Většina dosavadních výzkumů politických stran a politických systémů se zabývá jejich jedinou - vesměs celostátní - úrovní. Tento "jednoúrovňový" pohled na fungování politických stran a systémů však pozorovatele nutně ochuzuje. Politické strany soupeří na vícero úrovních - v politice komunální, regionální, celostátní a evropské, a podoba těchto zápasů je v každé rovině poněkud odlišná. Navzájem se tudíž ovlivňují i místní a regionální sekce, celostátní a evropské struktury, a to jak mezi různými stranami, tak uvnitř stran. Větší vypovídací hodnotu tudíž mají "víceúrovňové" přístupy než dosavadní zredukovaný a přitom převládající "jednoúrovňový" pohled.

Přibližně takto lze ve zkratce vystihnout názor belgického politologa Krise Deschouwera, nabourávající přístupy svých předchůdců. Na jeho reformní snažení měl pravděpodobně vliv dlouhodobý vlámsko-valonský konflikt a z něj plynoucí budování federálního státu s víceúrovňovou podobou volebního zápasu.

Tendence k víceúrovňovému přístupu podle Deschouwera zesílilo vytváření evropských stranických rodin, později přímo evropských stran, i když evropská úroveň má stále slabé instituce s omezenými pravomocemi. Víceúrovňové pojetí se pochopitelně lépe uplatňovalo na státy s federální strukturou, tj. na Kanadu, Švýcarsko atd.

Dnes tedy především Evropská lidová strana (EPP), Evropská socialistická strana (PES), Evropská liberální, demokratická a reformní strana (ELDR), Evropská strana zelených (EGP) a Evropská levicová strana (ELP).

Typy stran podle víceúrovňového přístupu

Deschouwer zkoumá víceúrovňovost z mnoha hledisek. Pokud jde o politické strany, odlišuje od sebe pět na různých úrovních jinak se chovajících typů stran:

Zde se nalézají regionální sekce celostátních stran, které přitom mají svoje těžiště či jádro na celostátní úrovni a regionální sekce jsou jí podřízeny. Mezi ně náleží, uvádí Deschouwer, např. na úrovni jednotlivých spolkových zemí působící regionální sekce Sociálně demokratické strany Německa (SPD), britská Labouristická strana (LP) ve Skotsku, regionální sekce Španělské socialistické dělnické strany (PSOE) či Lidové strany (PP) atd. K nim úplně nepatří, ale částečně se k nim přiblížily regionální sekce stran zelených, které ovšem začínaly spíše v podobě níže uvedené, druhé varianty, a některé její prvky si podržely dodnes: např. Zelení v Německu, Rakousku, Francii atd. Naopak už od začátku měla blízko k této "centralističtější" první variantě např. holandská Zelená levice atd.

Sem patří regionální sekce stran, jejichž jádro zůstává na regionální rovině a mají jen volnou, zastřešující celostátní strukturu. Jako příklad Deschouwer ve své konstrukci uvedl kantonální strany ve Švýcarsku. Pokud jde o zelené, nacházeli se zde dlouho jejich zpočátku roztříštěné lokální a regionální strany v Německu, Rakousku, Francii, dosud sem náleží regionálně zakotvení zelení ve Švýcarsku a stále někteří zelení v regionech Španělska.

Tato skupina zahrnuje strany, jimž schází jakákoliv vyšší rovina než regionální. Deschouver ji ilustruje příkladem Baskické národní strany (PNV) a katalánské Konvergence a jednoty (CiU) ve Španělsku, bavorské Křesťanskosociální unie (CSU) v Německu či stranami v Belgii (kde s výjimkou "celobelgických" komunistů je většina stran rozdělena na valonskou a vlámskou část). Zároveň se tyto výše zmíněné strany mohou zapojovat i do celostátních vlád, ovlivňovat celostátní politiku, jiné strany tohoto typu ale zůstávají aktivní jen do úrovně regionů. Ze zelených sem náleží např. některé španělské regionálně ekologické formace, Skotská strana zelených a formálně celoněmecky, ovšem prakticky pouze v Bavorsku viditelná Ekologicko-demokratická strana (ÖDP).

Deschouwer tuto skupinu vytvořil tak, že ji pojal jako celostátní strany které mají pouze volné vztahy se svými regionálními sekcemi, které zařadil do skupiny č. 2. Nemají jádro na celostátní, ale v regionální rovině. Vešly se mu do ní tudíž ony volné, formálně zastřešující struktury kantonálních stran ve Švýcarsku. V případě zelených pak jde o formální celostátní struktury, jaké zpočátku pouze poskytovaly přístřeší značně autonomním zeleným z regionů Německa, Rakouska, Francie (přičemž tyto jejich celostátní struktury si postupně přitáhly více kompetencí a centralizovaly se), které však přetrvávají ve volné podobě u zelených Švýcarska a u některých zelených Španělska.

Podobný stylem je vytvořena i tato skupina, do níž Deschouwer řadí celostátní federální struktury málo autonomních regionálních sekcí (zmíněných ve skupině č. 1), jako např. celostátní Sociálně demokratickou stranu Německa (SPD) či celostátní Sociálně demokratickou stranu Rakouska (SPÖ). K těmto centralizovanějším, celostátním strukturám se během let přiblížili Zelení v Německu, Rakousku, Francii atd., jejichž jádro se původně nacházelo v regionech, a už od počátku k nim měla blízko holandská Zelená levice atd.

Deschouwer tak určité typy stran počítá vlastně nadvakrát. Např. u SPD nejdříve její málo autonomní regionální sekce ve skup. č. 1, a její centralizovanější celostátní vedení ve skup. č. 5. Pokud jde o typy jednotlivých ekostran, jsou podrobně rozvedeny - ovšem spíš s ohledem na jejich vývoj než na strukturu - v publikaci Zelená zleva? Historie ekologických stran v Evropě. Brno, Doplněk 2002.

Vztahy mezi stranami podle víceúrovňového přístupu

Namísto pohledu zredukovaného jen na stranu v její celostátní podobě Deschouwer doporučuje zabývat se i rozmanitým předivem vazeb nejen mezi celostátními centry stran, ale i jejich regionálními sekcemi. Pak mu vychází - samozřejmě, že při určitém zjednodušení - 5 základních typů vztahů mezi stranami.

Vertikální vztahy uvnitř stran: Zahrnují vztahy mezi hlavní stranickou strukturou na celostátní úrovni a jednotlivými sekcemi téže strany na nižší, regionální úrovni.

Vertikální vztahy mezi stranami: Týká se vztahů mezi regionálními sekcemi stran, na něž mají vliv kroky na celostátní rovině. Deschouwer tento typ přibližuje na situaci, kdy vlámská Lidová unie (VU) v Belgii vytvořila ve Flandrech regionální vládu společně se socialisty, liberály a zelenými, ale celobelgickou federální vládu s těmito stranami už nepodpořila. VU tak stála v opozici proti federální vládě, zatímco ta měla podporu svých socialistických, liberálních a zelených regionálních vlámských sekcí.

Horizontální vztahy mezi stranami v jedné úrovni: Jde o tu nejběžnější, nejčastěji zkoumanou klasickou formu vztahů, při níž se zjišťuje množství stran, polarizace, umístění na pravo-levém spektru atd., to vše nejčastěji na celostátní, či "národní" úrovni.

Horizontální vztahy uvnitř stran na různých úrovních: Deschouwer má na mysli případy jako např. uzavření koalice mezi křesťanskodemokratickou Rakouskou lidovou stranou (ÖVP) a ultrapravicovými Svobodnými (F) Jörga Haidera, na což musely reagovat i další křesťanskodemokratické strany na vyšší, celoevropské úrovni.

Horizontální vztahy mezi stranami v různých systémech: Pokud stranické systémy patří ke společnému politickému systému, tedy jsou na stejné úrovni, patří sem podle Deschouwera např. situace, kdy vztahy mezi Labouristickou stranou (LP) ve Walesu a regionalistickou Stranou Walesu (PC) mají vliv na vztahy mezi LP ve Skotsku a regionalistickou Skotskou národní stranou (SNP).

Deschouwer, K.: Political parties in multi-layered systems, in: European Urban and Regional Studies 10 (3), London, SAGE Publications, 2003

Následuje rozbor některých zajímavějších vztahů mezi různými sekcemi SZ a SOS mezi sebou i uvnitř strany, k celostátnímu vedení, ve vztahu SZ a SOS k ostatním politickým stranám, a to na lokální, regionální, celostátní a evropské úrovni.

