Článek pojednává o nedávno ustavené Katedře genderových studií na Fakultě humanitních studií UK. Jako běžný posluchač znám Petru Konrádovou z rozhlasového vysílání stanice ČR 5 Vltava coby inteligentní, kultivovanou a tolerantní osobu s velkým hudebním rozhledem a vytříbeným vkusem, sympaticky stojící mimo hlavní proudy konzumní hudby. Tento její článek ji však bohužel ukazuje především jako osobu názorově a intelektuálně uzavřenou, která není s to vstřebat novou problematiku a zajít byť jen kousek dál za apriorní, stereotypní očekávání a plochost většinového pohledu. Nemíním zde napravovat informační deficit článku, jeho věcné, myšlenkové a formulační lapsy a doplňovat všechno to, co zůstala reportáž svému předmětu dlužna. To udělají na stránkách Reflexu či jinde sami/y vyučující i studenti/ky zmíněného oboru kvalifikovaněji a lépe. Chci zde jen upozornit na momenty, kdy autorka článku vědomě či podvědomě zneužívá různých žurnalistických postupů a své mocenské pozice. (Mocenské co do možnosti formovat a manipulovat jak z interview získaný textový materiál, tak podávanou informaci, stejně jako celkovou čtenářskou interpretaci.) Podívejme se tedy na článek Petry Konrádové blíže.

Právo úvodního komentáře, získávání "distancované" pozice

Je několikero různých privilegovaných diskurzivních možností, které žurnalista zřídkakdy opomine exploatovat. Snad žádný z nich zde nechybí. Prvním z nich je prostor úvodního sloupku. Zde autorka použije citát z Marka Twaina: "V knize Dopisy z planety Země píše Mark Twain: Nejvyšší formou inteligence na Zemi jsou dvouhlavé bytosti složené ze dvou téměř identických částí, spojených vodorovnou trubkou. Tito šťastní tvorové projevují největší hloupost tím, že se v místě trubky tak často rozpojují." Tato pokleslá verze příběhu o komplementaritě dvou lidských pohlaví, opsaná z platónského dialogu Symposion, jí poslouží k tomu, aby se zdánlivě "povznesla" nad později reprodukovanou diskusi a dala zároveň tímto laciným způsobem najevo svou "zralou moudrost", s níž se tuto diskusi (mylně) domnívá překračovat. Zároveň, používá-li tento citát k dokreslení vzájemné vázanosti a propojenosti ženské a mužské identity, jejich rolí a funkcí (a ne jen jako navození představy, že ženy a muži mají nalézat štěstí v permanentní souloži, jak lze anekdoticky tento citát také číst), pak se symptomaticky minula právě s jednou ze stěžejních myšlenek gender studies. Genderová studia se pokoušejí problematiku "maskulinity" a "feminity" artikulovat právě jako jeden nerozdělitelný celek, přičemž tradiční rozvržení a binární strukturu těchto kategorií se snaží problematizovat.

Není mi zcela jasné, co chce říci emfatické zvolání z úvodu článku "A podívejte, kam až to u nás došlo! Knihy Olgy Sommerové se těší obrovské popularitě, studentek gender studies přibývá a vzniká strana žen." Je něco zásadně v nepořádku na tom, že přibývá celospolečenské reflexe jevu, který dlouhodobě ležel v oblasti slepé skvrny našeho vnímání, a který teď v jistě ambivalentních, místy nevždy zcela šťastných podobách (Sommerová) začíná být i mimo sféru akademie artikulován?

Těžko také soudit, o čem chce vypovídat a o čem vypovídá následující věta prvního odstavce textu: "Cestou pročítám dvanáct let starou sociologickou studii Jiřiny Šiklové, kde se praví, že gender studies (rodová studia) jsou vědou, která zkoumá společnost z hlediska lidských rolí." Pokouší se tato věta sugerovat, že v oblasti gender studies za dvanáct let jiná publikace nevyšla? Ne-li, jak se tento časový údaj má k jinému, skeptickému tvrzení článku, že gender studies jsou v Česku mladým oborem? Zpochybňuje někdo například kulturní antropologii či studia médií, jejichž historie jako etablovaných vědních oborů je v českém kontextu ještě kratší než dvanáct let? A co si mimochodem pomyslet o informaci, že autorka se s problematikou svého článku jistě důkladně a s dostatečným předstihem seznamovala -- cestou metrem do Jinonic (kde Fakulta humanitních studií sídlí).

