V druhé povídce naopak marně šeptá kadeřník své tajemství (že má král na hlavě parohy, v řeckém mythu oslí uši) sebeopatrněji do rákosu resp. do díry v zemi, poněvadž nikdo se to nesmí dovědět, ale on mlčet nedokáže: marně, protože nepravděpodobné a nemožné se stane ve skrytu pošeptané veřejně se uslyší. V dětství jsem také nevěděl, že lze číst obě pohádky jako paraboly-podobenství. Andersen pravděpodobně zašeptal do svého rákosu-povídky ztrpčenou zkušenost své doby s politickým solipsismem. Kdyby byl žil, podobně jako anonymní autor mé verze povídky, ve světě ještě pokročilejším, a k tomu v jeho marxistické půlce, určitě by byl dal svému opusculu vyznívat podobně krajnou groteskností: v monotónní kakofonii lidských nevědomí ne-nezávislých na neobjektivní neskutečnosti by nevítaná informace doznívala nepozorovaně.

Druhá povídka povídá parabolisticky opak toho: pravda nezadržitelně vychází najevo, marně se ji snažíš utajit. Tato pohádka, tento mýtus vznikl před třemi tisíci lety.

Dalo by se myslet, že druhá pohádka je dnes už krajně neaktuální. Každý nemyslí tak. Den po dvojitém autobusovém atentátu v Beer Šéva jsem četl na titulní stránce International Herald Tribune, že Spojené státy a dokonce i Evropská unie atentát odsoudily. Nicméně Haarec, noviny izraelských intelektuálů neochvějně přesvědčených o neutrálnosti i o vysoké intelektuální úrovni svého oblíbeného orgánu, jehož anglický překlad je v Izraeli prodáván jako příloha International Herald Tribune, považoval za moudré, aby zprávu o odsouzení atentátu jen tak ledabyle a nepozorovatelně pozašeptal do díry uprostřed dvou tří inteligentních a netečných theoretisování o tom, jak jsou izraelská vláda, izraelské vojsko, izraelská policie, už existující izraelský úsek izraelské bezpečnostní ohrady a ještě neexistující izraelský úsek izraelské bezpečnostní ohrady zodpovědné za výbuch palestinský. Nebo když svého času prohlásil Bush Arafata za nepartnera pro jednání o míru, zprávu jsem o tom viděl jen v Tribunu, uvnitř v izraelské příloze vůbec ne, naopak byl tam velký článek s mnohocentimetrovým titulem "Arafatovo fénixovské zmrtvýchvstání" i další článek o nějaké naprosto bezvýznamné události v Iráku, která sloužila zřejmě jen jako alibi, aby mohl být v názvu článku vytištěn výraz "the ugly American". Anebo před několika lety, když se v Holandsku zřítilo izraelské letadlo, v zahraničních rozhlasech bylo slyšet, jak odříkává pravděpodobně jinak nenábožný letec v posledních chvílích svého života hlavní židovskou modlitbu a vyznání víry i židovské identity "Slyš, Izraeli [= národe židovský]! Hospodin, náš Bůh, je Pánem jediným"; rozhlas státu izraelského však nespoléhal na to, že v informační kakofonii ono rákosové "Slyš, Izraeli!" stejně nebude v státu Izrael uslyšeno, a pro jistotu se o něm nezmínil vůbec.

Jsou také jiné podobné mýty i historické zkušenosti, jako Kassandra, Láokoón, židovští proroci, Churchill v britském parlamentu nebo Beneš ve Společnosti národů i jiní dětští křiklouni "pro pitomce" (je to narážka na výkřik "Churchill pro pitomce" v BL dne 15.6.2004 proti tomuto mnohomluvnému jménu a politickému symbolu).

