S Jaroslavem Berkou jsem se setkal asi dvakrát předtím, než jsem odešel do Maastrichtu, kde jsem dělal poradenskou práci pro jednu mediální organizaci EU. Společnost Česká média chtěla získat určitou míru důvěryhodnosti spoluprací s respektovanou institucí Evropské unie. Aby to bylo možné, Česká média souhlasila, že nebudou mít nikdy komerční cíl. To znamenalo, že mediální výstřižková služba, kterou firma poskytuje na internetu, nebude zveřejňovat reklamu ani žádné jiné komerční záležitosti.

Součástí této "spolupráce" měly být pouze stránky www.ceskamedia.cz (a později i jejich anglická verze czech.media.net) - nikoliv ostatní činnost, kterou tato firma prováděla, jako například určitá, mně nespecifikovaná, mediálně analytická práce pro TV Novu i Primu a pro nějaké rozhlasové stanice, jejichž jména jsem nezaznamenal. (Maastrichtská instituce byla typicky eurounijní: byla pomalá a byrokratická, takže se dohoda nakonec nerealizovala.)

Berka se choval velmi otevřeně a jasně. Velmi dobře si mě pamatoval z doby, kdy jeho předchozí podnik, CEPRA, který dělal pro Železného PR, musel rychle reagovat a zaútočit na mě v tisku, aby zdiskreditovali můj "Úhel pohledu", který vyšel v Lidových novinách pod názvem "Volejte spasitele" - byla to kritika nechvalně známého pořadu "Volejte řediteli" Vladimíra Železného.

Navštívil jsem podnik Česká média už předtím a věděl jsem o této firmě hodně od jejího tehdy nového šéfredaktora Filipa Rožánka - blízkého přítele od doby, kdy si ze mě udělal legraci v článku, který vyšel v nyní už neexistujícím internetovém deníku Svět namodro. Tolik se mi líbil jeho ironický styl, že jsem ho pozval, aby psal o sdělovacích prostředcích pro tehdejší týdeník Redhot.

Rožánek je svým způsobem kontroverzní figura. V útlém věku 22 let (teprve od minulé soboty) nejenže je šéfredaktorem internetových stránek, které čte většina lidí, zabývajících se sdělovacími prostředky v ČR (tedy tvůrci veřejného mínění), ale je také součástí vedení Syndikátu novinářů! Mnoho lidí zpochybňuje podivnou skutečnost, že tento Syndikát nedávno zvolil do svého vedení ne jednoho, ale hned dva lidi z Českých médií, a také zpochybňují Rožánkovu kvalifikaci pro tuto funkci.

Rožánek je tím, čemu by se ve Spojených státech říkalo nerd, (nepraktický) počítačový maniak. I když poté, co ho Česká média proměnila z nemajetného studenta z Mimoně ve velmi dobře placeného (mohu potvrdit, že Rožánek například vydělává víc než jeden zástupce šéfredaktora v Lidových novinách) a vlivného mediálního profesionála, sundal si obrovské brýle Billa Gatese ze sedmdesátých let, přestěhoval se do Prahy a zmodernizoval svůj šatník. Jeho typický vzhled nerda, počítačového maniaka, není pouze vzhled - Rožánek je typ, který strávil své dospívání před počítačem. Je to počítačový kouzelník. Týdeník Reflex dokonce o něm publikoval článek jako o průkopníku bloggování v České republice.

Rožánek je člověk, který polyká obsah všech relevantních novin, časopisů, internetových blogů, a to denně. V práci jsem se s ním setkával před polednem a on už měl připravené dokonalé ústní shrnutí všeho, co se děje v české pop kultuře a v politickém světě. Díky Rožánkovi jsem nikdy nemusel otevřít deník Blesk.

Tou dobou, v polovině roku 2003, vydával Rožánek ve svém blogu spoustu interních mediálních informací, které jsem mu poskytoval. Dovídal jsem se mnoho interních informací od svých mnoha přátel, kteří pracují v různých českých médiích. Jak si dobře pamatují Jan Čulík a Štěpán Kotrba, poslal jsem Rožánkovi i řadu interních mailů, kteří si členové redakce Britských listů vyměňovali o Tomáši Pecinovi a s ním [v roce 2002, pozn. red.]. Za tuto indiskreci mi byl odebrán přístup do interní redakční pošty Britských listů. Chtěl jsem, aby Rožánek, jako někdo, kdo stojí mimo Britské listy, o věci napsal reportáž. Poslal ji do časopisu Reflex, který však jeho článek neotiskl.