Slovník, metaforika, konotace

Lexikalizace a metaforika, kterou autorka používá (mluví se zde o armádě feministek a pálení plakátů Marilyn Monroe), až únavně opakuje konvenční a hloupé zobrazování feminismu jako jakéhosi militantního či hysterického hnutí. Z důvodů, které mi zůstávají utajeny, je autorka od samého počátku stati -- a to i tam, kde se k informacím zdá jinak zaujímat hodnotově neutrální postoj -- přitahována k užívání ironizujících pojmenování typu "ve studii (...) se praví, (...) zasednu do škamen" atd. Přednáška a diskuse o freudovské psychoanalýze je popsána arzenálem metafor vzbuzujících dojem jakéhosi hysterického běsnění a pranýřování ("Jiskry létají, jak ostrá kosa dopadá na obrovský kámen falického tvaru, jenž byl ještě donedávna studován ve zbožné úctě"). Nechme stranou, že aluze k falu je zde anachronická (distinkci falus vs. penis začne používat vůči freudovské verzi psychoanalýzy spíše polemicky naladěný Jacques Lacan o nějakých padesát let později) a že kritika freudovské podoby psychonalýzy byla takřka současná s ustavováním této disciplíny (C. G. Jung, E. Fromm či Lou Andreas Salome atd.). Otázkou pro mne je, proč se autorka nechává vláčet obsesí používat za každou cenu žurnalisticky bombastický slovník, z čeho pramení její potřeba traktovat danou diskusi způsobem, jakým to učinila. Nevím, proč nemohla věcně konstatovat například, že feminismus podrobil učení Sigmunda Freuda kritice z hlediska jeho jednostranné androcentrické perspektivy a nevyváženosti způsobu, jakým popisuje konstituování a fungování lidské sexuality.

Povšimnout si je třeba i volby slov, která posouvají význam, resp. modalitu sdělení toho, co bylo v jednotlivých interview řečeno. V textu čteme "Nikdo ze mnou interviewovaných studentek a studentů neví, zda souhlasí s padesátiprocentními kvótami pro ženy ve vládou připraveném návrhu volebního zákona." Podle informací, které jsou mi dostupné od tří ze čtyř osob, s nimiž byl rozhovor veden, se dotyčné vyjádřily k této otázce v tom smyslu, že je zde vzhledem ke komplexnosti problému na místě obezřetný postoj, a odpověď na ni nemůže být bezvýhradně a bezpodmínečně jednoznačná. (Mimo jiné zaznělo například, že v určité fázi společenské transformace je jistá míra diskriminace oprávněná, nikoliv ale v podobě mechanického vnucování, které není podloženo širším společenským konsensem a obeznámeností s důvody, jež k takovému opatření vedou atd.). Formulace autorky článku však tento obezřetný a komplexnější postoj prezentuje jako pouhou absenci názoru či myšlenkovou bezradnost. Zdá se mi to být ze strany autorky článku postup jak myšlenkově velmi pohodlný, tak eticky nekorektní.

Organizace a seskupování výpovědí

Vedle používání výrazů se silnými konotacemi jsou k banalizaci a diskreditaci myšlenek a postřehů gender studies používány i další prostředky. Konrádová píše: "Vzápětí dojde na neblahý tlak společnosti na ženskou krásu. Souhlasím, ale pokusím se o malé "pro". Ženám je přisouzena mnohem větší škála způsobů krášlení než mužům. Pěstovat svůj půvab je přirozená výsada žen, nikoliv handicap. Dostanu odbornou sprchu: 'Jak víte, co je přirozené? Jak víte, že to není důsledek vlivu společnosti? Známe kultury, kde toto neplatí, kde žena byla či je hodnocena podle jiných kritérií než vzhledu. Ženy nejsou jen sexuální objekty, mají právo na svou touhu.`" Kadence, způsob seskupení a celková stylizace této pasáže se zdá implicitně sugerovat, že autorka se skromně ozvala s věcnou připomínkou, aby byla vzápětí agresivně a autoritativně umlčena záplavou vědeckých tvrzení. V tónu, jakým jsou tyto reakce reprezentovány, bohužel spíš zaniká jejich relevance vůči autorčině původnímu (vnitřně značně problematickému) předpokladu.