Předešlé odstavce jsem napsal a opsal a přepsal jako alibi, abych odkládal svou promluvu do díry v zemi. Doufal jsem a do poslední chvíle budu doufat, že se mi podaří přesvědčit sám sebe nepsat vůbec nic. Před několika měsíci mě pan Čulík vybízel, ať píši častěji, mám-li čas, třeba o situaci v Izraeli. To mně samozřejmě velice lichotí, vždyť nejsem o nic méně ctižádostivý než kdokoli jiný, mám však zároveň obavy a pochybnosti: i kdyby byla to, co píšu, samá svatá pravda a skutečná informace, totiž něco faktického a nového, nepřispělo by to k ničemu jinému než ke zvýšení informační kakofonie na jarmarku názorů, v níž informativnost zřídkakdy znamená o drobet víc než pouhou měřitelnost v bitech, bytech a gigabytech.

Jinak řečeno mám zároveň grafomanii i grafofobii. Psát nebo nepsat? Mluvit nebo nemluvit?

V této hamletovské chvíli se přede mnou náhle vynořuje nesmrtelná postava polního kuráta Otta Katze, a ta mi říká: "Mluvte, ctěný pane. Mluvte, jak dlouho chcete, a my zatím budeme pokračovat v našich hodech."

Takže mluvím dál, čerpaje odvahu z tohoto klasického vybízení.

V hebrejštině výraz "v Izraeli" znamená "u Židů, v lůně židovského národa a civilizace"; slovo "Izrael" totiž po celém hebrejském písemnictví tří tisící let má všude smysl "židovský národ", přesněji řečeno "pospolitost všech Židů na světě" a to zcela specielně jako jedna obec se společnou, kolektivní odpovědností i právnickou autoritou. I ona proslulá Smlouva s Bohem je platná jedině proto, že tento Izrael jako "právnická osoba" ji u paty hory Sinaj "oficielně" přijal. (V midraši i v Talmudu se říká také, že ji Bůh předtím nabídl jiným národům, ale ony ji nepřijaly.) V tomto širším smyslu budu o situaci v Izraeli trochu pozakasandrovávat do tohoto internetového rákosu českého.

Napíše-li profesor Tony Judt (The New York Review of Books, October 23, 2003; www.nybooks.com/articles/16671), z jedné proslulé americké university, že Izrael jako národní stát je anachronický, není to informací, i když je to fakticky víceméně pravdou, vždyť skoro všechny státy na světě jsou státy víceméně národními, jedny méně, jiné více, a kromě toho pozůstatky zašlých dob. Ony státy, které jsou prof. Judtovi za jeho výrok nejvděčnější, jimi jsou nesrovnatelně víc než Izrael, Spojené státy nebo členové EU; tyto jsou navíc k tomu řízeny theokratickým principem a feudálními zákony, aniž by to popuzovalo prof. Judta, aby je prohlásil za anachronické. Výrok, že je Izrael anachronický, není informací pražádnou. Kdyby byl vůbec výrokem, byl by nanejvýš banálním truismem. Ale ani výrok to není. Je to výkřik, a neznamená nic jiného než: "Smrt Izraeli!". A ani jako takový není nový, míním jako gentlemanský understatement a sofistikovaně zakódovaná podoba starého výkřiku "Smrt Židům!" Když před asi 60-80 lety napsal jeden z nejlepších historiků moderních dob, Toynbee, že židovská civilizace není civilizací, nebo nanejvýš jen fosilní (přičemž by ji měl naopak citovat jako příklad a důkaz své theorie, podle níž civilizace často vznikají nikoliv za příznivých podmínek, nýbrž právě naopak v pustinách, za pronásledování apod.), byl to stejný výkřik "Smrt Židům!", stejně gentlemansky a sofistikovaně zapřednášený do vědeckého rákosu, aby se z něj časem dostal ven, a také nebyl ničím novým: o sto let dříve napsal proslulý filosof Schleiermacher, že židovství je "náboženstvím dávno zemřelým", nebo "mumií, neschopnou shníti", a o mnoho set let předtím napsal svatý Augustin, že není židovské náboženství než jediná mrvola, jediný vápnem natíraný náhrobek, a odedávna byly stovky jiných podobných výkřiků zašeptaných do děr v zemi nebo zahulákaných do děr v nebi.

