U spojenců ne. (Ostatně pečlivostí onoho počítání si nejsem natolik jist. Pamatujete na tisíce civilistů zavražděných v Jeninu? Později vyšlo najevo, že jich během bojů zahynulo 13, ale o tom se už tak mnoho po světě nepsalo.)

U Němců se později dalo slyšet naříkání na to, jak mnoho tehdy trpěli, jak bylo nehumánní bombardování Drážďan. Skutečně bylo. Přesto podobná německá naříkání vyvolávala odpor i mezi samotnými Maďary,odpor jejich bývalých spojenců, i když se sami také nepovažovali za osvobozené (samozřejmě s výjimkou nás, židovských Maďarů, a nemnoha jiných).

Také jsem viděl v západních tiskovinách, které jsem měl jako redaktor v cizojazyčném nakladatelství příležitost číst i za komunistů, stokrát méně kritik a politování nad miliony "boat people", kteří po odchodu Američanů prchli před "osvobozením" Severním Vietnamem než dříve nad obětmi amerických bombardování, stejně jako nad desítkami milionů obětí sovětského režimu, nad mnohem početnějšími obětmi čínského komunismu (víte aspoň přibližně, kolik jich bylo?), později nad obětmi mohamedánských teroristů v Africe a jinde, a samotného Saddáma Husajna.

To vrhá těžký stín na dobrou vůli, na smysl pro spravedlnost a na pravdymilovnost mainstreamových medií. Obávám se, že jim také nejde o demokracii ani o lidské životy ale o nasazování satanské tváře svému nepříteli, který v jejich případě nežije v městě Fallúdža nýbrž v Americe, často na celém Západě. A jejich řečnění o tom všem není o špetku méně pokrytecké a demagogické než u americké vlády.

Jasně: říci, že je pan Čulík pyšný, arogantní a nesoudný, není jen sprosté a urážlivé, ale také absurdní. Naopak ten tisk, z kterého tak často přebírá články, ten je. O nic méně než Bush, jeho přívržence a celá půlka Američanů, která měla tu drzost hlasovat pro něj a ne na kandidáta britského Guardianu a jiných korektně myslících intelektuálů.

Je tam také hodně rasistů, podle definice p. Čulíka: "Rasismus je neústrojné přenášení vlastností jedné skupinky obyvatelstva na celý národ..." Podle mého mínění to není rasismus ale spíš zobecňování, simplifikace a myšlení v klišé, ale o definice mi nejde.

Například charakterizace oněch "middle Americans", kteří vrátili Bushe k moci, jako reakčních fetišistů vlastnících auta, domy a soukromá letadla a neplatících daně, jak to dělá jeden článek, k němuž jsem přišel prostřednictvím Britských listů. Oč je to méně arogantní, než "nevyslovený předpoklad, že »ti barbaři« v Iráku si nedokáží uspořádat své věci sami"?

Opačné tvrzení o lidu v Iráku, že prahne po demokracii a je schopen ji nastolit, není sice arogantní - je naopak sympatické -, ale zobecňující je. Klišé to je, hlavně v sousedsví článků, které nás každodenně přesvědčují, že Češi od r. 1989 až dodnes nebyli schopni nastolit pořádnou demokracii, že mají lokajský charakter atd., to vše kvůli čtyřiceti letem komunistického útlaku anebo třem stoletím habsburského absolutismu.

Iráčané nejsou rasově méněcenní než kdokoli jiný, vždyť pravděpodobně žádné rasové hodnoty neexistují, ale žijí 1400 let v kompaktní a uzavřené civilisaci, která je vůči hodnotám demokracie hluboce nepřátelsky založena, mnohem hlouběji než kdy bylo katolictví nebo marxismus a leninismus.

Ba víc než to. Toynbee píše, že duch mohamedánský je netečný všemu, co se přímo netýká života na tomto či na onom světě - jinak řečeno, co se přímo netýká islámu -, a to nejen z pouhého theologického důvodu.

V arabštině se prý nedá říci: "To je zajímavá kniha," protože jakýsi "svobodný duch, určující sám sebe a rozvíjející sám sebe ... tam nemůže chodit svou vlastní cestou: musí se řídit podle schémat a šablon".

(Nesrovnatelně víc, než samotná západní mainstreamová media...) Nejde tu o duch v jakémsi mystickém smyslu: ve většině mohamedánských států je víc než 50% analfabetů, přitom mnoho z těchto analfabetů zná zpaměti celý Korán, a v tom je psáno: "Neptejte se na věci, o nichž nic nevíte."