Stereotypní reprezentace a problém neexistujícího protivníka

Jedním z osvědčených žurnalistických postupů je karikaturní zobrazení mluvčích v podobě, která odpovídá stereotypnímu očekávání, a zploštění jejich názorové komplexnosti do přehledného příběhu, jenž vyhovuje žurnalistovým záměrům a strategii. V článku tedy převažují zobrazení, kdy muž (moudře?) "přemítá, rekapituluje", ženy jsou vesměs (ve dvou ze tří případů) oproti tomu prezentovány jako ty, které (neproblematicky, dogmaticky?) "mají jasno". Mužský respondent je příznačně v poslušnosti k imperativnímu stereotypu doplněn atributy, že pracoval v USA, ženská respondentka je oproti tomu charakterizována jako "půvabná dívka" (otázku stereotypního rozvržení aktivity a pasivity a problém bytí pro pohled, "to-be-lookatedness", netřeba v této souvislosti snad více osvětlovat). Každá z respondentek je prostřednictvím slovní charakteristiky, výběru citací, obrazového doprovodu atd. zařazena do jednoduché škatulky (milá dívka, rebelka s dready a úsečnými formulacemi). Přístup článku, jenž celé téma rámuje do trivializujícího schématu, se projevuje také v použití komentáře pod ilustrační fotografie (snímek dvou stárnoucích žen doplněný ironizujícím popiskem "Vstanou nové bojovnice?").

Důležitým a obecněji příznakovým problémem článku je, že nereaguje na to, co bylo v interview řečeno, nýbrž polemizuje s vlastními stereotypy, falešnými představami a očekáváními a opájí se představou, k jakým "zásadním" závěrům došel. Tak například čteme, jak autorka polemizuje s názorem respondentek ohledně podílu mužů ve feminizovaných profesích: "Jak chcete muže nutit, aby učili v mateřské škole? Musejí chtít sami!" cituje samu sebe Konrádová a má v tom, co zde říká, jistě pravdu. Problém ale je, že nikdo z interviewovaných netvrdil, že by měl někdo nutit muže k volbě jejich profese. (Příznačně, mezi nepřímo citovanými slovy respondentek, které bezprostředně předcházejí tuto autorčinu reakci, není žádná souvislost; dotyčné mluvily o něčem zcela jiném.) Konrádová zde polemizuje se svými vlastními stereotypními předpoklady, které vkládá interviewovaným od úst, přičemž zcela ignoruje nebo není s to vstřebat jejich komplexnější argumentaci. Tomuto všemu pak nasadí korunu v okamžiku, kdy shrne "(...) čekala jsem jinou úrovni diskuse". Na okraj poznamenejme, že autorka během rozhovoru sama požadovala po interviewovaných, aby se zdržely příliš náročných a odbornou terminologií zatížených formulací.

Neuvědomované lapsy, nepřesnosti a inkonsistence

Způsob, kterým Konrádová podává to, co zaznělo v interview, často prozrazuje vedle její formulační pohodlnosti a nekorektního přístupu i to, že autorka některým postřehům, které byly diskutovány, buď do důsledků neporozuměla, nebo je přinejmenším neusouvztažnila s dalšími podávanými informacemi. V článku je citován následující výrok jednoho z interviowaných (jediného muže). "Konkrétně v Rousseauově spise Emil čili o výchově jsou například konstrukty sexuální výchovy popsané, proto je tak důležitý dekonstruktivní výklad historických textů." V případě Rousseauova spisu však nejde o to, že by zde již byl odhalen a popsán fakt sociální a kulturní konstruovanosti diference genderových rolí, nýbrž o to, že se zde právě k tomuto konstruování zcela nereflektovaně dochází (a proto, jak citát dál uvádí, je zapotřebí nejrůznější kanonické texty evropské kultury číst podezíravě či -- chceme-li -- dekonstruktivně). Ať už tuto formulaci autorka článku při přepisu interview sama zvolila, či si pouze nedokázala uvědomit její formulační inkonsistenci (což v tomto případě nemám možnost ověřit), oboje poukazuje k tomu, že v lepším případě si nedávala pozor na výběr citací, které by problematiku ilustrovaly bezrozporně a co nejvhodněji, v horším případě citace uvádí zcela mechanicky, bez jakéhokoli důslednějšího porozumění.

