a oddalují tak zrod voličských vrstev zelených. Čelit okolnostem, nepříznivým samostatnému volebnímu zápasu zelených, se částečně dařilo některým zeleným v Polsku za pomoci vplynutí do pravicově liberální Unie svobody, kde vytvořili její zelenou frakci (jako zvláštní anomálii mezi zelenými v celé Evropě), bulharští, slovenští, rumunští a někteří jiní polští zelení vyhledávali nejrůznější koaliční partnery, téměř všichni končili bez úspěchu.

Do vývoje slovenských zelených zasáhla konfliktní linie centrum-periferie (překrývající se s linií občanství-nacionalismus), kdy malá, pravicově liberální část zelených podporovala centrum, tedy profederální, pročeskou variantu vývoje, a zanikla, kdežto sociálně a nacionalisticky zaměřená většina zelených podpořila odtržení periferie od centra, tedy samostatnost Slovenska.

V Česku a Maďarsku se už vytvořil politický systém kolem klasické, pravolevé konfliktní linie práce-kapitál (i když s mírnými specifiky) a po mnohaleté zkušenosti s konzumními hodnotami se rýsuje už i postmaterialistická linie. (Pečínka 2002) V Česku se projevuje od roku 2002 pozvolna rostoucími preferencemi pro SZ (která po 11 procentních preferencích v roce 1990 setrvávala v následujících 10 letech na 1-2 % sympatií), přičemž její vývoj od roku 2002 co do sociálního složení i sektářských excesů jakoby kopíroval počátky zelených v tmavozelené oblasti západní Evropy. (Britské listy) Maďarsko disponuje prozatím i kvůli komplikovanějšímu volebnímu systému slabšími a roztříštěnějšími zelenými než je tomu v Česku, a zažilo i anomálii v podobě zdegenerování strany zelených ve fašistickou formaci. (Zlatým hřebem volební agitace těchto ekofašistů bylo heslo Do maďarských žen - maďarská semena). Pro rozvoj zelených však zde panují příznivé vnější hospodářské a sociální podmínky.

Zelení - pouhá ozdoba států blahobytu?

Při předchozím ilustrativním pohledu na zelenou mapu Evropy se úspěšné ekologicko-alternativní strany  14   částečně jeví paradoxně jako nezamýšlené vedlejší dílo institucí, které se zelení snaží kritizovat a omezit: fungujících monopolů a korporací, trhu, velkoměstských aglomerací, masových stran, úřadů, senzace vyhledávajících médií, které dohromady kromě znečištění životního prostředí, zvyšování spotřeby, utvrzování konzumního životního stylu, manipulace člověka mocenskými aparáty a reklamou zároveň přináší i přiměřenou bezpečnost, dostatek, otevřenost, kulturnost a pestrost. Při tomto pohledu si ovšem nelze nevzpomenout - jakkoli je to obtížné a i když šlo o jiné souvislosti - na výrok Václava Klause o ekologii jako šlehačce na dortu, či na ještě starší dogmata o ekonomické základně a společenské nadstavbě.

Nezodpovězená zůstává otázka z minulosti: Když se přes naprostou diskreditaci levice dokázala postkomunistická či sociálně demokratické levice v 90. letech ve východní Evropě včetně nejzaostalejších částí rychle znovu vyprofilovat na vznikající linii práce-kapitál, dokázala by to tehdy i hypotetická levicově-ekologická strana a byl tudíž úpadek zelených v 90. letech na postkomunistickém teritoriu nevyhnutelný?

Pro zelené existují ovšem ještě bolestnější otázky. Například: jak působit nejen v zaostalejších evropských zemích, ale navíc i v zemích mimo rokkanovskými liniemi formovaný evropský civilizační okruh, když např. mnozí afričtí zelení odmítají hájit práva žen a národnostních menšin, natož pak homosexuálů z pochopitelných obav, aby nebyli vlastními vládami okamžitě zlikvidováni?

