Hned v úvodu poznamenám, že ČR (stejně jako ostatní tranzitivní země) je ve specifické situaci, kdy tzv. obchodovatelné statky (ke kterým patří i stavební materiál a zařizovací předměty bytů a domů) dosahují již cen srovnatelných se zbytkem Evropy, platy jsou zde naopak několikanásobně nižší (ve srovnání se sousedním Německem cca 5x). Stejné (nebo podobné) je to i s většinou ostatních nákladů na bydlení (elektřina, teplo, jejichž ceny vycházejí ze světových cen energetických surovin). Proto jsou náklady na bydlení v Česku relativně vysoké vzhledem k příjmům obyvatelstva. Za to však nemohou ani nájemníci, ani vlastníci domů. Přes to všechno je ČR již tržní ekonomikou, a ekonomické principy by měly platit tudíž i zde. Sociální otázky patří státu, nikoliv soukromému sektoru. Stát může (a musí) zasahovat tam, kde výsledky ekonomického procesu vedou k tomu, že se někteří jedinci (ne svou vinou) dostanou pod hranici obecně uznávaného životního minima. Sociální politika státu však musí být financována ze solidarity všech občanů státu, nikoliv jen úzce vybrané skupiny (kterou jsou dnes někteří vlastníci nájemních domů).

A nyní se vraťme k původní otázce, kde se dostává sociální cítění pana poslance do příkrého rozporu s těmi nejzákladnějšími principy ekonomie.

Již z formulace této věty jasně vyplývá, že pan Křeček považuje zisk (což je v případě majitele domu "úrok" za vložené peníze) za něco, co "PŘÍPADNĚ" může vlastník domu inkasovat (když vše půjde dobře). Když jsem si tu větu přečetl poprvé, pochopil jsem ji dokonce tak, že majitel domu má BUĎ nárok na zachování stavu své nemovitosti, NEBO na zisk ze své investice. Po několikerém přečtení jsem však nabyl dojmu, že větu lze v zájmu objektivity interpretovat i prvním mnou uvedeným způsobem. Pro druhou hypotézu však mluví skutečnost, že ve zbytku článku již pan Křeček ve svých propočtech zisk nikde neuvažuje, zatímco údržbu ze strany majitele prezentuje jako základní právo nájemníka. Nájemník má ale i jiné právo, totiž ze zanedbaného domu se přestěhovat jinam, kde bude mít podmínky k bydlení lepší (to by ale ztratil výhody, plynoucí z regulace, že ano?).

S touto definicí nemám problémy, a proto ji ve své argumentaci níže stoprocentně využiju:

Tak s takto nadefinovaným principem mám problém. Samozřejmě může existovat problém excesivního zvyšování nájmu v několika málo lukrativních lokalitách (který může být řešen z pohledu mravné -- nemravné). Druhá část věty nás však zavádí zpět do éry komunismu (každý podle svých schopností, každému podle jeho POTŘEB). Jenže už tehdy platilo, že ze strany spotřebitelů byly zdůrazňovány zejména ty potřeby, zatímco pracovat podle svých schopností se nikomu moc nechtělo. A tak méně schopný člověk (ale bohužel i jedinec s odporem k práci) by měl podle pana Křečka platit nižší nájem, než pracovitý a schopný nájemník, a to ve stejném domě. Snad většina čtenářů pochopí, že toto je již dávno přežitý nesmysl. Samozřejmě dlouhodobě chudší jedinec (ať už je chudý z jakéhokoliv důvodu) bude platit nižší nájem, ale v takovém bytě, který bude buď v méně lukrativní lokalitě a nebo bude nižší kvality než byt s vyšším nájmem. Většina z nás přeci také nechodí do autosalónu s drahými auty a nežádá slevu z titulu, že na tak drahé auto nemají. Pokud se však dobrovolně rozhodnu, že chci žít v lepším bytě, MUSÍ to být na úkor uspokojování jiných potřeb. Co je "podstatná" potřeba, to je věc značně subjektivní. Troufnu si tvrdit, že většina nájemníků, bydlících v domech s regulovaným nájemným (respektive podle původních nájemních smluv) nejsou sociální případy, které by si musely ukrojit ze svých "podstatných" potřeb, jenom by třeba museli jezdit v horším autě nebo na levnější dovolenou. Proto je naprosto zavádějící srovnávání českého regulovaného nájemného s regulovaným nájemným v sociálních bytech (které provozuje nebo dotuje stát) na Západě.