Rozpory a nepřesnosti se rozprostírají po celé ploše článku. Není mi příliš jasné, jak může někdo na ploše několika odstavců citovat pasáž přední české feministky reflektující problematiku mužských studií ("Diskuse se už nevede o únosnosti společenského konstruktu ženskosti, ale také o obsahu mužské rodové role a její únosnosti pro muže"), a zároveň tvrdit, že současný český feminismus má protimužský náboj. Konrádová nerozlišuje a zaměňuje kategorie genderové a sexuální identity, zároveň nadbytečně a tautologicky používá vedle sebe termíny pohlaví a sex ("Zatímco sex a pohlaví jsou kategorie především biologická [sic], gender ..."), podává tvrzení zkreslená či výslovně nepravdivá. Např. píše: "Od aktivit českých feministek se studentky nenápadně distancují. Ale žádná mi neřekla konkrétně proč." Respondentky se ale od feminismu nedistancovaly, pokoušely se jen upozornit na nutnost odlišovat jej vzhledem k jeho jiné náplni, podstatě a cílům od genderových studií; důvody pro toto odlišování podány byly.

V článku se objevují různé chybné údaje. Fakulta humanitních studií je konkrétní institucí, píše se tedy s prvním velkým písmenem, akademický titul Věry Sokolové, vedoucí magisterského programu GS je PhD., nikoli PhDr., konferenci, nikoli kongres badatelů, působících na poli genderových studií, nepořádá Akademie věd, nýbrž Katedra genderových studií FHS UK, Genderová studia Fakulty sociálních studií Masarykovy Univerzity v Brně a Centrum rodových štúdií Filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě. (Sociologický ústav AV celou akci pouze zaštiťuje.) Nejde jen o partikulární lapsy v podružných detailech; ilustruje to myslím pozornost a míru přípravy, kterou autorka materiálu svého článku věnovala.

Gender jako studijní obor pro pohodlné?

"Zatímco studium jiných sociálních věd je dnes velice náročné skrze dlouhou historii oborů a úzkou specializaci současných akademických špiček, GS jsou relativně nové (...) Navíc je to prý místy zábava a je tu jednodušší získat body do indexu" píše Konrádová závěrem článku. Některá z těchto tvrzení jsou velmi pochybná a nepodložená -- nevím, odkud autorka čerpala informaci, že na gender studies je "jednodušší získat body do indexu". Genderová studia jsou svou podstatou široce interdisciplinární obor, což klade značné nároky na studenty zejména po stránce absorbování širokého spektra paradigmat a metodologií nejrůznějších společenskovědních disciplín. Konrádová zmiňuje, že na brněnské Masarykově univerzitě lze bakalářský program genderu studovat pouze v kombinaci s druhým oborem. V kontextu bagatelizace genderových studií, jež je implicitně přítomna v celém článku, tato informace vyznívá jako další nepřímý poukaz na jejich vratký a neautonomní status. Konrádová se však už nenamáhá uvést, že na téže brněnské fakultě lze např. žurnalistiku studovat také pouze v dvouoborové kombinaci. Poznamenejme v této souvislosti, že stěžejní otázky genderových studií, tedy problematika identity, vědění, jazyka, moci atd. jsou zároveň jedněmi z centrálních témat současného myšlení humanitních věd. Procesy semiotického, diskurzivního a sociální konstruování, dekonstruování a přepisování individuálních genderových identit jsou prominentními tématy, která poutají pozornost americké i západoevropské akademické veřejnosti. Jmenujme například Judith Butler, profesorku srovnávací literatury z univerzity v Berkley (vedle Yale a Harvardu nejprestižnější univerzity ve Spojených státech). Konrádová je však schopna pojmout tato témata toliko jako jakési, jak říká, "science fiction".

