Menšině to pochopitelně vyhovuje. Po 15 letech čím dál drzejšího testování naší netečnosti zjistila, že jí projde skoro všechno a že průměrný Čech mlčí i k lumpárnám takového kalibru, které by jinde vyvolaly revoluci nebo přinejmenším pád vlády. Nejdřív rozkradla, co mohla, z průmyslu a bank (vládní spíše podsazený odhad "nákladů na transformaci", čti hodnoty majetku zašantročeného od r. 1989, činí zhruba 600 miliard Kč), teď je na řadě veřejný sektor (zdravotnictví, dráhy...), zemědělství (státní lesy, půda v pohraničí...) a jiné zajímavé zdroje nemovitostí, které ještě tzv. nikomu nepatří, a až si rozeberou tohle a už nic jiného nezbude, obsadí s pomocí takto získaných prostředků strategické křižovatky penězokazovo, kudy tečou naše daně, a budou si z nich odčerpávat do svých bezedných kapes.

Tedy jestli jim to dovolíme.

Zatím mlčíme, což považují za náš tichý souhlas. Bohužel i řada z nás tzv. řadových občanů, podpořena jejich příkladem, když se dostane k té možnosti, nezaváhá a "pomůže si" podobným stylem. Rozdíl je jen v počtu nul v částkách vyjadřujících hodnotu "zachráněného" majetku. Mimoto na malé lumpárny na obecní úrovni není tak dobře vidět jako na aféry čelných politiků.

Co s tím?

Ve vlastní rodině, mezi spolupracovníky, ve firmách, kam mě zavádí moje profese, v každé hospodské či internetové diskusi, zákonitě dříve či později přijde na přetřes otázka: "A co by se s tím podle tebe/Vás mělo a dalo dělat?"

Holenkové, tohle kdybych věděl, už jsem nejmíň poslancem nebo aspoň pražským radním... :-) Mám však za to, že - jak praví klasik - vše důležité už bylo napsán o, teď už to zbývá "jenom" uskutečnit.

Pokusil jsem se proto ty metráky dobrých zásad propasírovat svou mozkovnou a pracovní verzi výsledku vám zde předkládám. Navrhuji to nazvat nějak jako "Manuál naštvaného občana" nebo jakkoli jinak, na nadpisu nakonec až tak nezáleží...

1. MYSLETE!

Jediný nástroj, který nám z toho svrabu pomůže, máme v hlavě. Zdá se, že nikde jinde ve vesmíru takový necajkoví jako je lidský mozek nevznikl, nebo aspoň o tom tady na Zemi nevíme. Využíváme ho tak ze 3% a když už se jednou za století najde někdo, komu se podaří zapojit do práce třeba 10% závitů, povídá si o tom lidstvo ještě za 3000 let. I ta tři procenta si však necháme vyplachovat kdejakými prádelnami mozků (televizí, reklamou, kecy politiků, intelektuálův či vykutálených kazatelů - vynalézavost prohnaných všech provedení a kalibrů nezná mezí...), což jim (těm prádelnám) náramně svědčí, protože to děláme radostně a dobrovolně a kdo si hraje, ten, jak je všeobecně známo, nezlobí.

První - asi nejdůležitější - doporučení: Používejme rozum.. Vždy, všude, hlavně však při kritickém posuzování všech projevů, které nám něco slibují, které nás o něčem přesvědčují, které nám něco zakazují a k něčemu jinému nás usekávající. Jedině rozum nám napoví, co se skrývá za slovním průjmem našich současných politiků i jejich nejrůznějších nohsledů a pohůnků - zda je to zlý mocenský úmysl nebo "jen" snaha namastit si svou soukromou kapsu na náš úkor. Jiný nástroj k tomu nemáme. A lenost ducha, které tak často a rádi propadáme, nechť je prohlášena za kardinální překážku snah o nápravu společných věcí a jako taková nechť je potírána všemi dostupnými prostředky.

2. VOLTE!

Přirozeně vím, že mi řeknete "A koho asi tak???" Někteří možná ze zásady vůbec popřou zastupitelskou demokracii jako slepou uličku politiky, ale většina lidí vyjmenuje dvě největší "standardní" strany s tím, že "klidnou sílu "ze zásady ne a komunista je pro ně sprosté slovo. A dál než do čtyř náš většinový volič nejspíš neumí počítat... Musím se tedy ptát: Za prvé - kdo mě nutí volit ty profláknuté partaje, které už si stokrát navlékly z ostudy kabát? Za druhé - kolik lidí je vlastně volí?