Nemám problém s tímto souhlasit. Jenže tato věta říká něco jiného, než o čem se nás pan Křeček snaží přesvědčit. Obyvatelé družstevních bytů totiž nejsou nájemníci, ale vlastníci, kteří kromě výše uvedených plateb ještě museli investovat ušetřené prostředky, nebo si vzít hypotéku. A tak k výše uvedeným platbám na údržbu nemovitosti musíme připočítat náklady, k jejichž vyčíslení nám pan poslanec ve svém článku poskytl jednoduchý návod. Vyjdu-li z ceny bytu cca 1 mil. Kč (v Praze takový pravděpodobně neseženete, ale jsou i lokality, kde jsou ceny nižší), pak při úroku z hypotéky 5 % nám vychází dalších 50 tis. Kč ročně, tedy další 4 000 Kč. měsíčně. No a jsme u částky kolem 6 000 měsíčně na holý nájem, ostatní (provozní) náklady na bydlení nepočítaje. S tím by asi většina vlastníků neměla nejmenší problém a skutečné tržní nájmy se také v těchto řádech pohybují.

Bez dalšího upřesnění (o ceně či poloze obývaných bytů) nám tato věta moc informací neposkytuje. A tak předpokládejme, že se opět jedná o byty s tržní cenou 1 mil. Kč. Jak jsme si ukázali (a pan Křeček tento výpočet svým návodem posvětil), měla by jedna domácnost pouze na přiměřený zisk (který si dnes účtuje každá hypotéční banka) majiteli platit 50 000 ročně. Dvacet nájemníků pak by ročně přineslo 1 mil. Kč a za tři roky samozřejmě trojnásobek. To, že těch dvacet nájemníků zaplatí "pouhých" 1,142.000,-Kč tedy znamená, že buď majitel inkasuje méně, než by dostal za své peníze na nějakém termínovaném vkladu v bance (a to je situace v dnešní době díky historicky nejnižším úrokovým sazbám značně příznivější, než v minulosti), nebo se jedná o lokalitu, kde je tržní cena bytů díky malé atraktivitě a nízké úrovni příjmů stlačena hluboko pod cenu, za kterou by se takový objekt dal vůbec postavit. V takové lokalitě je však jasné, že podnikat jako vlastník domu je ekonomický nesmysl, a tak by majitel prostě ze svého podnikání logicky vycouval tím, že nechá svou nemovitost postupně "vybydlet", čímž minimalizuje ztrátu na vložené prostředky a peníze vybrané na nájmech investuje do ziskovější aktivity.

To bude patrně pravda(autor se jistě vyzná v legislativě lépe než já), nicméně to neřeší situaci početné skupiny vlastníků domů, kteří nemohou staré regulované smlouvy vypovědět. Ti, kteří již všechny byty ve své nemovitosti pronajímají podle nových smluv si jistě nestěžují.

Jelikož náklady na bydlení jsou z velké části tvořeny ostatními náklady, nemá toto srovnání prakticky žádnou vypovídací hodnotu. Možná relevantní by bylo porovnat pouze čisté nájmy, ale ani toto srovnání nemůže příliš podepřít argumentaci pana Křečka. I kdyby totiž samotné nájmy v Polsku byly nižší než v Česku, znamenalo by to pouze, že polští vlastníci domů jsou na tom ještě hůře než ti čeští. Rozhodně by to nemohlo sloužit jako ospravedlnění stavu, kdy někteří vlastníci domů nikoliv ze svých zisků, ale ze svého majetku suplují sociální roli státu.

Autor pracuje jako makroekonom a výše uvedené názory reprezentují pouze jeho osobní (ekonomické) přesvědčení.