Nesnesitelná lehkost hodnotícího soudu

Jedna z mála rozsáhlejších vlastních úvah, které do debaty autorka vnáší, se týká nedávné zákonné úpravy zakazující zaměstnavatelům dotazovat se přijímaných zaměstnanců po počtu dětí (či plánovaných dětí). Neopomine tuto úvahu navázat na svou výše zmíněnou arogantní formulaci o "úrovni diskuse", aby tak dala ještě více vyznít svému domnělému vhledu do problematiky. Bohužel její argument, že zaměstnavatel by naopak takový druh dotazu klást měl, a to i mužům (a patřičně zohledňovat v případě potřeby rodinnou situaci pracovníka), nebere v potaz, že tento postup by fungoval jen za podmínky, že by bylo celospolečensky rozšířeným a běžným jevem, aby se muži se svými partnerkami o rodičovské povinnosti automaticky dělili rovným dílem. K tomu, aby zákonná úprava fungovala tímto způsobem, je potřeba hlubší proměna celospolečenských návyků a kulturních norem, což je však záležitost dlouhodobého vývoje. Za současného stavu věcí má zaměstnavatelův dotaz po dětech pro muže a ženu zcela odlišné důsledky. Zatímco muž mající děti, a tedy pocit odpovědnosti ke své rodině, znamená pro zaměstnavatele primárně spíše příslib mužova většího pracovního nasazení plynoucího z obav o udržení místa, tatáž situace u ženy je zaměstnavatelem vnímaná jako potenciální nebezpečí ženina odchodu na mateřskou dovolenou, menší pracovní koncentrace atd. K rychlejší proměně tohoto problému je proto domnívám se zapotřebí zásadnější legislativní intervence. (A pokud bude mít zaměstnavatel chvályhodnou a dobrou vůli zohlednit rodinnou situaci v pracovních podmínkách zaměstnance, jistě si pro to příležitost najde i později než v okamžiku přijímacího pohovoru.)

Důvod, proč tento bod zmiňuji, není ale primárně v tom, že bych tu chtěl vést širší polemiku nad tímto tématem. Jedná se mi o poukázání na etickou dimenzi autorčina přístupu k věci. Je jistě v pořádku, pokud se zde dopouští ne zcela promyšleného či přímo mylného úsudku. Méně je již v pořádku, když tuto diskutabilní úvahu přednese se suverenitou, která je v ostrém rozporu s její faktickou obeznámeností s problémem. Mocenská manipulace materiálem je zde obzvlášť iritující v tom, jak autorka řadí citace a vlastní autoritativní komentář. Nejprve uvede triviální názor, který neoprávněně podsouvá jiným mluvčím, aby jej pak mohla triumfálně atakovat; neodpustí si též pro sebe autoritativně vyhradit poslední slovo příslušné pasáže (prostředek mocenského charakteru par excellence).