Strana zelených (SZ) a Strana pro otevřenou společnost (SOS)

SZ působí na české politické scéně od roku 1990, SOS od roku 1998. SZ se v období 1990-2002 vyvíjela obdobně jako ostatní ekostrany v postkomunistických zemích, změny přibližující ji západoevropským zeleným započaly její podobu utvářet až od léta 2002. SOS naproti tomu tvoří neobvyklý politický útvar už od svého vzniku. Vzhledem k dosavadní okrajovosti obou stran, bouřlivému vývoji v SZ a rozmanitým podobám spojenectví SZ a SOS (která se především u zelených v minulosti rozestupovala do značné, až nepřehledné šíře), bude přehlednější srovnat SZ a SOS podle dvou výše uvedených Deschouwerových schémat, omezených jen na období 2002-2004. Rok 2002 přinesl parlamentní a po nich komunální volby, rok 2004 volby evropské a regionální. Období 2002-2004 je navíc z mnoha důvodů pro SZ i SOS obdobím důležitějším než předchozí léta. I přes jisté zpřehlednění a strukturaci v obou stranách a navzdory krátkému časovému úseku přináší chování SZ a SOS v období 2002-2004 ve všech čtyřech patrech české politické arény množství zajímavého materiálu.

Typologie SZ a SOS podle víceúrovňového přístupu

SZ - z centra do regionů

Na rozdíl od většiny západoevropských zelených, formovaných pozvolna, ale stabilně "zdola", kopírovala spíš model, typický pro zelené v postkomunistických zemích. Strany zelených zde vznikaly "shora", a to s klasickou centralistickou stranickou vnitřní strukturou. Jisté známky autonomie se v SZ zpočátku projevily - podle zemského principu se SZ v roce 1990 rozdělila na českou, moravskoslezskou a slovenskou organizaci. Slovenská organizace se postupně osamostatňovala a v roce 1991 dospěla k samostatné existenci pod názvem Strana zelených na Slovensku (SZS). Z ní se pak roku 1992 vydělila profederální skupina Zelená liga, vystupující později jako Strana zelených. Ve stejném roce, kdy Slovensko získalo samostatnost, v roce 1993, se pak slovenská profederální SZ sloučila s pravicovou Demokratickou stranou, SZS pak existovala dál samostatně.

Česká SZ v 90. letech, patrně i kvůli slábnutí regionalistického a nacionalistického cítění na Moravě, ustoupila od členění na českou a moravskoslezskou část a funguje (s jistými změnami v roce 2003) jako klasická strana s jádrem v centru, jíž jsou podřízeny regionální pobočky.

Pečínka, P.: Zelená zleva? Historie ekologických stran v Evropě. Brno, Doplněk 2002, s. 186-207.

Od svého vzniku se tedy nikdy nenacházela ve stavu, kdy by celostátní struktura jen volně zastřešovala její značně autonomní regionální pobočky a jádro její činnosti, rozhodování a kompetencí leželo v regionech, kde by dlouhodobě pracovala např. pod různými, vhodnějšími názvy než celostátně, tak jako zpočátku němečtí, rakouští, francouzští a dodnes např. švýcarští zelení či španělští zelení. Její regionální, centru podřízené organizace - tedy Krajská organizace (KO) Jihomoravského, Jihočeského aj. krajů SZ náleží podle Deschouwerova členění k typu č. 1, celostátní jádro pak k typu č. 5. Byla a je tedy příbuzná organizační strukturou více klasickým západním stranám než západním zeleným stranám-hnutím, které se proti klasické byrokratické struktuře stran zpočátku vehementně vyhraňovali.

SOS - z regionů do centra

SOS skýtá méně obvyklý obraz. Vznikla v roce 1998 z vůle části členů rozpadlého sociálně liberálního Občanského hnutí (OH), kteří chtěli zůstat aktivní alespoň v lokální a regionální politice a kladli větší důraz na životní prostředí podle vzoru politika OH, bývalého ministra životního prostředí Josefa Vavrouška. Mezi známější představitele SOS patří olomoucký akademik Pavel Nováček, bývalá náměstkyně ministra životního prostředí Eva Tylová, pardubický lidskoprávní aktivista Michal Vajrauch, právník Slavomír Mlčoch, před vstupem do SZ k ní patřil spolupracovník Martina Bursíka Petr Štěpánek. Asi polovina ze 120-150 členů SOS dál hájila z OH zděděné přístupy sociálního liberalismu a environmentalismu, ale též principy nestranické či morální "nepolitické politiky" původního Občanského fóra, z nějž OH vzešlo. Druhá polovina členstva SOS více nahrazovala environmentalismus a sociální liberalismus tržním, pravicovým liberalismem, a spíše připomínala Občanskou demokratickou alianci (ODA). Obě křídla kladly přitom důraz na občanskou společnost.

Toto ideové rozdělení se částečně překrývalo s regionálním. SOS byla a zůstává stranou s jádrem pouze v několika regionech, na celostátní úrovni má jen slabou zastřešující strukturu, a to nikoliv v Praze, ale v Olomouci. Nejsilnější pozice přitom měla a má v regionu Liberecka (zde držela v období 2000-2004 5 mandátů v krajském zastupitelstvu), kde má zároveň jádro i ona pravicově liberální tendence, blízká ODA. O něco menší vliv si udržuje též v Olomouckém a Královéhradeckém, viditelná je i v Jihočeském, Plzeňském a Středočeském kraji. V ostatních regionech buď vůbec neexistuje nebo ji zastupuje několik jedinců v obecní politice. Zajímavé je, že SOS se nikdy neuchytila v Jihomoravském kraji, ani žádné jeho obci, a nikdy zde ani nekandidovala, i když Brno je jakousi "zelenou baštou".

I přes existenci slabé celostátní struktury se SOS dosud nikdy nezapojila do národních voleb v celostátním měřítku, i když neskrývala ambice postupně k nim "zdola," přes zkušenosti z komunální politiky, vyrůst. Vyznačuje se ovšem ještě dalším specifikem, zděděným patrně z OF a OH: ve svém důraz na nezávislou politiku zdola, politiku pro občany, "ani levou, ani pravou," nemanipulovanou stranickými sekretariáty, staví do voleb či jinak spolupracuje s mnohem větším počtem jen volně přidružených nestraníků než má sama členů. Z nestraníků SOS je nyní nejznámější provokativní starosta Jindřichovice pod Smrkem Petr Pávek, bývalý mluvčí ODA, proslulý vyhláškou zakazující vstup úředníkům do obce či vyjednáváním o regionální liberecké vládě v listopadu 2004 paralelně jak s KSČM, tak s ODS.

Kdo je Petr Pávek, Pávek zkouší dvě vlády: s KSČM i s ODS, Hospodářské noviny, 10. 11. 2004 ZDE
Před krajskými volbami vydal Pávek kvůli mediálnímu efektu publikaci Mám vizi. ZDE
Kým je starosta Petr Pávek ZDE

V některých oblastech udržuje SOS přátelské vztahy s drobnými skupinami pravého středu jako Volba pro město (VPM) Martina Dvořáka, odštěpená od ODA a usilující o "nesocialistickou komunální politiku," Evropští demokraté (ED) Jana Kasla, jednotliví bývalí či současní členové ODA, Unie svobody, Cesty změny atd.

Stránky různých komunálních a regionálních sdružení SOS, provázaných s VPM, ED atd., jsou dostupné přes www.stranaos.cz, komunální kandidátky těchto lokálních liberálně-zelených aliancí pak na www.volby.cz. S DRS na Liberecku si SOS i přes částečně podobný profil zatím spíš konkuruje. ED se prezentují na www.edemokrate.cz, VPM na www.vpm.cz , Cesta změny na www.cestazmeny.cz , a DRS na www.drs.li.

Regionální jádra SOS se tedy blíží Deschouwerovým typům č. 2 a 3, velmi volná celostátní struktura SOS se přibližuje typu č. 4. V Česku lze SOS zařadit do blízkosti specifických regionálních formací jako Volba pro město (VPM) a Demokratická regionální strana (DRS), vytvořených z regionálních politiků odštěpených od ODA.

Vztahy mezi stranami podle víceúrovňového přístupu v souvislosti se SZ a SOS

Politické vztahy nebývají utvářeny žádnými strnulými, navlas přesnými schématy, a ani vzájemné vztahy uvnitř stran a mezi nimi či jejich odbočkami na nejrůznějších úrovních nelze za všech okolností zredukovat na oněch 5 Deschouwerem uváděných typů. Období 2002-2004 přineslo v politice SZ a SOS ještě pestřejší obraz víceúrovňových vztahů. Rozbor některých z nich následuje.

Parlamentní volby 2002: Brněnské Brandýské fórum resuscituje celostátní SZ

Zjara 2002 se "stará" SZ nacházela se svými zbývajícími, vesměs staršími a neaktivními 250 členy, a s dluhem 12 milionů Kč na konci své politické dráhy. Na její resuscitaci začala od dubna úspěšně pracovat sice nepočetná, ale vlivná politická skupina osobností regionálně zakotvená v Brně.