Důkazy, že jde skutečně o variace na výkřik "Smrt Židům!": totéž náboženství, tj. Augustinovo a Schleiermacherovo, na svých samých začátcích prohlásilo, že Bůh židovství - vyvolení Židů a Zákon Židů - odvolal (technický termín na to je "abrogace") a že novým Izraelem je Církev. To už není pouze výkřik, to je delegitimisace židovského národa. Tentýž Toynbee měl r. 1948 dojem, že malý židovský stát s půlmiliónovým židovským obyvatelstvem, který byl dne svého vyhlášení napaden několika velkými arabskými státy, zacházel s Araby, tj. ve válce, stejně jako zacházela s nimi, bezbrannými Židy, nacistická supervelmoc o pár let dřív, tj. v plynových komorách. Židé jako fosilie podle jednoho z nejlepších historiků neměli právo, v tomto případě historické, zůstat naživu, jejich nelegitimní boj o přežití byl tedy zločin fašistický. A tentýž prof. Judt přišel r. 2003 s návrhem na jeden dvounárodní stát namísto Izraele a Palestiny, což je jen o málo méně radikálním řešením izraelské čili židovské "otázky" než měla být německá Endlösung před 60 lety nebo konečné řešení španělské (užívalo se téhož sugestivního výrazu) před 500 lety. Dvounárodní stát je podle toho méně anachronistický než stát jednonárodní. Jelikož židovský stát státem dvounárodním fakticky je a vždy jím byl, návrh nemůže znamenat než jeho záplavu pár milióny dalších Arabů, což by mělo drastičtější následek než návrat tří miliónů Němců do České Republiky. Řečeno symbolicky, jako příjezd trojského koně do stejnojmenného města. Libyjský diktátor Muhammad Kaddáfí se už dobrého nápadu západního demokratického intelektuála ujal...

Slovo fašistický slouží k delegitimizování kohokoli, pokud ho nemáme rádi. Prof. Judt cituje izraelského náměstka předsedy vlády, že Izrael nevylučuje možnost zabití Arafata, a dodává: "Politické vraždy pěstují fašisté." Dobrý to pro něj důkaz, že izraelský vicepremiér je fašista a celá jeho strana fašistická. Politické vraždy nepěstují jen fašisté, levicové i jiné režimy jich napáchaly pravděpodobně víc, než fašistické, Stalin na př. poslal agenty s úkolem zabít Trockého až do Mexika, Arabové zavraždili Sadata a specielně Palestinci zavraždění tří izraelských politiků, mezi nimi jednoho ministra, nejen nevyloučili jako možnost, nýbrž úspěšně je uskutečnili, zřejmě s Arafatovým souhlasem. Mezinárodní slovo assasination, politická vražda, pochází z arabštiny... Fašistické je přece nevyloučení možnosti, nikoli její praktické využití.

Fašistická je také stavba ohrady, která má živým mohamedánským pumám udělat cestu do Izraele těžší.

A jsou právě fašistické a ne dejme tomu komunistické nebo mohamedánské. Proč? Protože slovo fašismus, fašistický se stalo signálem k podmíněnému reflexu jako zvonek pro Pavlovova pejska, a to nikoli díky vyhlazovacím táborům - to by k tomu nestačilo - nýbrž díky množství mediálních prostředků, novinových článků, knih, filmů, učebnic apod., kdežto slova socialismus, komunismus a mohamedánský se podobnými signály nestala. Zdá se mi, že poválečná média užívala a užívají pro hitlerovský režim a ideologii slovo "fašismus", jímž hitlerismus sám sebe vůbec neoznačoval, a vyhýbala pravému termínu "národní socialismus" vědomě a důsledně proto, aby slovo "socialismus" nebylo pošpiněno a mohlo se stát pavlovovským cinkotem vyvolávajícím reflex positivní a ne negativní.

Sousloví "palestinský národ" a "palestinský stát" se po r. 1967 narodila se stejným úmyslem jako nejnovější heslo státu dvounárodního. V 80tých letech různí stratégové - nikoli jen židovští - publikovali knihy s názvy jako "Může Izrael přežít palestinský stát?" a podobně.

