Každý zákon stanovuje mez, jejíž překročení je trestáno. Existuje však odvěká tichá dohoda, že je-li případné překročení "rozumné", zvláště pak v případech výjimečných, vymykajících se běžným pravidlům jednání, "svět se nezboří"; nemluvě už ani o zásadě "einmal ist keinmal". Drsní agenti FBI -- třeba ten z filmu Hořící Mississippi -- nejednají s padouchy zrovna v rukavičkách. A nejednou je to k dobru věci (v uvedeném filmu jde o vyšetřování aktivit novodobého Ku-klux-klanu). Litera zákona jde stranou, aby bylo dosaženo něčeho (údajně) cennějšího - spravedlnosti. Takové věci, jakkoliv nejsou "košér", se děly, dějí a dít budou, už proto, že jednoho policistu zpravidla nekontroluje nikdo jiný než druhý policista, kolega, ba kolegáček, brácha...

Nejzajímavější je zde ale skutečnost, že v podobných případech není autorita zákona popřena, ale paradoxně potvrzena -- je neustále přítomná. Je to jako s násilím na dětech. Děti se nemají bít, existuje pro to spousta velmi racionálních důvodů. Dát tu a tam (nota bene v afektu) "výchovný" pohlavek však není ještě "bití". Vzít si na to klacek, to už je ovšem na pováženou. Zákon tiše předpokládá, že lidé jej budou zkoušet překročit -- ale tak, aby ještě překročení nebylo příliš závažné a patrné, např. aby bití nezanechávalo šrámy. Odchýlí se od zákona vždy jen kousek, předem těžko odhadnutelný. Pokud však posuneme samotnou hranici zákona, posune se patřičně i ono překročení. Čili: kdybychom uzákonili, že pohlavek není ještě bití, příští překročení by už mohlo mít podobu rány pěstí. Nebo povolená rychlost na dálnici: když ji zvedneme, zvýší se také rychlost těch, kdo jsou ochotni překročit limit principiálně třeba o deset dvacet km s vysvětlením, že to není ještě takový hřích, že přece nejeli dvakrát rychleji, že jeli rychleji jenom trošku.

Nepochybuju, že policisté uvažují stejně. Mučit se nesmí. Ale "trochu přitvrzený" výslech, tedy výslech "něco" nad limitem (ne tak, aby vězeň přišel o zuby neřkuli o život, ale aby přesto zakusil bolest a strach) budou považovat za de facto legitimní, je-li k tomu důvod. Je nesporné, že i humánně smýšlející policista by přitvrdil, kdyby opravdu viděl, že je to cesta k předejití nějakému zločinu ve stylu 11. září nebo Madridu. Do papírů už se to nějak napíše. A je-li dotyčný vyšetřovatel opravdu charakter, možná nebude překročení zákona ani kamuflovat, ale s vysvětlením, proč jednal, jak jednal, bude veřejně ochoten nést následky. Šlo přece o hodně a nezákonnost není vždy nemorálnost.

Jenže takové jednání musí být výjimečné, nesmí se mu ustupovat v tom smyslu, že by se mu zákon uzpůsoboval jako normě. I když je zákon překročitelný, jeho autorita je přítomna tak, že nutí aktéra hledat nejprve jiné cesty a k nelegálnosti se uchýlit až v okamžiku, kdy to "z hlediska vyššího principu mravního" považuje opravdu za nutné. Jeho jednání smí být v takových situacích nelegální, nesmí však být nezodpovědné a unáhlené, ba ani příliš usnadněné. Musí jít o akci, jež se odvolává pouze na osobní riziko jednajícího, ne na zákon jako takový.

Není pravda, že zákaz mučení bere vyšetřovatelům účinnou zbraň v boji proti terorismu a podobným aktivitám. Půjde-li opravdu do tuhého, a selžou-li všechny ostatní prostředky, buďme si jisti, že oni si najdou svoji cestu. (I když pochybuji, že by, jde-li o mučení, byla účinná: většinu lidí zlomíte daleko účinněji penězi nebo osobními výhodami, dokonce si je zavážete, zatímco mučený vás bude nenávidět; a "tvrdé jádro" nezlomíte ani mučením.) Na základě odvěké tiché dohody jim příslovečný "přitvrzený výslech" nejspíš odpustíme. Pokud však někdo tvrdí, že je třeba takové jednání legalizovat a udělat z něj nikoliv výjimku, odkázanou na osobní zodpovědnost autority, ale zákonnou normu, buďme si jisti, že k tomu má úplně jiné důvody než je zájem o veřejné blaho.