Česká veřejnost se s dílem Elfriede Jelinekové mohla konfrontovat zatím jenom sporadicky. Pouze romány Die Liebhaberinnen (něm. 1975, česky Milovnice, r.1999 přeložila J. Jílková) a Die Klavierspielerin (něm. 1983, česky Pianistka, r.2004 přeložila J.Jílková) byly přeloženy do češtiny a několik českých divadel uvedlo pár jejích her (aktuálně např. Divadlo Komedie hru Klára S.). Nejvíce se však Jelineková dostala do povědomí filmem M. Hanekeho Pianistka, který byl natočen na motivy jejího románu Die Klavierspielerin. Takové povědomí je ovšem, jak už vyplývá z podstaty filmových zpracování, nutně omezené. Český čtenář (pokud nedisponuje znalostí jiného jazyka) tak spíš vnímá Jelinekovou jako mediální obraz a její dílo jako pouhou zprostředkovanost. Z textů, které oplývají nebývalou jazykovou obrazností, vtipem, ironií, stylistickými a textovými zvláštnostmi, tak nakonec zbývá škatulka, která nabývá protichůdné podoby od perverzní pornografie až po karikaturu pornografie, která má evokovat morální odmítnutí. Dílo Jelinekové je samozřejmě potřeba vnímat komplexně a v kontextu ostatní ženské "erotické" literatury či ženské pornografie, feministické literární teorie a obecně na pozadí ženského politického hnutí. Snad bude tento článek alespoň částečným splacením dluhu, který k této zajímavé rakouské spisovatelce zatím máme.

Začněme malou poznámkou k jazykové výstavbě autorčiných románů. Např. jazyk románů Die Klavierspielerin a Lust je komplikovaný a přímo odporuje bezproblémovému čtení. Je konglomerátem narážek, citací, intertextových odkazů, deformací a destrukcí žánrově ustálených modelů psaní, her se slovy a jejich významy. Jelineková používá hovorovou němčinu s prvky rakouských dialektů ve spojení s odbornými anatomickými termíny, přetváří ustálené obraty, hraje si s významy a mnohoznačností slov. Její postavy i vypravěč(ka) mluví neautenticky, jazyk se pohybuje mezi poezií a prózou, proklínáním a oslavnou ódou, kýčem a vulgaritou. To vše vytváří provokativnost jejích textů, jejich mnohoznačnost a symboličnost.

Jako příklad si uveďme citát z románu Lust (Rozkoš): "Die meisten Männer kennen die Biographie ihres Autos besser als die Autobiographie ihrer Frauen. Was, bei Ihnen ist das umgekehrt? Sie kennen sie selbst so gut wie die einfache Person, die Sie täglich runderneuert? Als Lebensabdecker Ihre alten Gummis wegräumt? Dann können Sie sich glücklich setzen!" (volně přeloženo: "Mnozí muži znají AUTObiografii svých aut lépe než autobiografii svých žen. Co, u vás je to naopak? Vy znáte tu jednoduchou osobu tak dobře, jako byste jí denně upravovali vzorek? Jako někdo, kdo odklízí staré gumy? Tak to můžete být opravdu šťastní!) V těchto několika větách použila Jelineková hned několik slovních hříček, např. smíšení slov Biografie ihres Autos (životopis jejich aut) a Autobiographie ihrer Frauen (autobiografie jejich žen) nebo homonymní použití slova Gummi (ve významu pneumatik ale i kondomu) či runderneuert (ve významu technickém i ve významu sexuálním).