Závažnější se jeví otázka, jak by např. do budoucna změnily Evropu nové konfliktní linie, vynořivší se hypoteticky např. po obklíčení a částečné infiltraci evropského centra zchudlou a přelidněnou periferií rozvojového světa, pokud by se nezhmotnil sen o multikulturní společnosti a Evropa by se stala spíš mozaikou malých bílých centrem a muslimských periferií. Jaký bude osud nejen postmaterialistické zelené výseče středních vrstev, ale vůbec středních vrstev jako takových? Nedochází např. už nyní v souvislosti se současnou částečnou krizí států blahobytu k rozestupování středních vrstev - pro demokracii důležitých - na nižší a vyšší, navzájem velmi vzdálené složky? (Keller 2004, Keller 2000) Přežili by vůbec politicky dnešní tolerantní a multikulturní západoevropští zelení ve společnosti, bránící své zdroje před cizinci, v nichž by viděla potenciální delikventy, teroristy a přenašeče AIDS? Nestala by se zelená v eventuální atmosféře strachu, umocněném možnými přírodními katastrofami, také přídavným tématem zmodernizované krajní pravice, operující znovu na vzkříšené linii občanství-nacionalismus a slibující bezpečí před všemi druhy ohrožení za cenu stmelení do houfu, jednoduchých reakcí a potření odlišností?

Když v 2. polovině 20. století došlo v západoevropských společnostech k oslabení tradičních venkovských společenství, ústupu religiózních hodnot, odlivu obyvatel do měst atd., zachovaly si sice křesťansko demokratické strany svoji klasickou programovou výbavu, musely ji však zároveň rozšířit o prvky přijatelné i pro nenábožensky, přitom konzervativně orientované voliče, a neostýchaly se účelově vkročit i do revíru krajní pravice. Takovouto úspěšnou, staré dělení na katolíky a protestanty odmítající křesťansko demokratickou a zároveň zčásti i sekulární konzervativní stranou je dnes - i přes svůj název - např. německá CDU. Otázkou je, zdali by tedy i zelení neměli reagovat na pro ně obtížnou situaci - krizi západoevropského sociálního státu - podobně. V jejich případech tedy zachovat ekologicko-alternativní a menšinovou tématiku v programu a zároveň celý program posunout ještě důrazněji k sociální problematice (ne však k násilnému ultralevému extremismu) než je tomu dnes.

Otázky to jsou však natolik složité, že místo zbrklých odpovědí o nich raději sepisujme další úvahy.

Seznam použité literatury a pramenů:

• Britské listy, rubrika Zelení , on-line texty ZDE
• Cordier, T. (1996): Cleavages in Green Parties: The cases of the Dutch, French and German Greens, The European Journal of Social Sciences, December, Vol. 9, Issue 4.
• Fiala, P. (1996): Nová politika a postmaterialistická změna hodnot, Proglas, č. 5-6, s. 9-13.
• Fiala, P., Strmiska, M.: (1998): Teorie politických stran, Brno, Barrister and Principal.
• Flora, P., Kuhnle, S., Urwin, D. (eds.) (1999): State Formation, Nation-Building, and Mass Politics in Europe. The Theory of Stein Rokkan, Oxford, Oxford University Press.
• Hloušek, V. (2002b): Koncept konfliktních linií ve střední a východní Evropě - tři roviny analýzy, Středoevropské politické studie, č. 2-3, ročník IV, jaro-léto 2002, on-line text ZDE
• Hloušek, V. (2002a): Koncept konfliktních linií v západní politické vědě a jeho proměny, Politologický časopis, roč. IX., č. 4, s. 398-414.
• Hloušek, V. (2000): Konfliktní linie v postkomunistických systémech politických stran, Politologický časopis, č. 4, s. 373-395.
• Jordan, G. (1998): Ein wechselvoller Weg. Ost-West Gegeninformationen, Nr. 4-5, Juli 1998, Graz.
• Jordan, G. (1998): The Greens in Eastern Europe, Labour Focus on Eastern Europe, No. 61, on-line text ZDE
• Keller, J. (2004): Krize sociálního státu a globalizace, Britské listy, 4. 10., on-line text ZDE
• Keller, J. (2000): Vzestup a pád středních vrstev, Praha, Sociologické nakladatelství.
• Klíma, M. (2003): Volby a politické strany v moderních demokraciích, Praha, Radix.
• Kmec, J. (2000): Ekologické strany v Evropě, Politologická revue, č. 2, s. 29-60.
• Pečínka, P. (2002): Zelená zleva? Historie ekologických stran v Evropě, Praha, GplusG.
• Sitter, N. (2002): Celavages, Party Strategy and Party System Change in Europe, East and West, Perspectives on European Politics and Society. Vol. 3, Issue 3, December.