V tomto městě měl proud zelené i "nepolitické politiky" na rozdíl od zbytku republiky viditelnější vliv. Na univerzitách zde léta působili a veřejné mínění ovlivňovali sociologové Jan Keller a Hana Librová, sídlilo zde a sídlí centrum Hnutí Duha a redakce jeho časopisu Sedmá generace, stejně jako radikálnější Nezávislé sociálně ekologické hnutí. Síť zelených nevládních organizací po roce 1989 léta úspěšně zviditelňovali veřejně vystupující aktivisté Českého svazu ochránců přírody (ČSOP) Mojmír Vlašín a Jana Drápalová, Brnem hýbalo množství ekologických protestů s širokým spektrem účastníků, sahajícím od usedlejších občanů po radikální anarchistickou mládež ze street parties. Terčem blokád a happeningů byly nejen některé sporné stavby, ale i městská radnice, ruský konzulát, shromáždění ODS, demonstrovalo se proti Le Penovi atd. Nejen Vlašín a Drápalová, ale i další zelení hojně publikovali v okrajovém, odborném i denním tisku, jejich názory novináři po jejich "etablování" v médiích následně sami vyžadovali. Závěrem 90. let prakticky v každé brněnské redakci (tehdy zde ještě existovalo 7 regionální mutací novin) či rozhlasovém studiu pracoval buď bývalý či současný zelený aktivista či jejich sympatizant.

Ovšem už před rokem 1989 se disent v Brně vyslovoval k ekologickým otázkám, působilo zde "nazelenalé" Nezávislé mírové sdružení (NMS) kolem dodnes aktivní Hany Holcnerové, od léta 1989 pak gándhiovské Hnutí za nenásilí.

V tomto prostředí se už v průběhu roku 1989 pohybovali ekologičtí aktivisté Jakub Patočka a Jan Beránek, kteří ještě před Listopadem 1989 vytvořili Hnutí Duha. V průběhu 90. let rozšířili vztahy i na umělecké a intelektuální kruhy blízké směru "nepolitické politiky" ve stylu Václava Havla, a toto prostředí od Břetislava Rychlíka po Jaroslava a Jana Šabatovi se upevnilo po nástupu Patočky do funkce šéfredaktora Literárních novin v Praze a ještě při pouličních protestech kolem "televizní krize" začátkem roku 2000, přerostlých do revolty proti tradičně zkorumpované brněnské ODS.

Část tohoto brněnského neformálního politického společenství v roce 2001 zformovala Brandýské fórum (BF), v němž se kolem vůdčího typu Jakuba Patočky seskupili ještě Jan Beránek, Monika Šatavová, Martin Prokop, Petr Pospíchal, Miroslav Balaštík, Alena Müllerová a Luboš Veselý, později přibyli další. (BF po určité korekci své politiky a rozchodu s několika jednotlivci vystupovalo jako Brandýská iniciativa - BI). Předtím až rigidně protistraničtí Patočka s Beránkem inklinovali nejvíce ke Čtyřkoalici, alianci pravého středu. Když však začátkem roku 2002 jednání o místech členů BF (BI) na jejích kandidátkách do nadcházejících parlamentních voleb selhala, obrátili na jaře 2002 pozornost k SZ. Vytvořili pak alianci BI a SZ a svými vazbami i na pražské intelektuální a umělecké prostředí - z velké části opět orientované na pravý střed - dokázali alianci BI a SZ zviditelnit v médiích. Z popudu regionálního, ovšem silného a Brněnsko čím dál víc přesahujícího politického společenství se na podporu SZ vyslovili Petr Uhl, Jan Keller, Martin Putna, Hana Librová, Fedor Gál, Jiří Dědeček, Vladimír Merta, Michael Kocáb, Eva Vavroušková, Ivan Dejmal, Jan Kraus atd. V červnu 2002 se pak sice SZ s členy BI na kandidátce po získání 2,36 % voličů do parlamentu nedostala, obdržela však finanční příspěvek a dostala impuls pro další činnost.

Pečínka, P.: Zelená zleva? Historie ekologických stran v Evropě. GplusG, Praha 2002.

Převážně regionální politická skupina BI (s celostátními vazbami na pravý střed, méně pak na některé osobnosti ČSSD, odmítající však tvrdě ODS a KSČM) tak odstartovala pozitivní reformy v celostátní SZ, její část se však později autoritářskými prostředky - cenzurou, účelovými organizacemi, stranickými důtkami a neúspěšnými pokusy o vyloučení "vlastních" tmavozelených členů - pokoušela uspokojit své prudce rostoucí mocenské ambice.

Zeleným předákům Beránkovi a Patočkovi se v SZ na svou stranu a částečně i do těchto autoritářských postupů vůči opozičníků podařilo zatáhnout nejen vlivnou aktivistku Janu Drápalovou, ale též Hanu Holcnerovou.

Regionální SOS se parlamentních voleb neúčastnila, naznačovala však možné sloučení se SZ po volbách, k čemuž však dodnes nedošlo.

Komunální volby 2002: "Tmavozelené Brno" versus "starozelené" Ústí

Obecní volby na podzim 2002 zastihlo SZ ve stavu, kdy už do ní vstupovali noví "tmavozelení," vesměs mladí členové s cílem odstranit staré vedení, a zároveň na komunální úrovni pokračovaly lokální skupiny SZ ve starém stylu.

S velkou mírou zjednodušení, nadsázky a při existenci několika výjimek se uvnitř SZ postupně vyvinuly dnes tři zřetelné tendence:

• Starozelení: Jsou to spíše dlouhodobí, často zakládající členové SZ vyššího věku s ekologickou orientací, převážně muži, ale jen slabě naklonění širším postmaterialistickým hodnotám, natož nekonformním projevům, neintelektuálního zaměření, mnohdy drobní podnikatelé, úředníci, technici, biologové apod. s formalistním vzhledem a oblečením. Někdy tíhnou k autoritářským řešením. Nejsou příliš viditelní a aktivní, ale po letech práce v marginální "staré" SZ unavení. Část z nich vidí v SZ příležitost zpestřit si důchod debatou s přáteli. Vazby k neziskovému sektorů jim vesměs chyběly. Někteří používají SZ jen jako akceptovatelnou, bezkonfliktní nálepku pro vstup do místní politiky. Obecní zastupitelstva jsou většinou maximem, kterého mohou v politice dosáhnout. Po rozpadu tmavozelených na dvě tendence tvoří starozelení jakási spodní patra obou následně rozváděných tmavozelených proudů. Je příznačné, že starozelená tendence nevytvořila žádný samostatný proud, navazující na "předrevoluční" dobu před brněnským sjezdem v dubnu 2003.
• Dogmatičtí tmavozelení: Charakterizují je silné emotivní vazby k vůdčí osobnosti J. Patočky a spíše formálního předsedy SZ J. Beránka, jsou hyperaktivní, razantní, draví, účelově mění strategie i prostředky. Většinu dogmatických tmavozelených dělí od jejich vůdčích idolů s přesně propracovanými vizemi a pevně stanoveným cílem ideová prázdnota, kterou zakrývají halasně deklarovanou loajalitou a nesmiřitelností k jakýmkoliv kritikům. Této skupině se podařilo zaujmout mnoho mladých a žen, hlásí se k postmaterialistickým hodnotám. Dogmatická tmavozelená tendence má podobu jakéhosi vysokého kuželu, na jehož špici se nachází jeden či dva hyperaktivní idoly, teprve pod nimi přibývají jednotlivci schopní vlastních, samostatných projevů. Čím níže, tím více mizí samostatnost, kreativita a zkušenost, nejvíce dogmatiků tvoří ona spodní, snadno manipulovatelná a oddaná základna kužele plnící pokyny shora. Jde o kombinaci církevní sekty, fanklubu a autoritářské strany.
• Otevření tmavozelení: Mají už jisté politické zkušenosti, průměrně o něco vyšší věk než dogmatici, jsou postmaterialisté, vesměs intelektuálové. Velká část z nich patří ve svém prostředí k osobnostem, často s disidentským původem. Chybí jim hyperaktivita, stejně jako fanatismus. Převažují muži mladšího a středního věku, nedostává se mladších žen. Kvůli zaangažovanosti na vícero rovinách pro ně mocenský nástup v SZ nepředstavuje prioritu, na rozdíl od agresivní úderky představují spíše široký demokratický diskusní klub. Silně se lišili i v názorech, jak postupovat ve vnitřním střetu s dogmatiky. Většina z nich se rekrutuje z bývalých, postupně znechucených stoupenců, obdivovatelů, voličů či přátel dogmatiků. Mnozí z nich už zastávali či zastávají vysoké funkce v českých či evropských lidskoprávních, ekologických a vládních institucích. Občas prohrávají kvůli neochotě používat ve frakčním sporu metody soupeře, jejich nedostatky připomínají neduhy někdejšího Občanského hnutí - Svobodných demokratů. Mají strukturu jakési obracené dětské bábovky z písku, jejíž pasivní nekreativní základna je menší než vrcholová plocha s mnoha rovnocennými osobnostmi, v jejímž středu půosbí ovšem taktéž hyperaktivní Petr Uhl. Pokud jde o aktivitu a kreativitu, sahá ovšem tato vrcholová plocha "bábovky" s Uhlem v centru mnohem níž než vrchol dogmatického "kužele", poháněný všestravujícím zápalem pro věc.