Měl taky další velmi dobré zdroje uvnitř televize Nova, televize Prima, v Mladém světě, ve Stratosféře a v bulvárním listě Impuls. Mediální reportér Jan Potůček, Česká média a mediální týdeník Strategie získávaly z jeho stránek informace z první ruky. Tak se stalo, že ho Berka pozval, aby začal pracovat pro Česká média. Zdálo se, že je velmi dobře informován.

Je zajímavé, že mnoho lidí v době časopisu Redhot (2001), říkalo Rožánkovi "Čulík v šortkách". Podle mnoha lidí v Redhotu nejenže Rožánek byl prý fyzicky podobný Čulíkovi, ale je to taky grafoman a má taky talent pro zjišťování chyb v českých médiích.

Každé pondělí ráno si Rožánek v Mimoni koupil nový výtisk časopisu Redhot a vydal se do Prahy, kde mě navštívil v redakci. Během cesty autobusem do Prahy celé číslo Redhotu opravil, našel v článcích většinu chyb a překlepů. Přišel vždycky s výtiskem Redhotu plným červených oprav a poznámek. Argumentoval, co v článku chybí, aby byl dobrý, co je v něm špatně a co by na něm změnil.

Z tohoto důvodu Rožánka všichni zaměstnanci hluboce nenáviděli. Kvůli němu jsem jednou po dobu celého odpoledne musel přesvědčovat své podřízené v časopisu Redhot, aby nešli do stávky. Chtěli ode mne, abych Rožánkovi zakázal přístup do podniku Stratosféra. Hlavním argumentem bylo, že ten chlapec není novinář a nemá s podnikem Stratosféra smlouvu, je to jen volný spolupracovník, a tak přece nesmí mít právo ukazovat mi, jaké chyby jsou v "našem" časopise...

Souhlasil jsem s nimi, že někdy to Rožánek trochu přehání a poukazuje na věci, které nejsou vyloženě chybami, ale pravda je, že většina jeho argumentace byla přesná a správná.

Pak přišel Rožánek do časopisu Playboy, kde jsem krátce pracoval. Odešel jsem z Playboye, kde mě začali všichni zaměstnanci hluboce nenávidět a sdělili mi otevřeně a důrazně na schůzi, že nebudou poslouchat nějakého Brazilce. Ale Rožánek tam zůstal a psal pro ně po celou řadu měsíců.

Potom dělal grafickou úpravu a šéfredaktora v časopisu, který vlastnil David Soukup (to je ten, který proslavil v roce 2001 falešnou reportáží z Kábulu pro bulvární deník Super) Přírodní lékař, pak šel do nakladatelství Mladá fronta, a.s., kde vytvořil novou grafickou úpravu pro VTM, a odtamtud do Českých médií.

Takže, i když je stále ještě velmi mladý, má podstatné zkušenosti ze sdělovacích prostředků. Velmi málo novinářů v českých médiích žurnalistiku studovalo, takže v tomto smyslu je Rožánek jako oni.

Avšak hájí Rožánek skrytou agendu svých zaměstnavatelů, kteří ho tak dobře platí?

Sám jsem nad touto otázkou nedávno uvažoval. Rožánek potřeboval informaci, o níž jsem věděl, že ji shání Berka pro televizi Nova. Šlo o to, že se mě někdo s německou emailovou adresu v televizi RTL dotazoval na spoustu věcí týkajících se televize Nova. Rožánek tvrdil, že chtějí jen vidět text toho emailu, aby si mohli rozebrat jeho obsah. Došlo mi, že chtějí kontakt na tu osobu, aby získali lepší informace, o co jde. Tak jsem jim poslal kopii textu toho mailu, ale změnil jsem emailovou adresu. Brzo si mi Rožánek stěžoval, že ta adresa neexistuje, což potvrdilo mé podezření a částečně otřáslo mou důvěrou v něho.

Ze stovek rozhovorů, které jsem s Rožánkem vedl před tím, než začal pracovat pro Česká média, mohu potvrdit, že nepodporuje ani jednu ze dvou znepřátelených skupin, které se utvořily po stávce ve veřejné televizi o Vánocích 2000. Je jasné, že v důsledku této stávky vznikly dvě neorganizované skupiny, tvůrci veřejného mínění, z nichž jedna se ztotožňuje s protivzbouřeneckými postoji a druhá se vzbouřeneckými postoji. Rožánek vždycky nacházel dost věcí, které kritizoval na obou stranách.

Strávil jsem mnoho dní snahou analyzovat zpravodajství, publikované na Českých médiích během posledních čtyř měsíců. Hledal jsem známky PR v tom, jak zdůrazňují určité části textů. Také jsem si vytvořil samostatné seznamy článků, zabývajících se 1. TV Nova, 2. Českou televizí a otázkami televize veřejné služby, 3. TV Prima/TV Hradec Králové, 4. Vladimírem Železným, 5. PPF. Přečetl jsem je a hledal jsem v nich ideologickou zaujatost.