Bohumil Kartous ve svém vůbec ne proamerickém, ale také vůbec ne demagogickém ani ne propagandistickém, velice zajímavém a informativním rozboru nové válečné strategie ("Totalitní a jiné paralely"), v níž jsou mediální a politické reakce - řekl bych mediální válka - důležitější než síla a rozložení vojsk, si tohoto problému všímá, jen z jiného úhlu: "Pak by bylo vhodné zeptat se, zda je zvolený postup silové demokratizace, která nese mnoho totalitních prvků, oprávněným? Zda není vlastně vydíráním civilizace, která prostě není za současných podmínek schopna přijmout požadovaný ráz. To určitě není totalita, ale blíží se to určité diktatuře, tentokrát nikoli sociální, ani národně sociální, ale kulturní."

Neříká: houby tam šli Američané proto, aby šířili demokracii. Třeba šli. Jen se pochybuje, že je to něco positivního.

Zní to ale úplně jinak než bláboly o americkém mesianismu ve světě, který poznal násilná šíření náboženství a ideologií, musulmánské džihady, křižácká tažení, komunistické kolonisace a glejchšaltování celých civilisací doprovázená masovým vražděním a převychováním populací v táborech, ve světě, ve kterém se hemží anarchistická, marxistická, guevaristická, teroristická hnutí s hesly jako "We must destroy the whole Pentagon" a "Another world is possible."

Jistě, Amerika věří trochu dětinsky, že její verze demokracie by byla nejlepší pro všechny národy. Churchill, tento demokrat, jenž si přece byl nedokonalosti demokracie dobře vědom a jenž se pokrytecky netvářil, jako by bylo v politice, ve veřejném jednání vůbec možné zůstat morálně neposkvrněn, to sám říkal, když mluvil o tom, že byla chyba po první světové válce vnutit Německu demokracii místo umírněné formy monarchie, která Němcům podle něho lépe vyhovuje. Tentýž Churchill je podle mudrců mainstreamových médií "pro blbce", jak jsme se toho také mohli dočíst v Britských listech.

Ostatně je snad jasné, že se tehdy Amerika nezúčastnila války z egoistických důvodů, a že také za druhé světové války i po ní projevila obětavost a velkodušnost, aniž by za to byla dostala setinu chvalozpěvů, které dostala ničivá, drzá a zhnilá gulagovská polovice zeměkoule, debilně přesvědčená o své dokonalosti.

Já si nemyslím, že se vrhla Amerika na Irák proto, aby spasila irácký lid od Saddáma Husajna, i když byl od něj irácký lid mimochodem skutečně spasen. Ale také ne proto, aby jej oloupila o ropu, jak to tehdy blbě a cynicky napsal velký levicový intelektuál, antiamerický Američan a židovský antisemita Noam Chomsky (židovský ovšem jen z rasového hlediska). Je také zcela pravděpodobné, že byla tato americká reakce (stejně jako i ta dřívější, v Afghanistánu) na islamistickou agresivitu "over-reacted", že se dopustili strategických chyb i většího násilí, než bylo nevyhnutelné. Určitě i mnohem víc svinstev, než by se bylo dopustilo vojsko osvoboditelských andělů.

Ale snad by měly mluvit evropské státy a jejich sdělovací prostředky i o své vlastní odpovědnosti za celou tu situaci. Stejně jako bez shovívavosti vůči německému expansionismu a slepého appeasementu vůči Hitlerovi by nebylo došlo k bombardování Drážďan ani k vyhnání Němců, pravděpodobně by nebylo došlo k válce v Afghánistánu ani dvěma iráckým válkám i jejich obětem bez shovívavosti evropských států i jejich sdělovacích prostředků vůči terorismu, islamismu, Saddámu Husajnovi, ba jejich logistické i ještě mnohem konkrétnější podpory.

Že "všichni islámci nejsou vrazi" a "desítky milionů muslimů se nijak násilně neprojevují" je commonplace; nevím, kdo tvrdí opak. Smůla je, že stačí, aby jen desítky tisíců nebo ještě méně, jejich političtí a náboženští vůdci a ti, které tito mohou zfanatisovat, se násilně projevovali; na názor těch desítek milionů se nikdo neptá.

Před r. 1987 bylo možno procházet se arabskými městy a vesnicemi, lidé tam chodili nakupovat, protože vše tam bylo levnější než u židů. Od té doby je situace čím dál horší. Jel jsem nedávno dělat revisi v podniku v průmyslové zóně, která teď tvoří židovskou enklávu v území Palestinské samosprávy, pár kilometrů od severních hranic Jeruzaléma, u nichž bydlím.

Jet tam osobním autem nepřipadá v úvahu. (Velmi chytře se toho dovtípil také jistý pan Tureček, který se před několika lety uhostil u mne na pár dní: mínil navštívit arabská území, ale zřekl se toho, protože nedostal vojenský doprovod židovský...

