Vždyť kdekterý umělec, který byl zvyklý nalévat oleje do své lampičky ze zásobárny nějakého směru (konceptualismu, postmoderny), stojí dnes s lampičkou prázdnou a vyhaslou. Ten však, který věřil v možnosti umění a nedbal na módní slova, ukazuje, že pravá umělecká díla mohou vznikat i dnes, kdy postmoderní teoretici vytrubují, že umění je nemožné (umělecký subjekt je dekonstruován a umění se mění v artefakty). Jan Hendrych vytváří umění, nikoli artefakty, ne objekty, které mají věrně napodobit současnou podobu civilizace nebo zhmotňovat nějaký pošetilý nápad, případně demonstrovat 'nemožnost' umění.

Hendrych pokračuje v moderním figurativním umění, ne kvůli jeho 'modernosti', ale kvůli souvislosti moderního umění a velkého umění Evropy, počínaje uměním starořeckých mistrů. A můžeme říct, že Hendrychovy sochy mají moderní provedení, ale jejich nitro je nitrem klasických antických soch. V Hendrychových sochách se na duchovní poušti postmoderny objevuje hlubina, duchovní ucelenost, mistrovství formy a láska k dílu, tedy právě to, co postrádáme u hlavních současných proudů a co nalézáme u klasických i moderních mistrů.

Nedává nám nakonec Hendrychovo dílo naději, že umění znovu překoná svou krizi? Jenže dnešní estetika není zvyklá používat pojmy, jimiž lze vystihnout ony jedinečné rysy Hendrychova díla. Vyjadřuje se o nich osvědčenými slovy, jako je pop-art, polyperspektivismus, která však v tomto případě selhávají. Jazykem krize nelze vyjádřit povahu těchto soch.

Hendrychovo umění ukazuje cestu tím, že ztělesňuje skrytou touhu 'postmoderního' člověka po něčem opravdovém, nezkarikovaném, vznešeném i vtipném, touhu potlačovanou současnou teorií i životní praxí.