Je naprosto žádoucí, aby novinář vyjádřil nesouhlasný, kritický názor, za předpokladu, že tento kritický úsudek se opírá o jeho dlouhodobější sledování a znalost daného problému a může být věcně podložen a argumentován. Je jistě plně legitimní i případ, kdy žurnalista zcela záměrně zachovává odstup dívaje se na problém vědomě zvnějšku, nepoznamenán vnitřním charakterem problému, což mu umožňuje odlišný náhled, formulační východiska, a v neposlední řadě také zaujetí pozice laické, s daným problémem neseznámené veřejnosti. V takovém případě je však, domnívám se, zavázán udělat jeden podstatný krok. Totiž zřetelně a otevřeně deklarovat svou neznalost problematiky a tuto záměrně vnější perspektivu přiznat. V okamžiku, kdy své postřehy prezentuje z pozice obeznámeného experta či alespoň osoby sledující danou problematiku dlouhodobě, ačkoli mu tato kvalifikace, bližší a prohloubenější obeznámenost s problémem chybí, se jak na čtenáři, tak na předmětu či osobě svého článku dopouští bezpráví. Jistě si každý publicista snaží získat svou pozici, zapsat se do povědomí čtenářů svou razancí a individuálním rukopisem. Myslím ale, že ještě než se novinář rozhodne vystavit na odiv svůj "nezávislý" a (leckdy apriorně, mechanicky) "kritický", ironizující postoj a úsudek, měl by obezřetně zvážit, zda jeho porozumění věci dostačuje její povaze, a zda se svou neopodstatněnou, o poučený názor neopřenou interpretací náhodou nestaví do značně trapné pozice, kdy apodikticky hlásá "moudra", aniž by ve skutečnosti věděl, co říká. Nezbývá tu než znovu zopakovat Peroutkův věcný postřeh, že ironie neznamená smáti se, ale lépe vědět. A mimochodem, Konrádová se mýlí, domnívá-li se, že dostatečnou kvalifikací k napsání takovéto reportáže je pocit, že témata emancipace a nezávislosti žen se jí osobně dotýkají. Je velmi naivní se domnívat, že dostatečnou kompetencí k tomu, vyjádřit se relevantně k problematice genderu, je samotný fakt, že gender je fenomén, do něhož je situován každý z nás. Fakticky je právě tato osobní, individuální dimenze genderu naopak největší překážkou přesnějšího a validního kladení otázek. V diskusích o genderu obvykle dlouho trvá, než se terén pročistí od nánosů osobních stereotypů a předsudků a než se debata může posunout do fáze relevantnějších pozorování.

Akademie a veřejnost -- scholastika a lid

Svým vyzněním a celkovým přístupem autorky tento článek poukazuje na to, že znova a znova narážíme na propast mezi akademickou a žurnalistickou obcí. Bohužel způsob, jak se na tuto propast reaguje, je stále stejný. Od akademie se očekává, že se přizpůsobí lidu, masám, oprostí se od své terminologie, bude mluvit tak, aby i lidové vrstvy porozuměly... Ozvěnu komunistického diktátu po služebnosti a zprůměrňování akademické činnosti můžeme v takových požadavcích slyšet jasně, bez ohledu na to, že dnes je nahrazováno slovo "lid" výrazem "veřejnost" atp. Logika a půdorys takového uvažování zůstávají stejné. Avšak v současné informační společnosti by myslím měl působit tlak právě opačný, tedy tlak na to, aby novináři byli více právi svému předmětu, sledovali jej dlouhodoběji, aby k němu byli kritičtí na základě poučené znalosti a aby tudíž taková kritika posouvala věc dále, a ne ji vracela zpět k počátečnímu bodu, který je třeba znova a znova vysvětlovat a obhajovat.

"Východní" východiska

I když je velmi smutné a zahanbující muset se stále dovolávat stereotypního západo-východního dělení evropského prostoru (a implicitně tak glorifikovat Západ, což není vždy na místě), obávám se, že článek v Reflexu svou povahou také nepřímo ukazuje na to, že stále žijeme chyceni v  jakémsi semi-civilizovaném či rádoby civilizovaném kulturním okruhu východní Evropy. Myslím, že by bylo načase probudit se do současné reality, kdy již otázka genderové rovnosti, resp. redefinice genderových kulturních a sociálních rolí, tvoří samozřejmé myšlenkové východisko, které může být dále rozvíjeno, promýšleno a přirozeně i kritizovnáno, avšak v návaznosti na porozumění předchozím fázím problému. (A relevantní a poučené kritiky je vskutku zapotřebí, např. obecně prosazované a vzájemně soupeřící koncepty rovnosti pohlaví vs. koncept genderové diference mají oba svá úskalí a pasti, a je právě výzvou a úkolem pro erudované a kritické genderové myšlení, aby tyto problémy dokázalo pojmenovat a diskusi z pastí těchto konceptů vyvést. Ale abychom se mohli do kýžené relevantní kritické a dekonstruktivní reflexe pustit, je potřeba některé body genderové analýzy nejprve učinit samozřejmou myšlenkovou a hodnotovou výbavou celospolečenské kultury.) V Česku je však stále taková pozice beroucí genderové otázky za samozřejmé velice příznaková, a feminismus je dokola kritizován z pohodlných, stereotypních, irelevantních pozic, jež se neobtěžují seznámit se blíže s jeho skutečnou podobou, neřkuli vývojovou dynamikou. (Požadavek po rozlišování feminismu a gender studies je zcela na místě, zároveň bychom se ale neměli zbavovat povinnosti reflektovat a myšlenkově strávit některé myšlenky feminismu a zbavit jej jeho depreciativních konotací.) Uvědomme si zřetelně, že stejně jako v otázkách sexismu a genderové rovnosti, v dnešní Evropě také nikoho nenapadne pochybovat např. o statutu rasismu, a antirasistické hlasy nikdo neoznačuje za ideologické, hysterické, osobně motivované atp.