To mu nezabránilo, aby mě u mého stolu v jednom kuse nepoučoval o tom, jak strašně Izrael utlačuje Araby, jak je drží jako zajatce v utečeneckých táborech a jak my Židé máme všichni stihomam. Pan Tureček je jediný Čech, kterého jsem kdy slyšel mluvit o nás v tomto stylu. Pan Tureček je - novinář...)

Po skončení práce jsem neměl čas počkat na podnikový autobus, a tak mě svěřili arabskému pracovníkovi, aby mě svým autem dovezl domů. Abychom nemusili čekat snad hodinu ve frontě na vojenskou prohlídku (podnikový autobus nemusí, vojáci ho znají), vzal mě oklikou a celou cestou arabským městem mě bavil o tom, jak ta cesta není žádná legrace, jak by mi jeho přítomnost nepomohla, kdyby mě napadli, protože by zabili i jeho.

Pak mi vykládal o tom, že nejmíň 70 % lidí je tam proti Arafatovi a teroristickým organisacím, protože by chtěli žít v klidu a jezdit do Izraele pracovat bez vojenské prohlídky a ne pořád stávkovat nebo po každém atentátu sedět doma dva tři týdny, protože je nepustí do Izraele.

"Nedá se ale nic dělat. Kdo otevírá hubu, toho zabíjejí." Nevím, do jaké míry je zhodnocení tohoto Araba přesné, ale je jisté, že názor těchto x % Arabů není o nic méně irelevantní z hlediska světových dění i místních politických rozhodnutí, než byl názor nás 70, 80 či 90 % Rusů, Čechů a Maďarů o Stalinovi, Chruščovovi, Brežněvovi, o komunistické straně i o KGB.

Do oken mého bytu se z druhé strany vádí dívají okna arabských domů na hřebenu protějších pahorků. Za těch dvanáct let, co tady bydlím, slyšel jsem se vším všudy o jednom výstřelu směrem naší čtvrti, kulka vnikla do pokoje mého souseda o poschodí níž.

Kdybych místo u severních hranic města bydlel u jižních hranic jeho, tváří v tvář Betlému, neměl bych to štěstí: tam kulky do bytů, zbouraný nábytek, skrývání se v zadních pokojech a běhání po pojišťovnách za státním odškodným jsou součástí každodenního života.

Rozdíl neplyne z toho, že by tam na sebe zíraly z obou stran vádí satanštější tváře s méně mírumilovnými okny. Rozdíl tkví v tom, že v Betlémě jsou křesťanské kostely.

Vojenské operace v hustě obydlených oblastech s nevyhnutelnými civilními obětmi a poškozenými svatyněmi křesťanskými působí dobře na veřejné mínění západních států s relevantním počtem nábožných obyvatelů a vyvolává i ty dodatečné protesty a odsouzení Izraele, které ortel nekřesťanských civilistů a svatyň ještě nevyvolal.

Kdyby byl Izrael členem Spojených států, Američané by možná hned po prvním výstřelu z ručnice zbombardovali nebo zbourali všech 15-20 budov malé čtvrtě, podobně jako na výstřely z ručních zbraní ve Fallúdži reagují dělostřelbami nebo jako udělali konec válce s Japonskem dvěma atomovými bombami na civilní populaci. Japonci nepřišli na to, že by klidně mohli pokračovat ve válčení, posíleni satanskou tváří Američanů, a kapitulovali.

Všichni islámci nejsou vrazi, ba většina jejich není, ale vražda je v zemích islámu běžná a uznaná forma výměny názorů, politických i jiných. Mezi 1948 a 1979 třicet pět premierů a jiných státníků bylo zavražděno. V Syrii bylo kvůli jediné demonstraci vyhlazeno celé jedno město. Ženy jsou běžně vražděny manželem, otcem, bratrem nebo synem, na základě pouhého podezření necudného chování, problém narkotik bývá vyřešován podobnou methodou, stejně jako různé konflikty mezi kmeny a rodinami. Západní feministy to nepohoršuje, ani multikulturalisty ne.

Vražda, terorismus jako zbraň proti vojenským supervelmocem, byl by komický, nebýt úcty k životu uprostřed západní civilisace, kteráž úcta k životu uprostřed islámské civilisace neexistuje. Ambice Islámu, dobýt i posud neislámská území světa, by při středověké zaostalosti, nízké kulturní úrovni a chudobě islámských států uprostřed moderního světa byla také komická, kdyby nevyžadovala tak mnoho obětí. Ale kvůli slabinám, nerozhodnutí a nejednotě demokratických společností, plynoucím ze samé podstaty demokracie, terorismus, spojený s válkou na bojišti veřejného mínění nepřítele, je účinný; zatím netušíme, do jaké míry bude úspešný. Rozměry úspěchu budou záležet i na tom, který ze dvou Satanů bude mít populárnější tvář ve veřejném mínění Západu. To jest, v jeho sdělovacích prostředcích.