Oproti tomu jednoduchý jazyk románu Die Liebhaberinnen připomíná až sektářský návod na šťastný život plný floskulí či článek z  ženského časopisu. "Znáte tu krásnou zemi, plnou údolí a kopců. V dálce ji lemují krásné hory. Má obzor, což jen tak nějaká země nemá. Znáte její louky, políčka a lány? Znáte její pokojné domy a pokojné lidi v nich? Doprostřed této krásné země postavili dobří lidé továrnu. Schoulena tvoří díky své hliníkové střeše krásný kontrast k listnatým a jehličnatým lesům vůkol. Továrna se choulí do krajiny. I když k choulení žádný důvod nemá, mohla by stát hrdě a zpříma. Jak je dobře, že stojí právě tady, kde je krásně, a ne někde jinde, kde krásně není. Když se na ni člověk podívá pozorně, vidí: vybudovali ji dobří lidé. A dobří lidé do ní vcházejí a zase z ní vycházejí. Poté se vlévají do krajiny, jako by jim patřila. Daří se tu spokojenosti, to je vidět" (přel. J. Jílková). Tím samozřejmě Jelineková jen zesiluje účinek kritiky vlastního státu a představy o naplnění života ženy (láskou a sexuálním vztahem s mužem, manželstvím a splozením dětí).

Další podstatnou otázkou je, jakým způsobem zařadit Jelinekovou do kontextu pornografické literatury. Je zřejmé, že např. v románu Die Klavierspielerin Jelineková zcela bez jakékoli tabuizace popisuje sexuální praktiky a deformovanou sexualitu hrdinky Eriky (její perversní masochistické tužby a voyerismus). Představuje tak ale sexualitu z ženského pohledu, žena se zde stává namísto objektu subjektem sexuální rozkoše. V klasicky pojímané "mužské" pornografii (jak ji charakterizuje Lucy Irigaray): "nepřichází žensky specifické tužby v úvahu, pornografie působí jako bohoslužba za penis." Jelinekové Pianistku můžeme tedy ve výsledku vnímat jako destrukci (či imitaci) pornografického jazyka. Pornografická stimulace sexuální rozkoše se zde spíše mění ve stimulaci sexuální nelibosti (ne-rozkoše), protože Eričin sexuální život není naplňující a její sexuální deformace je determinována kontextuálně a psychologicky (vztahem k matce a jejími přehnanými nároky).

Jde tedy o jiný druh rozkoše, který Jelineková vytváří. Jak sama říká: "Ich habe immer wieder, nicht nur bei diesem Text (zde román Lust, pozn. E.S.), während des Schreibens fast orgasmusähnliche Gefühle - nicht koitale, aber fast onanistische Visionen. Nicht so sehr die Beschreibung bestimmter Szenen war mit Lustgefühlen verbunden, sondern allein die Macht, die man im Schreibvorgang ausübt, ist bei mir immer schon sehr stark mit Lust besetzt, einhergehend mit Wirklichkeitsverlust. Auf eine starke, mystische, transzendentale Art erlebe ich gleichzeitig eine Ich-Vergrößerung und einen Ich-Verlust." ("Během psaní, a to nejen u tohoto textu, mám vždycky skoro orgasmu podobné pocity -- ne koitální, ale téměř onanistické vize. S pocity rozkoše bylo spojeno nejen popisování určitých scén, ale sama ta moc, kterou člověk zažívá při procesu psaní, je pro mě silnou rozkoší, kterou provází ztráta skutečnosti. Silným, mystickým, transcendentálním způsobem zažívám zárověň nárůst i ztrátu svého Já.")

Není to tedy libidózní rozkoš. Může jít o rozkoš Ega a Superega, tedy rozkoš morální (řekněme triumf Superega) -- rozkoš z kritiky pornografie, moci patriarchátu a násilí na ženách.

Takový přístup k textům Elfriede Jelinekové může být alternativní interpretací ke vší nenávisti a útokům na dílo této autorky. Předvedl ji třeba Vatikánský list L'Osservatore Romano, když napsal: "Nobelův výbor ocenil autorku, u níž nechybí trpká a nechutná obscénnost. Její román "Pianistka" nabízí 300 stran plných perversnosti. V jejích knihách je všeobecně spojován sex s patologií a násilím. Obsahově se pak jedná o "absolutní nihilismus."

Byla by veliká škoda vnímat dílo natolik výjimečné autorky tak jednoznačně. Možná je načase oddat se jiným rozkoším.

Foto: Bettina Flitner