Vyznění, důsledky

Reportáž v některých svých bodech vysloveně negativně ovlivňuje obraz genderových studií v České republice. Ve svém celkovém vyznění nicméně působí spíš značně rozporuplně, můj dojem z jeho názorové a argumentační konzistence je velmi rozpačitý. Zdá se mi, že text se nevyrovnaně potácí mezi více či méně manipulativním zneužíváním svého privilegovaného mocenského postavení vůči materiálu svého psaní, mezi snahou po -- domnívám se -- samoúčelné a chtěné kritičnosti za každou cenu, a nepříliš úspěšným a obratně provedeným pokusem tlumočit některé poznatky a myšlenky genderových studií širší veřejnosti. Rád bych se mýlil, ale mám nepříjemný dojem, že jsme zde svědky častého jevu ženské komplicity s patriarchálním hodnotovým světem. Genderové fungování české společnosti je bohužel nastaveno tak, že ženy zpravidla svou integritu zakládají na větší či menší míře participace na patriarchálním řádu. Svou cenu odvozují od mužského názoru a snaží se osvědčit v mužských očích jako jakási "rozumná ženská" právě tím, že popírají samy sebe, systematicky přehlížejí všechny problémy, deficity a nerovnovážnosti v genderové struktuře české společnosti. (Pro vysvětlenou, v tomto problému komplicity nejde o kritiku žen, ale o poukázání na komplexní fungování patriarchálního řádu a na postupy, jimiž zajišťuje stabilitu svého hegemonního postavení.)

Jen pro srovnání, před několika týdny jsem shodou okolností (a přičiněním Jana Čulíka) hovořil se švédskou rozhlasovou novinářkou Birgitte Tollan, která se zajímala právě o fungování českých médií a genderovou problematiku v ČR. Bylo potěšující a podnětné vést rozhovor s informovanou žurnalistkou, která dokázala sama dobře vymezit půdorys interview, reagovala relevantně na jednotlivé body diskuse, byla obeznámena s frekventovanou literaturou oboru, a v první řadě měla pro celou problematiku zcela odlišné, vyzrálejší východisko. A jen na okraj, což je zajímavé vzhledem k těžišti práce Petry Konrádové, primárním profesním zájmem Birgitte Tollan není genderová problematika, nýbrž klasická hudba.

Měl jsem za to, že publikem týdeníku Reflex je část veřejnosti identifikující se spíše jako ne zcela konformní k většinovému názoru. U Reflexu bych očekával právě opačný přístup. Namísto obvyklého a nepromyšleného zpochybňování bych čekal, že svou nonkomformitu vůči hlavnímu proudu dá najevo tím, že nebude váhat představit relevantním způsobem genderová studia jako nový prvek společenské debaty a pokusí se je prosadit proti bariéře stereotypních předsudků. Musím přiznat, že po přečtení tohoto článku pro mne tento týdeník ztratil do velké míry svou kredibilitu a připojil se k řadě těch zcela mainstreamových tiskovin, které vždy apriorně čtu s velkou rezervou a přes určité interpretační síto.

Závěrem těchto pozorování bych rád poděkoval Michaele Appeltové, Magdaleně Górske a Veronice Řepíkové za bližší osvětlení některých bodů zde diskutované problematiky a za poskytnuté informace, které jsem použil při konfrontaci a kritickém čtení finálního textu reportáže Petry Konrádové.

Autor externě vyučuje na katedře genderových studií FHS UK.