Od příchodu George W. Bushe k moci věděli američtí občané, že mají nového Otce zakladatele: Winstona Churchilla. George Bush si dal do pracovny v Bílém domě Churchillovu bustu, kterou dostal od tatínka. Po 11. září začaly být Bushovy projevy "výrazně churchillovské". Letos při jedné příležitosti Bush poznamenal, že Winston Churchill nebyl jen "jednotícím hlasem za druhé světové války", ale i "prorokem studené války".

Ohniskem neokonzervativního zbožňování Winstona Churchilla je týdeník The Weekly Standard, který financuje tiskový magnát Rupert Murdoch a šéfredaktorem je William Kristol. Za posledních pět let publikoval tento časopis 122 článků, které se zmiňují o Churchillovi. Typickým je například článek Larryho Arna z března 1999 s názvem "Jak nás Churchil může - znovu - zachránit".

10. ledna 2000 prohlásil Weekly Standard Churchilla za "muže století" - "Poté, co Churchil jako samojediný zachránil západní civilizaci před nacistickým barbarstvím, pak okamžitě povstal a varoval proti jinému, příbuznému barbarství, sovětskému komunismu." Autor David Frum pak kritizoval Billa Clintona za to, že prohlásil za "muže století" F. D. Roosevelta. Někteří Rooseveltovi poradci totiž podle Fruma pomáhali Mao Ce Tungovi a Roosevelt se nechal naivně podvést Stalinem a vůči Hitlerovi projevoval váhavý postoj.

Jen Kanaďan jako Frum může napsat, že Roosevelt ve srovnání s Churchillem daleko víc ustupoval Hitlerovi, míní autor. Právě Churchill napsal v roce 1937 ve své knize Great Contemporaries (Velcí současníci): "Člověku se nemusí Hitlerův systém líbit, přitom však bude obdivovat jeho vlastenecké úspěchy. Kdyby byla naše země poražena, doufám, že najdeme tak nezdolného vůdce, aby obnovil naši odvahu a přivedl nás zpět na naše místo mezi národy."

Jiným neokonzervativním mýtem je nynější představa, že Churchill vždycky vystupoval vůči Sovětskému svazu nekompromisně. Ano, Churchillův projev o "železné oponě" z roku 1946 považovala vláda prezidenta Trumana a většina americké veřejnosti za příliš křiklavý. Ale během druhé světové války to nebyl Roosevelt, ale právě Churchill, který se handrkoval se Stalinem o procenta vlivu ve východní Evropě a na Balkáně. A v padaesátých letech zastával Churchill názor, že je Eisenhower na Sověty příliš tvrdý, a prosazoval naivní představu, že by studenou válku mohl ukončit summit velmocí. Neokonzervativci nikdy necitují Churchillův výrok z roku 1954: "Vyjednávat je vždycky lepší než válčit." Cíl neokonzervativců prosazovat po celém světě demokracii sdíleli Roosevelt a Woodrow Wilson, nikoliv však Winston Churchill, který označil Gandhího za "fakíra" a oznámil, že on rozklad britského impéria nedopustí.

Churchill na rozdíl dnešních amerických neokonzervativců byl nadšeným stoupencem eugeniky a v roce 1910 řekl Asquithovi: "Nepřirozený a stále rychlejší růst slaboduchých a šílených tříd, který jde ruku v ruce se systematickým omezováním podnikavých, energických a nadřazených plemen, zosobňuje národní a rasové nebezpečí, které je nesmírně vážné... Jsem přesvědčen, že onen zdroj, který živí tento proud šílenství, musí být zastaven a ucpán, než uplyne další rok." Hitlerův genocidní program "rasové hygieny" začal právě takovou povinnou sterilizací "slaboduchých a šílených tříd", jakou vnucoval Churchil britské vládě (a jaká byla prováděna v mnoha amerických státech začátkem dvacátého století).

Dalšími dvěma faktory, které ovlivňují neokonzervativní churchillovskou mánii, je "anglosféra" a Izrael. Jako Churchill i neokonzervativci nadšeně zastávají názor, že světu by měla vládnout "anglosféra".

Co se týče Izraele, Churchill podporoval celý život sionismus. Byl sociálním darwinistou, který dával přednost židům před Araby. Jednou psal o tom, že bylo naprosto legitimní nahradit bělochy "Indiány v Americe a černé národy v Austrálii. Nemyslím si, že se těmto lidem jakkoliv uškodilo tím, že přišla silnější rasa, kvalitnější rasa a zaujala jejich místo." Churchill se ale zároveň obával, že židé, kteří jsou bez domova, budou ve světě dělat problémy. V roce 1920 v eseji nazvané "Sionismus kontra bolševismus", kterou neokonzervativci nikdy necitují, si Churchill rozhořčeně stěžoval, že židé všude organizují revoluce: "Toto hnutí mezi židy není nové. Ode dnů hnutí Spartakus-Weishaupt až po Karla Marxe, k Trockému (Rusko), Bélovi Kúnovi (Maďarsko), Rose Luxemburgové (Německo) a Emmě Goldmanové (USA) ... toto celosvětové spiknutí, jehož cílem je svržení civilizace a znovuvybudování společnosti na základě potlačeného rozvoje, na základě závistivé zlé vůle a nemožné rovnosti neustále roste." Kdyby mohli židé, které Churchill charakterizoval jako starousedlíky "v podsvětí velkých evropských i amerických měst" mít svůj stát, možná by přestali vytvářet spiknutí "za účelem svržení civilizace".

Američtí neokonzervativci také často citují příklad Winstona Churchilla v případě války proti Iráku. Kdyby podle nich svět odmítl následovat ony churchillovské politiky, Bushe a Blaira, pak by došlo k sňatku z rozumu mezi teroristickými silami z al Kajdy a arzenálem chemických, biologických a jaderných zbraní, které vlastní Saddám Husajn.

To je zvlášť ironické vzhledem k tomu, jaký postoj zaujímal sám Churchill vůči užívání zbraní hromadného ničení v Iráku. Jako koloniální tajemník v roce 1919 chtěl Churchill používat v Iráku proti "Arabům, kteří nechtějí spolupracovat", smrtící plyn. Vysvětlil: "Nechápu, proč se tak štítíme užívání plynu. Velmi silně podporuji užívání jedovatých plynů proti necivilizovaným kmenům."