Palestinci však nedopustí, aby jim izraelská levice a celý západní svět tento palestinský stát mermomocí vnutili. Racionálním mozkem by se dalo myslet, že by se měl Arafat zlaté příležitosti oběma rukama uchopit a přijmout jakýkoli stát, s jakýmikoli mírovými podmínkami, a nerušeně pak z něj udělat výbornou pevnost k destabilizaci a zničení Izraele: porušit smlouvu je snadné, ani pro demokratickou Francii to nebylo nic těžkého r. 1938, kdežto podle islámu je prý dokonce chvályhodné ošidit nemuslimy. Proč tedy nevyužít příležitost?

Protože naproti přesvědčení racionálního mozku moderního člověka záležitosti tohoto světa nejsou řízeny pouze hmotnými činiteli a hospodářskými, strategickými, politickými zájmy. Ba jsou často řízeny proti nim. Svět je také les symbolů a magických slov.

Za starých dob bývalo obvyklé popravovat, zapalovat, ničit nežádoucího nepřítele in effigie, v podobě jeho podobizny. Byl to obřad a měl funkci nepřítele magickým způsobem skutečně odstranit z tohoto světa. Dnes v arabských učebnicích a na zeměpisných mapách žádný "izraelský stát" neexistuje a v arabských médiích se namísto tohoto sousloví užívá "sionistická entita", což je také něco podobného jako jeho odstranění magickým způsobem.

Podle bible i celé židovské tradice Abraham byl ochoten obětovat Bohu svého syna Izáka a Izák byl ochoten obětovat sám sebe; za to uzavřel s nimi Bůh smlouvu a dal jejich potomkům mimo abstraktnější odměnu, tj. vyvolení, i Zemi Izrael, která sice naprosto neoplývá hmotným mlékem a strdí, aspoň dnes ne, zato je "svatá". Podle Arabů to nebyl Izák, nýbrž naopak jejich praotec, Izmael. Pro moderního západního člověka jsou to starodávné pohádky, ještě stokrát anachroničtější nežli je moderní neabrahamovský a neizákovský stát izraelský, a nechápe, jak je možno hádat se o podobné směšné neobjektivní pseudohodnoty, a proto si vykládá celý ten konflikt svými moderními mýthy a magickými slovy jako "imperialismus", "zájmy ekologické", "vykořisťování palestinského národa", "chudoba", "porušení lidských práv", "okupace palestinských území", "Izrael jako předsunutá pevnost amerického expanzionismu", "ethnické čištění", "politická nezávislost", "sebeurčení", anebo, chce-li být nezaujatý a vyvážený, pak "kolotočem násilí" (tj. se stejnou odpovědností obou stran) apod.

Arabové to dobře vědí a proto ve své mezinárodní politice a propagandě užívají těchto racionálních čaroslov západních, stejně jako Arafat mluví anglicky o míru s Izraelem a o osvobození jen oblastí za zelenou čarou; o osvobození celé Palestiny, včetně celého Izraele, mluví jen arabsky. (Ostatně to Arabové vždy tak dobře nevěděli. Někdy v 70. letech prý navštívil Arafat vietnamského generála Giapa a ten ho varoval, že namísto holedbání a vyhrožování Izraeli by měli raději hrát ve své mediální válce roli oběti.) Na př. prostřednictvím OSN, kde mají dva tucty muslimských hlasů a ještě hlasy tzv. "neangažovaných" zemí, prohlásili sionismus za rasismus. Co anglicky neříkají, je to, že podle nich ohromné oblasti na Blízkém východě - včetně celého Izraele - a v Severní Africe jsou majetkem Islámu a muslimové tam nesmějí tolerovat jinou suverenitu než islámskou, a především ji nesmějí uznat. Rasismus, lidská práva, životní úroveň arabských mas je nezajímá, aspoň ty radikálnější mezi nimi ne, ty, kteří mají otěže v rukou.

Přijetí palestinského státu za zelenou čarou by znamenalo uznání, legitimizaci státu izraelského v západní části Palestiny.

Hitler se nebál mnichovskou dohodou dočasně legitimizovat zmrzačené Československo. Ale to byl právě Hitler, skutečný reálpolitik, který sice magickými slovy také neopovrhoval, byl však racionálnější, a byl mužem bezprostředně rozhodujících činů.

Mezi delegitimizací magickou a "skutečnou" nebývá však ostrá hranice.