Pak jsem shromáždil články, které vyšly na serveru Mediar.cz za poslední dva měsíce a prohledal jsem Česká média, abych zjistil, zda některé tyto články snad ČM třeba potlačila (chtěl jsem zjistit, zda Česká média snad manipulují čtenáře tím, že se některým tématům vyhýbají, ve prospěch klientů ČM).

K svému překvapení jsem však na hlavních stránkách textů ČM nenašel žádné důkazy o manipulaci.

Když však někdo analyzuje názorové články, je zjevné, že Ivan Jemelka, Petr Žantovský, Petr Štěpánek a všichni pravidelní autoři mají velmi podobné názory. Všichni pohlížejí na události kolem Vánoc 2000 z hlediska Novy. Jde o paradigma, jehož součástí je požadování nižších televizních poplatků, kritika přebujelosti zaměstnanců ČT a jejích vysokých nákladů a nízké kvality, útoky na Václava Havla a nenávist vůči Janu Krausovi. Toto, plus z minulosti známá Berkova práce ve firmě CEPRA, nutně vede Jana Čulíka, Štěpána Kotrbu, Jana Potůčka a v podstatě i všechny ostatní k logickým závěrům, že je agentura Česká média nástrojem PR ve prospěch svých stoupenců v soukromých českých sdělovacích prostředcích.

Přestože je pravda možná složitější. Z mé analýzy toho, co Česká média publikují, je jasné, že jejich zpravodajství jejich zaměstnanci nemanipulují. Avšak jejich komentáře jsou notoricky tendenční.

Jestli snad PPF nebo někdo jiný platí Českým médiím, aby jim vytvářela lepší PR image a Česká média se to snaží dělat prostřednictvím svého serveru a svých seminářů, tak to bych těm platícím firmám rád poradil, aby si najali někoho jiného. Je to jako snažit se získat pro katolickou církev nové duše při nedělní mši - ti, kteří na tu mši do kostela chodí, už členy katolické církve jsou! Ti, kdo čtou Štěpánkovy články, už to činí s určitým konkrétním názorem a dělají to jen, aby ho trochu víc pochválili či trochu víc nenáviděli. Ti, kdo čtou články Žantovského, už vědí, že bude kritizovat každé slovo od těch, kdož byli během vánoční krize v roce 2000 na "druhé straně". Česká média nemohou svými názorovými komentáři nikoho přesvědčit, aby změnil názor.

A totéž platí o těch seminářích. Zaprvé proto, že politikové nejsou ovlivňováni semináři, ale lobbisty, kteří jim nabízejí něco výměnou za to, jak budou hlasovat. A veřejné mínění není absolutně nijak ovlivněno akcí, na kterou jezdí dvacet třicet lidí, a ještě méně je ovlivňováno lidmi se známými názory na mediální otázky, jako je Milan Šmíd, Štěpán Kotrba či Petr Žantovský.

Náklady internetových stránek Česká média v žádném případě nepřinášejí žádný zisk v tom smyslu, že by to zlepšovalo veřejný image televize Nova či Prima. Semináře také ne. Takže možná tyto firmy a některé jiné podniky platí příliš mnoho za ostatní služby, o nichž mi Berka řekl, že je jeho firma poskytuje: za týdenní analýzy různých mediálních otázek pro jejich zákazníky, občasné rešerše ohledně různých mediálních a politických otázek pro tytéž zákazníky, krizový management, poradenství týkající se otázek veřejného image, a strategie mediálního plánování. Některé tyto činnosti jsou bezpochyby činnosti v oblasti PR, a tak jsem byl překvapen, když jsem se dočetl, že Berka chce žalovat Britské listy anebo Kotrbu za to, že to napsali.

I když zpravodajství Českých médií, tato jejich "výstřižková služba" neprokazuje žádnou PR manipulaci či zaujatost, jiné části tohoto serveru zaujaté jsou. Berkovy služby zákazníkům-stoupencům také prokazují tuto zaujatost.

Leda že nám unikl nějaký detail: že ty služby možná poskytuje nějaká jiná firma, kterou Berka vlastní, s kancelářemi v téže budově, téže dveře, tatáž sekretářka, totéž telefonní číslo. To je všechno možné a jsem si jist, že typický český soudce by rozhodl, čistě na základě těchto byrokratických skutečností, že, oficiálně, tyto PR služby neposkytuje podnik Česká média...

Zvlášť mě zaujal dvojí význam věty, jíž končí Rožánkův obranný článek: "Zpravodajství jsem připraven obhájit."

Jenom zpravodajství? Ostatní části Českých médií obhájit nemůže?