Např. na 32 kandidátních listinách označených jako SZ se nenacházel ani 1 člen SZ, mnohde posloužila SZ jen jako značka pro "nezelené" zájemce o vstup do místní politiky. Lokální kandidátky a základní organizace SZ představovaly široké pole nejrozmanitějších sil a motivů. Pokud jde o konflikt mezi novým, postmaterialistickým hodnotám poněkud bližším prostředím a dosavadní "starozelenou" linií v SZ, který přes média dostal i celostátní rozměr a přesáhl struktury SZ, představovaly protiklad regionální sekce SZ v Brně a Ústí nad Labem.

V "tmavozeleném" Brně dosáhla SZ s novými členy největšího úspěchu, v různých brněnských obvodech SZ počet svých zastupitelů oproti komunálním volbách 1998 zdvou- až zpětinásobila. V obvodech, kde kandidovala, pro ni průměrně hlasovalo 11,66 % voličů. Celkově patřila k brněnské SZ ze všech tentokrát zvolených zastupitelů SZ jedna šestina. Jana Drápalová se dostala s dalšími 3 zelenými na magistrát, ve čtvrti Brno - Nový Lískovec se stala starostkou. Kromě lískovecké aliance SZ s nezávislými dosáhla SZ svých výsledku jinde na Brněnsku samostatně.

SZ v Ústí nad Labem naproti tomu kandidovala v Bloku demokratických stran spolu s ODA, Českou stranou národně sociální (ČSNS), Klubem angažovaných nestraníků (KAN), Cestou změny (CZ) a stranou Naděje. Dostala se do tří městských obvodů ze čtyř, ale pozice na ústeckém magistrátu jí se 4,74 % těsně unikly.

Hrdina, P.: Strana zelených a komunální volby 2002, in: www.voltezelene.cz/, rubrika Volby.

Stalo se tak částečně nejspíš i kvůli několika veřejným meidálním vystoupením brněnských zelených proti známému předákovi ústeckých "starozelených" - Václavu Puchernovi.

Zelení z Brna a Ústí se totiž střetli před volbami kvůli otázce některých problematických neplatičů nájemného s asociálním chováním, vesměs Romů. Za brněnskou SZ kandidoval jako nestraník Rom Ondřej Giňa, SZ měla zájem dostat na kandidátku i romskou historičku Janu Horváthovou. Ústečtí, vesměs starší zelení naproti tomu reagovali na vleklé obtíže s částí romské menšiny "běžnými", v české společnosti převažujícími způsoby, tedy upřednostněním krátkodobých represivních přístupů před dlouhodobými vzdělávacími aj. metodami. Václav Pucherna, náměstek ústeckého primátora (do roku 2002), navrhoval řešit problematickou situaci vystěhováním těchto lidí do holobytů za městem, a označil západní mlutikulturalisty a lidskoprávní aktivisty za romantiky a snílky.

Pečínka, P.: Zelení: k Brnu, nebo k Ústí? Respekt č. 46, 11-17. 11. 2002, s. IV., in: RESPEKT

Neformální lídr tmavozelených Patočka pak v úvodníku Literárních novin "ODS" následně vyzval zelené raději k volbě ústecké ODS proti Temelínu vystupujícího Petra Gandaloviče než Puchernovy SZ. Puchernu v médiích kritizovali i Ondřej Liška a Pavel Pečínka z brněnské SZ, do střetů s ústeckými úředníky se dostával již dlouho předtím kvůli kauze Matiční ulice Petr Uhl, tehdy ještě jako vládní zmocněnec pro lidská práva a nečlen SZ. Jedna regionální sekce SZ tak přes média mocensky oslabila přes celostátní média druhou, sama si tak nejspíš touto aktivitou před místními volbami mezi mladšími voliči - postmaterialisty pomohla.

Odstranění ústecké SZ z magistrátů brněnskou, "protirasistickou" rétorikou posílenou SZ v listopadu 2002 bylo předzvěstí tvrdého středu v SZ, završeného převzetím moci "tmavozelenými" na jaře 2003 v Brně. Už na jaře 2003 však došlo k opatrnému sblížení některých brněnských "tmavozelených", kteří uznali svůj jistý radikalismus a menší znalost místní situace, a ústeckých "starozelených", které přijeli někteří "tmavozelení" (Tomáš Tožička, Saša Uhlová aj.) navštívit a vzdělat v lidskoprávní a menšinové tématice, následkem čehož se už ultrapravicově zabarvené výroky z řad ústecké SZ už neopakovaly a Pucherna a spol. byli spíš než jako rasisté hodnoceni jako starší lidé, netknutí západoevropskou politickou kulturou a rozhledem.

Napětí mezi brněnskou a ústeckou SZ se přibližně od léta-podzimu 2003 změnilo ve spolupráci mezi částí brněnských a ústeckých zelených poté, co se naplno začaly projevovat autoritářské metody nového "tmavozeleného" předsedy SZ J. Beránka a ideového vůdce "tmavozelených" J. Patočky. Nejen multikulturně zaměření brněnští zelení Ondřej Liška, Samuel Kašpar, Jan Lata, Tomáš Havlíček, Luboš Pavlovič, Pavel Pečínka atd., ale i Petr Uhl a další se objevili v únoru 2004 společně s ústeckým předákem Václavem Puchernou aj. v asi 70členné Otevřené platformě, sdružující opozičníky. Přibližně 50 z nich patřilo původně k sympatizantům, voličům, spolupracovníkům či přátelům Patočky a Beránka, asi 20 tvořili lidé kolem funkcionářů "staré" SZ. Beránek s Patočkou toho využili a opakovaně zdůrazňovali, jak se najednou někteří "tmavozelení" spojují s rasisty. (Ovšem žurnalisticky nejvíce šťavnatou formulací bylo Patočkovo konstatování, že opozičním "nejvyšším údem je úl"). Kritika za xenofobii vůči Puchernovi úplně utichla po jeho úmrtí v létě 2004, kdy se v prostředí SZ spíše s pietou vzpomínalo na ekologické počiny tohoto dlouholetého člena ústecké SZ a na jeho pohřeb přijelo i několik "tmavozelených" z obou křídel.

Čerpáno z obsahu mailových diskusí členů a příznivců SZ na síti Demokrat, Otevření a Beseda a z osobních rozhovorů
Seznam členů Otevřené platformy SZ ZDE

Evropské volby 2004

Celostátní tmavozelený versus regionální modrozelená

Částečné předvolební spolupráce SZ a SOS se rozvíjela už za éry "staré" SZ, od roku 2002 bylo vícekrát avizováno jako velmi brzké sloučení obou stran, jemuž po převzetí SZ tmavozelenými už nemělo nic stát v cestě. Přesto v evropských volbách v červnu 2004 postupovala nakonec celostátní SZ s těžištěm na Brněnsku a na několik krajů omezená SOS s těžištěm na Liberecku a částečně Olomoucku proti sobě.

SOS nebyla totiž spokojená s nižšími, hůře volitelnými místy na zvažované společné kandidátce SZ a SOS, jak rozhodla Republiková rada (RR) SZ v listopadu 2003 v Brně. SOS požadovala volitelné 2. místo pro svou kandidátku Evu Tylovou, toto místo však požadoval pro svoji spolupracovnici Janu Ulbrychovou lídr kandidátky J. Patočka. Ten sám byl přitom zvolen RR SZ, jejíž složení předtím s Janem Beránkem částečně ovlivnili ve svůj prospěch vytvořením nejméně 2 účelových organizací SZ. K tomuto manipulativnímu kroku sáhli Beránek s Patočkou poté, co neuspěla snaha umístit J. Beránka na první místo evropské kandidátky shora na táborském sjezdu SZ na podzim 2003 místo Martina Bursíka, který mj. nechtěl přistoupit na "neodemokratické" části programu SZ a usiloval o to projít sítem primárních voleb v celé SZ.

RR Ulbrychovou na 2. místo zvolila, a pro SOS vymezila 3-4. místo. Poté odmítli za Patočkou a Ulbrychovou kdekoliv na kandidátce figurovat členové SZ Jan Jařab, Dana Kuchtová, Eva Tylová, Petr Uhl a Ivan Dejmal.

Zápis z jednání Republikové rady SZ v Brně 7. 11. 2003, čerpáno též z obsahu mailových diskusí členů a příznivců SZ na síti Demokrat, Otevření a Beseda a z osobních rozhovorů.