Vychází mi toto: Tu nejsilnější parlamentní (ať je to která chce) nikdy nevolí víc než nějaká třetina voličů. Ty dvě třetiny tedy buď nevolí vůbec nebo volí někoho jiného. Když nevolí, zdaleka to neznamená (jak se nám kdekdo snaží nakukat), že mlčení je souhlas. Obvykle si ti nevodiči řeknou: "A co můj hlas asi tak ovlivní?" Zdraví rozum odpoví: "Jasně že když si tohle řekne 42% voličů, dostane se tam nakonec někdo, koho většina nechce." Navíc: V (doufám zatím) neparlamentních stranách je pravděpodobnost výskytu poctivých a neúplatných politiků daleko vyšší.

Totéž bude asi platit pro nižší úrovně samosprávy, kde se točí daleko mí peněz a nutnou práci tam nelze tak snadno "dokecat" nebo nedirigovat její provedení na někoho "hloupějšího" = poctivějšího, komu ještě jde o věc a nikoli o prebendy. (Odbočka: I když... kdoví. Poslední veřejné vyjádření starosty jednoho malého města na Vysočině, že zákon o přiznávání majetků mu vyžene z radnice většinu zastupitelů, touto mojí iluzí silně otřáslo.)

Z toho vyvozuji doporučení číslo dvě: To si pište, že jestli se příště zase vykašle na volby přes 40% lidí, náš nezadržitelný sešup do balkánských poměrů bude úspěšně pokračovat. Pojďme proto k příštím volbám všichni (nebo aspoň skoro všichni) a volme kohokoli, kdo v posledních volbách do sněmovny při 58% účasti dostal aspoň 2 - 3 procenta hlasů. Takhle může aspoň někdo z nich dostat těch povinných 5 a více procent. Nebo vybírejme lidi, které aspoň trochu známe, nejlépe právě z řad nezávislých a/nebo z komunální sféry. Ti velcí budou sice hlasitě nadávat a skřípat zuby, ale ke korytům se bez těch malých nejspíš nedostanou nebo aspoň ne tak snadno.

3. SDRUŽUJTE SE!

Jedním z nejsmutnějších dědictví po bývalém režimu je fakt, že dokázal zcela zdiskreditovat hodnoty, za které zástupy našich předků bojovaly nejmíň 150 let. Snad nejvíc je to vidět na takových slovech jako "jednota", "solidarita", "vzájemnost" apod. Myslíte, že to, co my dneska považujeme za samozřejmé (všeobecné volební právo, rovnost před zákonem...) jim naskákalo do klína samo? Myslíte, že to bez našeho přičinění máme pojištěno na věky věků?

Jestliže se většina občanstva dobrovolně rozplizne do beztvaré masy, spokojeně si vychechtávajícího nad zaplivajíc, které jí nepředžvýkali pacholci mocných, můžete vzít jed na to, že oni to začnou hlasitě vydávat za důkaz vaší spokojenosti, ne-li dokonce aktivního souhlasu se stavem věcí, a zároveň budou potichu pracovat na tom, aby nás o to vše rádoby samozřejmé zase postupně připravili. Je sice fakt, že je nás většina, ale neorganizovaná většina je dav a každý dav je velice snadno manipulovatelný. Netvrdím, že se máme nutně organizovat v partajích, i když ani to by asi nebylo na škodu, kdybychom vstupovali do takových stran, které za a) mají nám sympatický program a členstvo, kterému jde hlavně o něj, a kde za b) je aspoň nějaká šance, že takovým vstupováním z nich uděláme organizace, s nimiž se bude muset počítat.

Ještě rozumnější se však zdá sdružovat se do všech možných organizací sféry, které se říká "občanský", "nevládní", "neziskový" sektor. Mám za to, že i tyto organizace mohou posloužit jako volební. Nikdo přece nikomu nebrání vytvářet ad hoc koalice nezávislých kandidátů pro volby na všech úrovních, a to třeba i na bázi stávajících zájmových a/nebo nevládních organizací. A nejen to: V nejlepších tradicích našich dědků pokračují dobrovolné organizace, které mají přímo v popisu práce čelit lumpárnám všeho druhu. Občanské poradny, Ekologický právní servis, Sdružení nájemníků, některé poctivé odborové svazy, různá sdružení na ochranu spotřebitelů, organizace zdravotně či mentálně postižených - většinou k nim najdeme cestu, až nás něco konkrétního pálí. Jestliže nemáme ambici nebo žaludek na členství v politických stranách, co kdybychom do takových organizací aktivně vstupovali a něco pro ně začali dělat dřív, než od nich sami budeme něco potřebovat? Třeba tak posléze zjistíme, že se na politiky můžeme prostě a jednoduše vykašlat, protože si budeme umět pomoci sami...

Takže třetí doporučení: Vyzkoušejme si sami, že v organizaci je síla. Vstupujme do stran, zájmových organizací a sdružení, nechávejme se volit do obecních zastupitelstev. Vstupujme aktivně do politiky především na té základní samosprávné úrovni, jinak si tu politiku nebudeme mít možnost ohlídat sami. Třeba pak většina nás slušných po této aktivní zkušenosti zjistí, že politika není až takové svinstvo, jak to vypadá z té hospody, ale způsob řízení společnosti.