Poznámky pod čarou

1 Např. v západním Německu existovala a existuje již léta nevraživost Svobodné demokratické strany (FDP) - sdružující sociální liberály i neoliberály - vůči Zeleným (DG), kteří jí cíleně ubírají voliče ve snaze zapustit trvale kořeny jako třetí nejsilnější strana po Sociálně demokratické straně (SPD) a Křesťanskodemokratické unii (CDU). Převážně na východě Německa zakotvená Strana demokratického socialismu (PDS) ve snaze odloučit některé radikály od Zelených si na území západního Německa vytvořila Levicovou listinu (PDS-LL). Rakouští Zelení zase úspěšně oslabují Liberální fórum, malou centristickou liberální formaci vytvořenou odštěpenci od Haiderovy ultrapravicové strany Svobodných, v Nizozemí si konkurují Zelená levice (GL) a liberálně centrističtí Demokraté 66. Ve Skandinávii naopak postkomunisté a levicoví socialisté přebráním ekologické, feministické aj. problematiky vytěsnili zelené na okraj buď úplně (v Norsku a Dánsku, kde operují marginální ortodoxní zelení) či je, co do vlivu, mírně předstihli (ve Finsku a Švédsku, kde si otevřenější, nedogmatické ekologicko-sociální strany svoje místo vedle zezelenalých postkomunistů udržují).       ZPĚT

2 Lipsetova a Rokkanova teorie se ovšem vztahuje na celou Západní Evropu, ve smyslu tohoto článku tedy nejen na západoevropskou, ale částečně i na jihoevropskou zelenou oblast. Potíže už vznikají při pokusech o její aplikaci na postkomunistické země střední a východní Evropy s přetrženým vývojem.       ZPĚT

3 Téměř přesným protipólem (co se týče věku, vzdělání, profese, bydliště, pohlaví a postojů) této postmaterialistické vrsty, určité elity se sklonem »dávat« je dnes sociální základna »nové pravice«, jak bývají též nazývány modernizované krajně pravicové strany západní Evropy: starší, méně vzdělaní dělníci z menších měst, více muži než ženy, obávající se nebezpečí z vnějšku a z budoucnosti, hledající nepřítele, jež může za jejich situaci, tíhnoucí k tradičním, autoritářským řešením, přitahovaná silnou osobností, netolerantní k odlišnostem a menšinám, usilující spíše »brát«, orientovaná na přežití a konzum. Část vzdělaných, majetkově zajištěných, individualistických středních vrstev tak volí »levicově« a ne pravici, zatímco více ohrožení a znevýhodnění kolektivisté tak volí ultrapravici a nikoliv už tradičně, jako dřív, sociální demokraty či komunisty. Tento »paradox« však není nový. Všímala si ho už v jiných souvislostech před desítkami let komunistická propaganda, která o těchto odpadlících z obou břehů žárlivě mluvila jako o »maloburžoazních levičácích« a fašistickém »lumpenproletariátu«.       ZPĚT