Po několika dnech SOS oznámila ukončení jednání se SZ a evropskými volbami prošla v čele s Evou Tylovou samostatně. Cílem SOS bylo ale spíše než vkročit do Evropského parlamentu (EP) využít voleb a předvolební agitace k reklamě pro své obecní a regionální příznivce a členy a evropské volby pro ni byly spíš přípravou terénu na volby krajské a komunální. Zpočátku, než se objevily první odhady preferencí oceňující SOS hodnotou 0,1 % - nejnižší hodnotou ze všech stran, také SOS nejspíš doufala v získání finančního příspěvku, vypláceného po překročení 1 % hlasů. Zatímco SZ se dařilo happeningovými a neotřelými provokativními formami zaujmout celostátně mladé nekonformní voliče z velkých měst, SOS obracela pozornost ke komunálním ekologickým kauzám v několika místech, kde byla někdy alespoň částečně přítomná. Tahounem kampaně SOS byla téměř výhradně Eva Tylová. Rozdíl ve viditelnosti až mesianisticky zapálené kampaně SZ a velmi limitované, jakoby evropské, ve skutečnosti komunální kampaně SOS byl nepřehlédnutelný. Na většině území ČR o SOS jen málokdo někdy neslyšel.

SZ versus moravisté a komunistické filiálky: na celostátní úrovni proti sobě, na evropské spolu?

V případě zvolení Patočky do EP by nastaly ještě další víceúrovňové zajímavosti. SZ by se stala součástí většinou 40-50 (nyní 42) členného poslaneckého klubu Zelených - Evropské svobodné aliance (G-EFA), přičemž EFA sdružuje obvykle kolem 10 (nyní 7) poslanců drobných regionalistických a umírněných nacionalistických uskupení levicového i pravicového směru, řídících se Deklarací demokratického nacionalismu. Eurozelení s EFA tvoří jednu frakci z účelových, mj. z finančních důvodů. V EFA má status nikoliv řádného člena, ale pozorovatele taktéž Moravská demokratická strana (MDS), moravistická marginální formace s centrem v Brně, vyznačující se příležitostným protičeským, ojediněle i protiromským populismem. V poslanecké frakci EFA v EP samozřejmě MDS není. Na evropské úrovni by se tak SZ dostala do blízkosti sil, jejichž sekce v Česku zastává v mnoha oblastech postoje zeleným protikladné a s nimiž by žádná významnější koalice v místních, krajských, celostátních či evropských volbách nepřipadala v úvahu.

Blíže ZDE ZDE ZDE ZDE

S ohledem na praktickou bezvýznamnost MDS a její zanedbatelné výsledky při volbách na všech úrovních by však i takové nepřímé "spojenectví" bylo jen čistě teoretické, vhodné k rozpitvávání pro některé politology se zálibou v detailech.

Jako eventuální součást G/EFA by SZ na evropské úrovni spolupracovala mj. s portugalskými Zelenými (OV), s nimiž už dnes tvoří Evropskou stranu zelených (EGP), což je evropská struktura zelených mimo Evropský parlament. OV přitom vytvořili a dodnes využívají ve snaze oslovit moderní a mladší vrstvy portugalští komunisté, vždy silně prosáknutí stalinismem.

Pečínka, P.: Zelená zleva? Historie ekologických stran v Evropě. Brno, Doplněk 2002, s. 140-142

A tak zatímco na domácí lokální, regionální a celostátní úrovni se SZ proti KSČM a jí přímo založeným filiálkám (Klub českého pohraničí aj.) silně vyhraňuje, na úrovni evropské by posílila svůj svazek s OV, ovlivňovanými portugalskými komunisty. Význam této skutečnosti je však, stejně jako v případě EFA a moravistů, pro praktickou politiku zanedbatelný.

Krajské volby 2004: Centrální dogmatismus versus regionální pragmatismus

SZ a SOS - spojenci i konkurenti

V reakci na samostatnou kandidaturu SOS a především na podporu SOS či Evy Tylové ze strany některých opozičníků v SZ zaujali předseda SZ Beránek a nezvolený lídr SZ do EP Patočka vůči SOS ostřejší postoj. V některých krajích pak vystupovali stoupenci vedení SZ vůči SOS s tvrdšími požadavky, v jiných se naopak opoziční organizace SZ s SOS na koaličním postupu do krajských voleb dohodli. Vztah SOS a SZ se tak na regionální úrovni lišil kraj od kraje.

Více rubrika Podporují nás v sekci Volby do EP (archív) ZDE

V 5. z 13 krajů SOS neexistovala, a tam zůstala potenciálně "zelená" voličská obec k dispozici SZ. K takovým krajům patřil s mladou, prozatím slabou a spíše "tmavozelenou" SZ kraj Zlínský (zisk 2,69 % hlasů), Vysočina (SZ v koalici s US-DEU 2,67 % hlasů), Jihomoravský (SZ v koalici s LIRA 5,08 %), Karlovarský (SZ v koalici s KDU-ČSL 5,12 %) a Pardubický (SZ 2,16 %). Na Pardubicku sice od roku 2000 působili v krajském zastupitelstvu dva nestranící zvolení za SOS, avšak ti pro krajské volby 2004 dali přednost kandidatuře za Sdružení nezávislých kandidátů (SNK), s SOS se rozloučili a ta zde už nekandidovala. Se specifickými, níže rozvedenými výjimkami Brněnska na jižní Moravě a na Karlovarsku ani toto "přenechání" voličské obce zelených jen pro jednu kandidátku nevedlo k překročení 5 % bariéry, oproti předešlým krajským volbám z roku 2000 však šlo o mírný nárůst sympatií pro SZ.

VOLBY.CZ, výsledky, kandidátky

Pragmatický zájem netříštit síly či silnější zastoupení opozičníků, až už "tmavozeleného" či původního "starozeleného" střihu, vedl některé regionální organizace SZ ke kandidatuře společně v koalici s SOS. Koalice SZ a SOS vznikly ve Středočeském (2,05 %), Plzeňském (2,67 %) a Jihočeském (3,22%) kraji. Středočeský kraj jako bydliště lidí velkoměstského typu působících převážně v Praze příliš ve prospěch SZ nezafungoval. SZ ve Středočeském a Plzeňském kraji patřily spíš ke "starozeleným" organizacím a v obou krajích kandidovali v popředí též členové SZ působící dříve na krajní pravici - bývalí republikání Zdeněk Legát a Jiří Anderle na Plzeňsku a Robert Gruzovský ve Středočeském kraji. Plzeňskou kandidátku vedl bývalý zastupitel ODA, nestraník za SOS, Pavel Stelzer.

Volby: Pády i pokusy o návrat do politiky. MFD, Plzeňský kraj, 18. 9. 2004
dále ZDE

Úspěšnější předpoklady měla aliance SOS, "tmavozelená" SZ a komunální sdružení Tábor 2002 s původem v ODA a US, nazvané Zelení a otevřená společnost. Ovšem ani léta v jižních Čechách přetřásaná klíčová "zelená" otázka Temelína, radikální protesty vůči této stavbě, častá přítomnost sdružení Jihočeské matky v médiích, působení (nyní s hornorakouskými lidovci vládních) hornorakouských Zelených a účast známých zelených osobností postmaterialistického zaměření na kandidátce (např. Dana Kuchtová z Jihočeských matek, Dalibor Stráský, Jiří Guth, Slavomír Mlčoch, Eduard Sequens, Monika Wittingerová atd) nezajistily překročení 5 %. Zisk 3,22 % však byl třetím nejlepším v rámci krajských organizací SZ. V obvodu Tábor pro zelenou koalici hlasovalo 8 % voličů.

Program, kandidátka atd. koalice Zelení a otevřená společnost ZDE
výsledky v jednotlivých obvodech ZDE

Kriticky lze hodnotit nepřítomnost tematiky romsko-českého soužití i Romů na této kandidátce, k čemuž v jižních Čechách poskytoval Český Krumlov dost pozitivních příkladů a romských lokálních osobností, využívaných vícero českokrumlovskými stranami v obecních volbách.

Stačí projít rozličné českokrumlovské kandidátní listiny pro komunální volby na VOLBY.CZ a na nich vyhledat příjmení Dunka, Kotlár, Horváth, Červeňák atd.

Proti sobě kandidovali SZ a SOS v Olomouckém (SZ 2,8 %, SOS 2,35 %), Moravskoslezském (SZ 1,56 %, SOS 0,07 %), Ústeckém (SZ 2,01 %, SOS v koalici s Hnutím nezávislých za harmonický rozvoj obcí a měst 0,53 %), Královéhradeckém (SZ 2,5 %, SOS v koalici s pravicovými stranami Volba pro město VPM a Evropští demokraté ED s 5 % prošla o jediný hlas) a v Libereckém kraji (SZ 2,93 %, SOS rekordních 12,62 %).