Abrogace, odvolání židovství Bohem podle církve nebylo bezprostředně rozhodující: křesťanská Evropa by mohla beze všeho zakázat židovské náboženství, stejně jako zakázala všechna ostatní náboženství, ale neudělala to. Tzv. novely papežské v středověku opětovně zdůrazňovaly, že "není nutné" vyvraždit všechny Židy. Šlo o to, aby se židovský národ sám sebe dobrovolně odvolal, sám se zřekl svého vyvolení, svého Zákona a země Izraele, které dostal od Boha. "Abrogace" tedy nebyla legálně úplná, byla částečně "magická". Židé se sice podle Nového Zákona provinili trojím způsobem, aby byla jejich kolektivní odpovědnost a hříšnost úplná: 1. způsobem legálním, tj. tím, že nejvyšší židovský soud a zákonodárné těleso, Sanhedrin, odsoudil Ježíše na smrt, 2. způsobem náboženským, protože velekněz měl také roli v této záležitosti, a 3. způsobem národním, protože dav Židů, čili symbolicky celý národ, žádal od Piláta, ať nepropouští Ježíše, a vzal za to na sebe odpovědnost kolektivní a dědičnou. A přece to pořád ještě nestačí; snad má Evropa i tajné pochyby, co se týče historicity a legální závažnosti těchto inscenací. Abrogace neabrogace, "nadační listina" Boží, tj. židovská bible, je legitimací příliš silnou ve vědomí i podvědomí národů, jejichž civilizace stojí jednou nohou na téže bibli.

I když velká většina Židů zůstala věrná své identitě až k emancipaci a ani po ní jich mnoho až ke křtu nepostoupilo, často se nacházeli Židé, před Ježíšem stejně jako po něm, kteří byli ochotni podniknout ono sebeodvolání, sebedelegitimizování, symbolické nebo méně symbolické. Sám Theodor Herzl, o pár let dřív než založil sionismus, přišel s jiným řešením "židovské otázky" (židovská otázka = existence Židů). Přišel s ním k vídeňskému arcibiskupovi: jisté neděle se všichni Židé odeberou do Stefanskirche a dají se tam pokřtít. I z toho lze vidět, že svět je velice neracionální místo.

Později si vysnil i popsal židovský Altneuland, podle německého jména Staronové synagogy pražské. O tomto utopickém židovském státu řekl jeden židovský filosof, Achad ha-Am, že je nesmírně sympatický, jenže nemá v sobě pranic židovského.

O padesát let později se Herzlův utopistický a neuskutečnitelný sen uskutečnil: padesát let po prvním sionistickém kongresu, r. 1947, odhlasovali v OSN založení židovského státu v Palestině. Podobnou skálopevnou legitimaci snad žádný jiný stát na světě nemá... (arabský stát v Palestině, jehož založení bylo zároveň také odhlasováno, by ji nyní měl, kdyby ho byli tehdy Arabové přijali a založili). Není sice nesmírně sympatický, nýbrž jen mírně sympatický a má v sobě i něco židovského. Má toho velmi málo. Jeho jménem není však jen tak ledabyle Judea nebo třeba Herzlia podle jména Herzl (podobně jako Kolumbia podle jména "Kolumbus"), ani nezůstalo jednoduše "Palestina"; ne, jeho jménem je ono mnohovýznamné slovo Izrael, jež znamená "židovský národ" v onom výše zmíněném osudově právnickém smyslu, ba víc, jež uzavírá v sobě i slovo "El" (Izrael) to jest "Bůh", to jest Zakladatel všech legitimností. Z hlediska tohoto článku a této mé přítomné teorie o symboličnosti světových dění jméno tohoto státu je důležitější než jeho skutečný charakter.

O méně než padesát let později, r. 1993, byly jménem tohoto neobyčejně legálního, anticky-božsky legitimizovaného i moderně-mezinárodně znovulegitimizovaného státu, který se jak oficielně a objektivně, tak symbolicky a sugestivně jmenuje Izrael, vykonány tři akty, jejichž praktický politický význam je sice nepatrný až průměrný, které však mají hluboký význam symbolický. Jsou to 1. setkání vrchního rabína Izraele s papežem, 2. propuštění katana Židů Ivana Damjanjuka, 3. Smlouva z Osla.