4 Postmaterialistické hodnoty dnes hájí spíše již zmiňované liberálně centristické, jinými slovy sociálně liberální strany jako např. nizozemští Demokraté 66, částečně německá Svobodná demokratická strana (sdružuje též silně protržní neoliberály), rakouské Liberální fórum či dánská Radikální Levice (Levice - Venstre - zde znamená tradiční, v dnešní době však matoucí název této staré liberální strany). Naproti tomu odstup od nich mají pravicoví neoliberálové. Ti uplatňují liberální přístup hlavně v ekonomice, v mimoekonomických záležitostech často hájí naopak konzervativní postupy. Přitom jako sociální liberální centristé, tak pravicoví neoliberálové spolupracují v jedné Liberální internacionále a Evropské liberální reformní straně. V českých podmínkách ilustruje postmaterialismus části liberálů např. přechod části bývalých politiků sociálně liberálního Občanského hnutí (Svobodných demokratů) do Strany zelených. Naopak koalice jihomoravské Strany zelených a šestičlenné, silně pravicové Liberální reformní strany je spíše účelovým volebním tahem pro krajské volby, nikoliv dokladem společných názorových priorit.       ZPĚT

5 Pokud jde o některá česká specifika z 90. let, vzpomeňme např. na sociální demokraty, odmítající levici a hlásící se ke středu či dokonce pravici, vlažně pak k levému středu, na množství umělců, folkových zpěváků, bývalých stoupenců hnutí punk, podporujících konzervativně neoliberální ODA, na dělníky volící ODS, taktéž na stoupence trestu smrti, příznivce autoritářských řešení kriminality části Romů, na protiněmecké i protislovenské nacionalisty prolínající většinou českých stran, na "pravicovou" Romskou občanskou iniciativu. V případě českých zelených pak např. na stoupence jaderné energetiky. Tato specifika mají samozřejmě větší životnost v odlehlejších českých obcích, kde je SZ i dnes často jen clonou pro vstup zcela "nezelených" činovníků do místní politiky. V obci Zdice např. jeden z členů tamní SZ vyčítal v létě 2004 Petru Uhlovi, členu Rady ČT: "Vždyť v tý televizi se pořád mluví jen o Cigánech a Němcích a ještě to z obrazovky řikají samí buzeranti".       ZPĚT

6 Tak zní celý název strany po dovršení vleklého sjednocovacího procesu 45 000 západoněmeckých Zelených a třítisícového východoněmeckého Spojenectví 90 (B90), složeného z disidentských iniciativ.       ZPĚT

7 Katolické, rozvinuté Slovinsko patří svým vývojem kulturně, historicky a politicky ke střední Evropě. Částečně platí tato charakteristika ještě pro Chorvatsko, kdežto ostatní země někdejší Jugoslávie a okolí už patří "za čáru", k regionu formovanému nekatolickou, ortodoxní formou křesťanství, a islámem.       ZPĚT

8 Samozřejmě, že pokud "sestoupíme" k mnohem podrobnějšímu zkoumání tohoto "tmavozeleného" souboru v mnoha ohledech podobných ekologických stran, objevíme např. i uvnitř těchto formací další, "nerokkanovské", ne tak klíčové konfliktní linie, které rozrůzňují zelené i v západní Evropě. Viz např. Cordier 1996, zkoumající rozdíly mezi německými, francouzskými a holandskými zelenými.       ZPĚT

9 Např. po volbách v roce 2002 švédští Zelení krátce vydírali sociální demokraty argumentem, že nepodpoří jejich levicovou vládu a jednat budou i s pravicí.       ZPĚT

10 K československé odbočce Radikální strany patřili před Listopadem 1989 např. John Bok a Ivan Jirous, později Jan Jařab, nyní člen Strany zelených.       ZPĚT

11 Tuto nepřehlednou změť zelených ve Španělsku může čtenář zkoumat na www.broadleft.org v rubrikách věnovaných ekologicko-alternativním, levicovým a regionalistickým stranám.       ZPĚT

12 Zelený premiér Indulis Emsis je však označován spíš jako konzervativec s ekologickými prioritami.       ZPĚT

13 Od stoupenců bulharského cara Simeona přes Mečiarovy populisty až po polské Lepperovy ultrapravicové agrárníky.       ZPĚT

14 Myšleno samozřejmě úměrně k možnostem zelených, tedy strany s 5 - 8 % voličské podpory.       ZPĚT