K tomu blíže Krajské volby - úspěch na Liberecku, horror se šťastným koncem na Královéhradecku, 7. 11. 2004, data ZDE

Střet většinou "starozelené" SZ a SOS na Olomoucku nastal proto, že olomoucká SZ z iniciativy předsedy SZ Beránka a místních "starozelených", s tmavozelenými dogmatiky spojených funkcionářů Josefa Sedláčka a Františka Křístka vystoupila proti již uzavřené dohodě SZ s SOS. Nové požadavky na výhodnější zastoupení SZ (ne v poměru 1:1, ale 1:3) na společné kandidátce SOS nepřijala a šla do voleb raději samostatně s olomouckým akademikem Pavlem Nováčkem v čele. Předseda olomucké SZ Pavel Andrš, stoupenec spolupráce SZ s Nováčkovou SOS, po Beránkově, Křístkově a Sedláčkově zrušení již dohodnuté koalice z kandidátky i z funkce v SZ odešel. Obě strany, které by v koalici 5 % nejspíš mírně překročily, se tak navzájem zablokovaly.

Blíže ZDE
čerpáno též z obsahu mailových diskusí členů a příznivců SZ na síti Demokrat, Otevření a Beseda a z osobních rozhovorů

Ryze "starozelená" SZ v Moravskoslezském kraji má nejslabší pozice a je zmítaná sporem dvou "starozelených" křídel. Její krajskou kandidátku tvořili vesměs podnikatelé z jednoho křídla, na 10. místě se zde dokonce nacházel extravagantní Darius Nosreti.

Moravskoslezská kandidátka včetně fotografií ZDE

Samostatná kandidátka SOS zde vznikla narychlo, vesměs z nestraníků, a stejně jako SZ neobsahovala známější osobnosti. Soupeření SZ a SOS v Moravskoslezském kraji nemělo patrně žádnou souvislost s již popsaným střetem neodemokratů a Otevřené platformy v SZ. Stejně tak většinou "starozelená" SZ a marginální SOS spojená s místním komunálním uskupením si konkurovaly z důvodů jiných než byly vnitřní spory "patočkovců" a "uhlovců" v SZ.

Na Královéhradecku měla spolupráce VPM, ED a SOS tradici už krajských voleb v roce 2000, vesměs "starozelená" SZ zase nejspíš chtěla sama zviditelnit samostatnou značku. Dva zástupci koalice VPM, ED a SOS, vystupující jako Volba pro kraj (za SOS se do zastupitelstva dostal nestraník Zdeněk Fink) se pak do zastupitelstva dostali a zůstali v opozici.

Liberecko patřilo k baště SOS, která zde sdružovala spíš osobnosti patřící k její pravicově liberální větvi. Také díky lídrovi kandidátky SOS, nekonvenčnímu mladému politikovi Petru Pávkovi, získala 12 % hlasů.

Podrobnosti o liberecké SOS na www.sos-kraj-lbc.cz

Sám Pávek obdržel 4 495 preferenčních hlasů.

Detailně ZDE

Ke zvoleným 7 členům zastupitelstva tedy patřili kromě nestraníka Pávka ještě nestraníci Martina Pokorná s 1 766 preferencemi, Karel Bárta (933) a František Mojžíš (815), dále pak členové SOS Eva Kočárková (881), Vítězslav Kverka (321) a Jaromír Dvořák (218). Samostatná "tmavozelená" SZ v čele s Janem Korytářem, jehož působení v SZ prozatím sestávalo téměř výhradně z výzev k loajalitě vůči předsedovi SZ Beránkovi, upřednostnilo zviditelnění samostatné, zelené značky na Liberecku, a koalici s SOS ústy Jana Korytáře odmítlo.

Čerpáno z obsahu mailových diskusí členů a příznivců SZ na síti Demokrat, Otevření a Beseda a z osobních rozhovorů

Na jedné regionální úrovni tak SOS a SZ vystupovaly v různých krajích podle odlišných vztahů v protikladných rolích a to buď jako spojenci sčítající svoje preference či naopak proti sobě se snahou přetahovat se o podobný typ voliče. Přítomnost vícero zelených kandidátek při volbách na nižší úrovni patřila ke znakům počáteční fáze ve vývoji mnoha západoevropských ekostran.

SZ a LIRA - zelený účel a úspěšné neoliberální prostředky

Zatímco vůdčí dvojice v SZ Beránek-Patočka se na celostátní rovině verbálně proti pravicovému, ekonomickému neoliberalismu tvrdě vymezovala a stylizovala tak svůj program SZ Vize ekologické demokracie a další texty, v praxi ojediněle postupovala opačně, pokud to bylo výhodné.

Vize ekologické demokracie ZDE

Vzhledem k přátelským osobním vazbám bývalých členů ODA Milana Hamerského (asistenta senátora Jiřího Zlatuška) a Jiřího Löwa, známé ekologické osobnosti, s Janou Drápalovou ze SZ aj. došlo k jednání mezi neoliberální LIRA (Liberální reformní stranou) a anti-neoliberální SZ. Účelovou spolupráci prosazoval Jakub Patočka a vzhledem k několika výhodám, převažujícím nad negativy, ji se skřípěním zubů akceptovala i většina opozičníků v jihomoravské SZ.

LIRA, spíše osobní lobbystický projekt Milana Hamerského a jeho 5-6 mladých přátel než politická strana, neměla členstvo ani voliče, ale díky senátoru Zlatuškovi, zvolenému na kandidátce LIRA, jí nechyběly finance.

Více LIRA IKHB
LIRA vznikla roku 2002, a od té doby se její členstvo kromě oněch 6-7 členů nijak nerozrozstlo, a to navzdory různému přeskupování sil na "neklausovské pravici".

SZ zase na Brněnsku nechybělo renomé, známé osobnosti, početné členstvo a vrstvy sympatizantů. Protože SZ potřebovala finančně aj. zajistit kampaň i mimo "zelené" Brno, a to v menších, spíše katolických obcích jižní Moravy, a LIRA přislíbila, že vůbec nebude trvat v jihomoravské koalici na svém neoliberálním, členy SZ iritujícím programu, vznikla z LIRA a SZ koalice Zelená pro Moravu. Silně "nezelená" LIRA pak dodala peníze, některé manažerské postupy a mohla se tak schovat pod zelený deštník. SZ dodala značku, část osobností, dobrovolníky a členstvo. Obě strany obsadily polovinu kandidátky, přičemž SZ na ni umístila mix nezávislých zelených osobností i svých straníků z obou křídel, vesměs postmaterialistického ražení, podobně jako v případě jihočeské a zlínské zelené kandidátky.

Jihomoravská SZ nejspíš jako jediná krajská SZ postavila na kandidátku Roma - nestraníka Miroslava Zimu na 20. místo. LIRA dodala lídra - nestraníka Jiřího Löwa - jemuž souběžně s vyhlídkou na zopakování Zlatuškova úspěchu organizovala senátní kampaň v Brně, a zbývající polovinu kandidátky obsadila bývalými členy ODA, ODS či nestraníky.

Podrobně viz stránky Zelené pro Moravu na www.zelenapromoravu.cz

Zásadní význam měla pro zelené otázka žhavá místní politická kauza - úmysl ODS a KDU-ČSL, podporovaný i KSČM, odsunout hlavní nádraží z centra Brna, která zpolitizovala veřejnost a vedla k vyhlášení referenda. To bylo doprovázeno ze strany různých zelených uskupení - nejenom SZ - také "černým výlepem" s nápaditou grafickou podobou a s motivy, zesměšňujícími brněnskou ODS a oslovujícími tudíž pro zelené důležitou nekonformní mládež. I když kvůli nízké účasti nebylo referendum platné, získalo zeleným další příznivce.

Společný subjekt Zelená pro Moravu, pomineme-li hrubý pragmatismus a kamufláž při jeho vzniku, v porovnání se všemi ostatními regionálními kandidátkami SZ vynikal po všech stránkách a také jako jediný vynesl zelené zastupitele - o cca 200 hlasů - přes 5% hranici do krajského zastupitelstva. Velmi těsný zisk 5,08 % byl dosažen pouze díky "zelenému Brnu," za jeho hranicemi se už zeleným tolik nedařilo. Zatímco v Brně-městě hlasovalo pro zelené 8,73 %, v Rosicích (bydlišti kastelána Dytricha za LIRA) 13,5 % a v Tišnově 7,08 %, ve všech dalších menších obcích se Zelená pro Moravu ocitala pod 5 %.

Jak volila velká města. Právo, jižní Morava, 8. 11. 2004

Krajskými zastupiteli se stali díky enormnímu počtu preferenčních hlasů (1 921 a 1 842) za SZ nestraník, proslulý ekologický fundamentalista a k vedení SZ mírně kritický Mojmír Vlašín a členka SZ, loajální k vedení strany, známá starostka Brna-Nového Lískovce Jana Drápalová. Oba postoupili ze zadních, nevolitelných míst kandidátky. Za LIRA uspěl lídr listiny, bývalý člen ODA, "zeleným Brnem" vážený Jiří Löw s 1 703 preferencemi.

www.volby.cz

Uzavřít s "neoliberalismem," svým hlavním a na celostátní úrovni vedením SZ potíraným protivníkem jednu krátkodobou koalici na regionální úrovni se z hlediska úspěšnosti s notnou dávkou štěstí vyplatilo. Ukázalo však zároveň slabiny zelených, kteří dlouhodobě nemohou být závislí na bezskrupulózních mocenských počtech. Oficiální vedení SZ tento rozpor mezi celostátní a regionální rovinou nijak nezmiňovalo, a LIRA, oficiálně pozvaná a zastoupená na stranickém zářijovém sjezdu roku 2004 v Olomouci, začala být najednou popisována už ne jako "neoliberálové", ale "liberálové". To umožňovalo "nově" chápat LIRA i např. jako sociální liberály, kteří mají se zelenými více styčných ploch než neoliberálové. Opozice v SZ tento rozpor v postoji k neoliberálnímu směru na celostátní a regionální úrovni nesla nelibě, ale omlouvala ho ojedinělostí tohoto kroku, či ho kritizovala.