4. NEMLČTE!

Zkuste třeba jednou od ventilovat tu svou naštvanost jinde než u své domovské pípy. Nemáme náhodou svobodu slova? A na copak ji asi máme? Hlavně na to, aby streaminzích média byla přednostně nosičem reklam a hlásnými troubami nabyvatelů rozkradených majetků? To víte, že je mi jasné, že ne každý má na to, aby psal do novin, nemluvě o tom, že je dostatek příkladů, kdy něco nebylo otištěno jen proto, aby se nepřišlo o dotace/sponzory/reklamu/inzerci/místo v redakci - doplňte si sami podle vlastní zkušenosti. Tvrdím však toto: Jestliže kdokoli má co sdělit světu, najde si to sdělení cestu do světa samo. No... dobrá, tak skoro samo. Když vám to neotiskne zrovna Lidové Právo Dnes, zkuste různé místní "drbny", alternativní Cziny, internetová média. Snad každý může začít blokovat. Není však až tak důležité jak, důležité je co. Poukazujte na lumpárny všeho druhu ve vašem okolí, nenechte na pokoji místní potentáty, protože oni nejmíň ze všeho snášejí, když se jejich podfuky vytahují na světlo boží.

Doporučení číslo čtyři: Publikujme. Proti těžkým prachům, které dusí svobodu slova v instrumentálových médiích, postavme pravdu a množství. Využijme všech možností, jak veřejně poukazovat na bezpráví, zlodějny, malé domů a jánabráchismy, všelijakou úřední buzeraci a jiné nepravosti. Uvidíte, že dříve nebo později nás někdo začne vnímat a že se najdou i tací, kdo s tím z pozice své moci budou umět a chtít řádně zatočit.

5. NEBOJTE SE!

Já vím, to, co se vám tu pokouším vykládat, potřebuje taky notně velký kus odvahy, někdy může jít i o naše prachy, zdraví, práci či v krajním případě i o holou existenci. Přiznávám nerad, že k tomuhle se mi bude argumentovat těžko, sám mám některé dost divoké zkušenosti, a to jsem při jejich získávání přišel nanejvýš o práci... Ale přesto: Jestliže chceme cokoli změnit, bez odvahy to nejspíš nepůjde. Základem vždy budou naše čistá svědomí a čisté úmysly, pak s e nemáme čeho bát. Tady zároveň vidíte, proč je důležité sdružovat se :Jedince utlučou skoro vždycky, zatímco proti organizaci se bojuje mnohem hůř, zejména když má za sebou zákon. A přestože tady prosazení práva trvá někdy zoufale dlouho, zkuste věřit tomu, že i česká byrokracie se po absolvování dalších pár ostud ve Štrasburku taky naučí, jak dodržovat zákony.

Z čehož vyplývá doporučení páté: Seberme všechnu odvahu, máme čisté svědomí, tak čeho bychom se báli? Právo je většinou na naší straně a i když to dá někdy fušku, nakonec se stejně prosadí.

6. NEVZDÁVEJTE TO!

Když už jednou začnete, vydržte! Připravte se na to, že nic nepůjde lehce, natož samo. Tuhle práci za nás určitě nikdo neudělá. Ty rozkradené miliardy se nevypařily a budou klást aktivní odpor. Existuje dost všeho schopných, kteří se s nimi v zádech budou cítit nezničitelní. Proto nezbývá než znovu zopakovat:

• je nás víc
• v organizaci je síla
• musí nás být slyšet
• právo je na naší straně

Jako šesté doporučení stačí jediné slovo: VYDRŽME ! Stojí to za to.

7. SMĚJTE SE!

To sem snad ani nepatří... ale přece: Národu Švejka, Voskovce & Wericha, Járy Cimrmana přece musí být jasné, že proti obecné blbosti lze nasadit jako účinnou zbraň smích. Nejenže pomáhá smějícím se přežít. Sranda všeho druhu znejistí a od určité míry výskytu i odzbrojí všechny ty naduté nafoukance, kteří jsou neskutečně ješitní a považují se za ředitele zeměkoule. Více srandy v politice bych dokonce doporučil jako jedině povolenou metodu k nekrvavé destrukci nepoctivců. A zkuste tenhle požadavek použít jako kritérium v příštích volbách. :-) Takže sedmé - poslední - doporučení: Více srandy do veřejného života a do politiky zvlášť!

No, a máme to za sebou. Co dodat? Ale to snad raději nechám na vás všech, kdo to budete číst... Nebojte se (doporučení 5) veřejně (doporučení 4) mi to otřískat o hlavu, budete-li si myslet (doporučení 1), že tady plácám nesmysly. Přiznávám, že se na to docela těším.