Setkání vrchního rabína Izraele s papežem

Papež je hlavou největší a nejuniversálnější náboženské hierarchie západního světa a nynější papež je kromě toho bezpochyby i osobnost mimořádná. V židovství žádná náboženská hierarchie neexistuje. Kdysi měl předseda Sanhedrinu dost velkou autoritu i pravomoc; tehdy existovala ještě i ordinace rabínů, pocházející nepřetržitou linií od Mojžíše a dávající právo projednávat v rabínských soudech věci, které neordinovaný rabín nemá právo projednávat. Od té doby, co Římané zabili posledního ordinovaného rabína, ordinace nenapravitelně zmizela; dnešní ordinace s onou původní nic společného nemá, a i bez ní se kdokoli může stát jednou z největších rabínských autorit, pokud je v Izraeli, tj. v lůně židovského národa vysoce ctěn a poslouchán.

Funkce vrchního rabína byla založena nežidovskými panovníky. Vrchním rabínem může být jmenována velká rabínská autorita, jakou byl třeba pražský vrchní rabín Jechezkel Landau v 18. stol. nebo první vrchní rabín Palestiny, ale obvykle nebývá. Rabín Izrael Lau, který se r. 1993 sešel s papežem, jí rozhodně není, nikdo ho za takovou nepokládá, zcela určitě ani on sám sebe ne.

Nicméně v očích nežidovského světa je vrchní rabín Izraele židovský protějšek papeže. Za války církevní autority odmítly se setkat s tehdejším vrchním rabínem Palestiny, který chtěl vyjednávat o jejich pomoc proti vyhlazení Židů. Po válce tehdejší vrchní rabín Izraele odmítl setkat se s tehdejším papežem, naproti všem nátlakům předsedy vlády Ben Guriona. Rabín Izrael Lau r. 1993 už neodmítl. Papežova návštěva v Izraeli i u jeho vrchního rabína určitě dává izraelskému státu jistou legitimaci v očích nábožných křesťanů. Ale v hlubších proudech světových dění setkání vrchního rabína Izraele s hlavou katolické církve, která onu abrogaci, ono odvolání Židů vůbec neodvolala (i když dnes o něm hlasitě nemluví), dávalo onomu delegitimizování židovství legitimaci židovskou a náboženskou. >

>

Propuštění kata

Ivan Damjanjuk sloužil mj. i v Treblince, což byl, na rozdíl od Osvětimi, tábor výlučně jen vyhlazovací. Ani tento detail nepostrádá důležitosti. Po dlouhých jednáních byl proces zastaven kvůli jakémusi právnicky technickému problému, kterému se říká double jeopardy. Předpokládám, že bylo to uděláno tak, aby bylo právnicky vše v pořádku. Nicméně o třicet let dříve bylo by to bývalo nemyslitelné. O třicet let dříve kat Eichman byl odsouzen na smrt. Jeho proces byl z hlediska právnického vrcholně problematický: Eichman nebyl občan izraelský, nedopustil se svých zločinů na úkor izraelských občanů a ne na území izraelského státu, který tehdy ještě neexistoval. Dopustil se jich proti židovskému národu, kterýž národ tehdy z právnického hlediska neexistoval a ani teď neexistuje. A přece bylo tehdy od této právnické absurdity odmyšleno, a uznána existence židovského národa i právo židovského státu konat soud jménem tohoto národa nad katem tohoto národa. Tehdy se onen hlubší proud dějin dostal na povrch. Roku 1993 izraelský soud poslal domů kata židovského národa. Skrývá se v tom veliké symbolické poselství: židovská legitimace fyzického zničení Židů.

Ostatně i v osloské smlouvě s katem a Judenfresserem Arafatem skrývá se totéž poselství, ale hlavní smysl této události je jiný.