Čerpáno z obsahu mailových diskusí členů a příznivců SZ na síti Demokrat, Otevření a Beseda a z osobních rozhovorů

Získání 2 mandátů na jižní Moravě a výsledky SZ v některých krajích využil předseda Jan Beránek opakovaně k sebechvalnému hodnocení: "Nadprůměrné výsledky jako SZ jsme získali v krajích, kde se SZ důrazně prezentuje na základě politického programu Vize ekologické demokracie, kde se rozvíjí ve směru strategie po brněnském sjezdu v dubnu 2003 a kde se díky této tváři podařilo zeleným získat řadu nových aktivních členů: viz jižní Morava, Liberecko, Olomoucko či Zlínsko."

Volby - výsledky. Mail J. Beránka členům SZ, 6. 11. 2004

US a SZ - spolu a proti sobě

Protikladný postoj k SZ zaujala pravicově liberální Unie svobody - Demokratická unie (US-DEU) v kraji Vysočina a v Jihomoravském kraji. Zatímco na Vysočině - zemědělském kraji s vysokou nezaměstnaností, obyvatelstvem vesměs v obcích - velmi slabá SZ a US-DEU vytvořili účelovou koalici Zelená pro Vysočinu (zisk 2,67 %), na jižní Moravě s velkoměstem Brnem, obývaným mj. početnými podnikatelskými a mladšími, pravicově a liberálně naladěnými vrstvami, lídr samostatně kandidující US-DEU Marek Zukal SZ opakovaně kritizoval. V předvolebních inzerátech a textech hovořil o polobolševické SZ a vyjadřoval údiv nad ochotou konkurenční pravicové LIRA jít do koalice s jihomoravskou SZ. Poukazoval též kriticky na 6-7 člennou základnu LIRA.

Šlo o Zukalovy inzertní texty a rozhovory v deníku Rovnost a komerčních časopisech Express apod

Jihomoravská US-DEU samostatně neprošla.

Na jedné regionální úrovni tak mohly US-DEU a SZ stát v jednom regionu v pozici spojenců, zdůrazňující voličům ve společných materiálech svoje shodné programové cíle, v druhém regionu pak jako nepřijatelní soupeři, dokonce za použití nálepky "polobolševismu".

Přitom na celostátní jak vedoucí dvojice Patočka-Beránek, tak např. opozičníci Uhl, Štěpánek atd. považují US-DEU za možného, částečného spojence SZ, s nímž mají zelení některé programové postoje společné.

KDU-ČSL vůči SZ - jinak v katolickém centru, jinak na ateistické periferii

V pevnosti KDU-ČSL - na jižní Moravě poseté vesnicemi s praktikujícím katolickými rodinami - se charismatický lidovecký hejtman Stanislav Juránek a jeho strana, vládnoucí spolu s ODS, stavěli k "zeleným" kauzám odsunu brněnského nádraží a (před i po volbách) k výraznější spolupráci se třemi zelenými zastupiteli stavěli chladně. "Se zelenými budeme spolupracovat, ale v rámci utváření koalice si to představit neumím," vysvětloval hejtman Stanislav Juránek.

O tom, s kým chtějí lidovci utvořit koalici. MFD, jižní Morava, 8. 11. 2004

Naproti tomu lidovci v Karlovarském kraji - v regionu periferním, bez tradičních rodinných vazeb, s atomizovaným a nevěřícím obyvatelstvem s větším sklonem k asociálnímu chování - sestavili s místní "starozelenou" regionální SZ Karlovarskou koalici.

Kandidátka a program KDU-ČSL ZDE

Kandidát SZ Pavel Žlebek se nacházel na 2. místě společné listiny. Ovšem 421 preferenčních hlasů lidovců poslalo po těsném překročení 5 % hranice ze třetího na druhé místo člena KDU-ČSL Josefa Malého a Žlebek s 228 preferenčními hlasy ze 2. místa vypadl. Za Karlovarskou koalici tudíž v zastupitelstvu zasedli 2 lidovci.

Malý přeskočil Žlebka. Právo, Karlovarský kraj, 9. 11. 2004

Stejně jako v případě vztahu SZ a US-DEU, různé okolnosti byli důvodem protikladného vztahu SZ a KDU-ČSL v odlišných obvodech jedné regionální úrovně - od souboje po koalici. A podobně jako US-DEU, je současným vedením i opozičníky v SZ na celostátní úrovni považována KDU-ČSL za možného částečného spojence SZ s určitým programovým překrytím.

Modrozelená SOS a proevropští modří: partneři i soupeři

Na celostátní úrovni SZ a LIRA patřili k protikladům a SZ a US-DEU s KDU-ČSL částečně k soupeřům, částečně ke spojencům. Tudíž jejich odlišné vzájemné chování "o patro níž", na regionální úrovni, více ukazuje na regionální specifika a zájmy.

Naproti tomu spolupráce "takyzelené" SOS a drobné, neustále se tříštící a znovu obnovující proevropské neklausovské pravice - Evropských demokratů, Volby pro město a bývalých či současných členů ODA, US, Cesty změny, Naděje, Impulsu 99 atd. je přirozenější, a nelze ji tolik považovat za hrubý pragmatismus. SOS se na celostátní a evropské rovině považuje za stejně blízkou jak Evropské straně zelených (EGP), tak Evropské liberální reformní a demokratické straně (ELDR), sdružující liberály sociálního (tedy zároveň "multikulturního" či "zeleného") i pravicového střihu.

EGP ZDE
další strany zelených přes rubriku Green and Alternative Parties ZDE

ELDR ZDE

K liberálům obojího typu patří i většina oněch 120 členů SOS či větší počet jejich nestranických příznivců. SOS však kolem sebe dokázala tuto výseč proevropské neklausovské pravice soustředit pouze v několika málo regionech, a většinou šly tyto síly do střetu o hlas stejného voliče.

Ve Středočeském kraji uspěla koalice Sdružení nezávislých kandidátů (SNK) a Evropských demokratů (ED) s 5,06 % oproti neúspěšné koalici SOS a SZ (2,05 %). V Jihočeském kraji SOS spolu se SZ a Táborem 2002 neprošla s 3,22 %, o liberálního voliče se zde pokoušeli též ED s 1,87 %. a VPM s 0,57%. V Plzeňském kraji proti koalici SOS a SZ (2,67 %) stáli ED s 1,66 %. V Ústeckém kraji s neúspěšnou koalicí SOS a Hnutí nezávislých za harmonický rozvoj měst a obcí (HNHRMO) s 0,53 % soupeřili ED s 1,45 %. V Libereckém kraji úspěšná SOS s 12,62 % soupeřila s neúspěšnou aliancí Unie sportu a zdraví (USZ) a Demokratické regionální strany (DRS), vzniklé z odštěpenců ODA, jež obdržela 4,25 %.

Http://www.volby.cz

SOS v modrorudém sevření

Na celostátní úrovni opakovaně deklarovaný odpor SOS proti KSČM se po úspěchu Petrem Pávkem vedené kandidátky SOS na Liberecku nakrátko dostal do sporu s taktikou liberecké SOS. Nekonvenční Pávek začal vyjednávat o možné regionální vládě kromě ČSSD i s ODS a společně s ČSSD a KSČM. Tím na několik dní přitáhl pozornost médií, spekulujících o možném prolomení izolace KSČM a jejím vtažení do praktické politiky.

Osmi krajům vládne pravice, jinde to zkouší i ČSSD. Hospodářské noviny, 16. 11. 2004

Komunisté projevili ve snaze "vytvořit hráz proti ODS" vůči Pávkovi velkou vstřícnost a aby SOS a ČSSD nebyla kompromitovaná spoluprací s KSČM, nabídli tichou podporu menšinové vládě SOS a ČSSD, aniž by za to žádali post v krajské radě či jinde.

Podpora pro menšinovou vládu. Haló noviny, 11. 11. 2004

To, že jde pouze o vyjednávací strategii a že mezi centrálním vedením SOS a libereckou SOS není v odmítavém pohledu na KSČM žádných rozdílů, následně "modrozelení" deklarovali na svých internetových stránkách.

Podrobněji viz články Konec spekulacím o spolupráci s KSČM, 14. 11. 2004 na www.stranaos.cz a diskuse pod nimi

SOS se však nakonec do krajské rady nedostali, ODS odmítla její požadavky jako nadsazené, a domluvila se s ČSSD. SOS se následně ocitla spolu s KSČM v opozici.

Koalici ODS a ČSSD už mají v Liberci. Právo, 19. 11. 2004

Víceúrovňový pohled na SZ a SOS: zelené odstíny se strakatým okrajem

V 90. letech víceúrovňové vazby "staré" SZ skýtaly velmi pestrý obraz - některé části SZ udržovaly kontakt nejen s agrárníky ze Zemědělské strany, uskupením důchodců a s národními socialisty, ale i s Nezávislou erotickou iniciativou, moravisty, republikány apod. Od té doby se však prostor kolem SZ vyčistil a vztahy SZ zpřehlednily. Vztahy SOS se naproti tomu příliš nemění.

Při vší rozmanitosti nejrůznějších dnešních vazeb, spojenectví a vzájemných vztahů mezi SZ a SOS a uvnitř těchto stran lze vystopovat společný znak na všech 4 úrovních: SZ a SOS si naštěstí uchovávají (přes několik krátkodobých výjimek na nižších úrovních - např. SOS s KSČM a ODS na Liberecku) značný odstup od ODS a KSČM, naprosto zapovězeny zůstávají vztahy s krajní pravicí. Jinak ovšem, jak ukazuje výše uplatněný, Deschouwerem inspirovaný víceúrovňový přístup, dosahují vztahy SZ a SOS velké rozmanitosti a šíře.

Souvisí to s obtížemi ustavující fáze ve vývoji SZ, začínající rokem 2002, postkomunistickými specifiky a tápáním, pestřejším složením členstva SZ a dvěma tendencemi v SOS, dále přetrvávající nezkušeností a slabostí SZ i SOS, která si občas u obou stran vynucuje kompromisy za účelem přežití v konkurenčním prostředí na úkor zelených priorit. Dosud působí i mezi SZ a SOS silné dědictví "nepolitické" politiky, a minulá pouta s prostředím Čtyřkoalice. Bizarní situace vytváří někdy též manévry části současného vedení SZ, které za moralistickou frazeologií občas skrývá machiavellistickou praxi, využívající zrovna ty postupy, které upevňují jeho postavení. SOS pak do jisté míry patří spíš mezi regionálně působící politické kluby než mezi klasické celostátní strany.

Za "ani levým, ani pravým", "novým", "hluboce demokratickým" pojetím politiky SZ a dalšími agitačními novotvary se však - dojde-li ojediněle na výstupy v praktické politice - často objevuje jen starý známý, obyčejný pravý střed, pravda, kultivovanější než Klausova národovecká pravice.

Např. Jaromír Štětina v senátním Klubu otevřené demokracie a, slovy J. Beránka, další "rozumní" senátoři jako Jitka Seitlová, "nejlepší poslankyně" Táňa Fišerová v klubu US či zvolený lídr kandidátky Zelená pro Moravu, bývalý člen ODA Jiří Löw. Patří sem i opakovaná podpora Václava Havla pro SZ, spojená ovšem např. před evropskými volbami s jeho myšlenkou ke spojení SZ, US a ED.

Západoevropští zelení jsou však vesměs dlouhodobým, evolučním produktem sociálního, multikulturního a demokratického státu, a na jeho udržení tudíž závisí i jejich další existence. Českým zeleným z obou proudů by tudíž neškodilo více sledovat, která spojenectví na různých úrovních politiky už z nich dělají spolupodílníky demontáže sociálního státu.

Ačkoliv je text částečně psán jako polemika "zleva", autorovi samotnému by v žádném případě nebylo pochuti jakékoliv nahrazování argumentace a otevřenosti vylučováním, skrytým vytěsňováním či cenzurováním zde kritizovaných některých členů a spojenců SZ. Pokud se dokázali během několika let od nepřijatelného ultralevicového extremismu vytvarovat do podoby sociálně ekologických demokratů lidé jako Daniel Cohn-Bendit, Jürgen Trittin či Joschka Fischer, dokážou to snad i někteří "praví" zelení.

Ten v Česku samozřejmě neexistoval v rozvinuté a demokratické západoevropské, natož pak v nějaké "skandinávské" variantě, ale ve znetvořené podobě sociálního, byrokratického totalitního státu. Odbourávat postupně s totalitárními rysy kousek po kousku i některé jeho sociální vymoženosti jako bezplatné zdravotnictví, školství apod., a to ještě s eventuální spoluúčastí zelených, by pravděpodobně zkomplikovalo nejen vývoj SZ a SOS.

Prameny:

• Deschouwer, K.: Political parties in multi-layered systems. In: European Urban and Regional Studies 10 (3), London, SAGE Publications, 2003.
• Hrdina, P.: Strana zelených a komunální volby 2002. In: VOLTEZELENE.CZ, rubrika Volby, dostupné případně přes vyhledávač www.google.com.
• Koalici ODS a ČSSD už mají v Liberci. Právo, 19. 11. 2004.
• Konec spekulacím o spolupráci s KSČM, 14. 11. 2004, In: STRANAOS.CZ.
• Krajské volby - úspěch na Liberecku, horror se šťastným koncem na Královéhradecku, 7. 11. 2004, STRANAOS.CZ
• Malý přeskočil Žlebka. Právo, Karlovarský kraj, 9. 11. 2004.
• tom, s kým chtějí lidovci utvořit koalici. MFD, jižní Morava, 8. 11. 2004.
• Osmi krajům vládne pravice, jinde to zkouší i ČSSD. Hospodářské noviny, 16. 11. 2004.
• Pečínka, P.: Zelení: k Brnu, nebo k Ústí? Respekt č. 46, 11-17. 11. 2002, s. IV. In: RESPEKT
• Pečínka, P.: Zelená zleva? Historie ekologických stran v Evropě. GplusG, Praha 2002.
• Podpora pro menšinovou vládu. Haló noviny, 11. 11. 2004.
• Volby 2004, předvolební noviny Evropských demokratů.
• Volby: Pády i pokusy o návrat do politiky. MFD, Plzeňský kraj, 18. 9. 2004.
• Volby - výsledky. Mail J. Beránka členům SZ, 6. 11. 2004.
• Zápis z jednání Republikové rady SZ v Brně 7. 11. 2003.
• mamvizi.cz
• broadleft.org
• cestazmeny.cz
• drs.li
• edemokrate.cz
• efa-dppe.org
• europeangreens.org
• greens-efa.org
• mods.cz
• olomoucko.stranaos.cz
• otevreni.cz
• politikon.lezeni.cz
• sos-kraj-lbc.cz
• stranaos.cz
• volby.cz
• volby.stranaos.cz
• vpm.cz
• zelenapromoravu.cz
• zeleni.cz
• zeleniaotevreni.info

Zkratky:

• BI, Brandýská iniciativa
• BF, Brandýské fórum
• CiU, Konvergence a jednota v Katalánsku
• CSU, Křesťanskosociální unie v Bavorsku
• CZ, Cesta změny
• ČSNS, Česká strana národně sociální
• ČSOP, Český svaz ochránců přírody
• DRS, Demokratická regionální strana
• ED, Evropští demokraté
• EGP, Evropská strana zelených
• ELDR, Evropská liberální, reformní a demokratická strana
• ELP, Evropská levicová strana
• EP, Evropský parlament
• EPS, Evropská socialistická strana
• EPP, Evropská lidová strana
• G-EFA, Zelení-Evropská svobodná aliance
• HNHRMO, Hnutí nezávislých za harmonický rozvoj měst a obcí
• KAN, Klub angažovaných nestraníků
• KDU-ČSL, Křesťanská a demokratická unie-Československá strana lidová
• KSČM, Komunistická strana Čech a Moravy
• LIRA, Liberální reformní strana
• LP, Labouristická strana, Strana práce ve Velké Británii
• MDS, Moravská demokratická strana
• NMS, Nezávislé mírové sdružení
• ODA, Občanská demokratická aliance
• OH, Občanské hnutí
• OP SZ, Otevřená platforma Strany zelených
• OV, Zelení v Portugalsku
• ÖDP, Ekologicko-demokratická strana v Německu
• PC, Strana Walesu
• PNV, Baskická národní strana v Baskicku
• PP, Lidová strana ve Španělsku
• PSOE, Španělská socialistická dělnická strana
• RR SZ, Republiková rada Strany zelených
• SNP, Skotská národní strana
• SOS, Strana pro otevřenou společnost
• SPD, Sociálně demokratická strana Německa
• SPÖ, Sociálně demokratická strana Rakouska
• SZ, Strana zelených
• SZS, Strana zelených na Slovensku
• US-DEU, Unie svobody-Demokratická unie
• USZ, Unie sportu a zdraví
• VPM, Volba pro město
• VU, Lidová unie v Belgii