Oslo

Kolem r. 1990 při jakési příležitosti řekl tehdejší předseda norské vlády, protestantský pastor, že podle jeho mínění Bůh dal zemi Izrael lidu židovskému. Vsadil bych, že jen hrstka lidí si toho v Izraele všimla, média to samozřejmě neroztroubila, já o tom vím proto, že byl můj přijímač náhodou zapnut ve chvíli, kdy tento osloský výrok byl v rozhlasu citován pravděpodobně poprvé a naposled. Jméno Oslo proslulo kvůli události smyslu a významu diametrálně opačného.

"V Izraeli" se říká, že Bůh nás "vyhnal" z naší země pro naše hříchy, jenže pro hříchy jiné než ty, které nám připisuje Nový Zákon. Ostatně Římané změnili jméno Judaea na "Palestinu". "Vyhnání" není historickou skutečností; v tomto případě znamená tolik, že jsme ztratili politickou suverenitu nad Svatou zemí. Ale nikoli s konečnou platností. Po staletích a staletích vyhnanství pořád zůstala naším vlastnictvím, a to nejen v židovských vědomích, ale i v nežidovských polovědomích, ba dokonce i v očích jistých politiků, kteří nebyli ani nábožní ani žádní filosemité; prý i Napoleon si pohrával myšlenkou, že vrátí Palestinu Židům, jimž koneckonců patří.

Podle islámu stejně jako podle křesťanství Židé jsou nevěrci a mají býti politicky a společensky ponižováni a pokořováni; ve skutečnosti obvykle nebýval jejich život v mohamedánských zemích o moc horší než mohamedánů: pouhá existence Židů a jejich zakotvení ve svém náboženství, ve své identitě muslimům příliš nevadilo, oni Bibli nečtou. Když však začali přicházet, aby tu založili neislámský stát, to jim vadilo. To už tolerovat nemohou.

R. 1974 v Organisaci spojených národů symbolicky položil Jásir Arafat před sebou na stůl pistoli a řekl: "We have entered the world through its widest gate. Now Zionism will get out of this world - and from Palestine in particular - under the blow of the people's struggle. We shall never stop until we can go back home and Israel is destroyed. The goal of our struggle is the end of Israel, and there can be no compromise or mediations. We don't want peace, we want victory. Peace for us means Israel's destruction, and nothing else. (Vstoupili jsme do světa jeho nejširší branou. Nyní z tohoto světa sionismus odejde -- a odejde zejména z Palestiny -- v důsledku rány lidového boje. Nikdy nepřestaneme, dokud se nebudeme moci vrátit domů a dokud nebude Izrael zničen. Cílem našeho boje je zlikvidovat Izrael a nemůže být žádného kompromisu ani vyjednávání. Nechceme mír, chceme vítězství. Mír pro nás znamená likvidaci Izraele a nic jiného.)"

O 19 let později, po tom, co tentýž Arafat už dávno spadl do úplného politického zapomenutí i uprostřed arabského světa, izraelská vláda ho ze zapomenutí vytáhla a s velkou slávou a rámusem s ním i s jeho Organisací pro osvobození Palestiny podepsala v Oslu onu proslulou smlouvu.

Smlouvu z Osla podepsal Izrael s OOP, jejíž účelem je, podle její Ústavy, zničení Izraele. Smlouvou z Osla dal stát Izrael židovské potvrzení své vlastní delegimizaci a vzdal se, jaksi jménem židovského národa, jejž v očích světa oficiálně představuje, našeho vlastnictví země Izraele.

O tom nejen Arabové evropskými jazyky nemluví. Ani v Izraeli o tom žádný nemluví. Každý to tady dobře ví a žádný o tom do žádného rákosu, míním mediálního, nikdy ani slůvko nepošeptá. "Mírový proces" je královský šat, jemuž bylo po dlouhá léta zevlounsky chvalořečeno, jenž si stát Izrael bděle vysnívá a o nějž sám se sebou vyjednává jako papoušek, kdežto svoje parohy, které sám sobě nasadil, nechce vidět a zakazuje si o nich mluvit.

Taková je, milý pane Čulíku, situace "v Izraeli".

Situace v Čechách, u Čechů je nesrovnatelně lepší, lépe řečeno nemají obě situace společného jmenovatele. Přece se mi však zdá, že i Češi mají určité důvody se nad situací "v Izraeli" zamýšlet.