Kdyby byl svět spravedlivý, byl by šéf OOP skončil na šibenici jako masový vrah, tak jako skončili nacističtí pohlaváři v Norimberku. Kdyby byl svět spravedlivý, francouzský president by nepřišel na návštěvu k lůžku takového netvora. Kdyby byl svět spravedlivý, George Bush by na zprávu o jeho smrti nereagoval větou "Bůh žehnej jeho duši".

Bůh žehnej jeho duši? Jak groteskní představa! Žehnat duši člověka, který přivedl na svět sebevražedný terorismus? Který posílal své agenty, aby zmasakrovali olympijské atlety, vyhazovali do vzduchu civilní letadla, školy a pizzerie, aby kosili samopalem cestující na letištích? Který bez ostychu lhal, kradl a podváděl? Který zplodil tu nejnenávistnější protižidovskou kulturu od Třetí říše? Lidské bytosti se mohou hrbit a zahrnovat poctami takové zrůdy - jakože Arafat se přímo topil v penězích a poctách, včetně Nobelovy ceny - ale Bůh, o tom není pochyb, ho na věky prokleje.

Arafat vždycky inspiroval západní novináře ke snůškám nesmyslů, ani poslední dva týdny nejsou žádnou výjimkou.

Derek Brown napsal v The Guardian, že Arafatovu "nespornou odvahu partyzánského vůdce" převyšovala pouze jeho "mimořádná odvaha" mírového vyjednávače. Je to vskutku zvláštní druh odvahy, která se projevuje střelbou do neozbrojených, případně podepisováním mírových smluv, aby byly vzápětí zpupně pošlapány.

Jiná komentátorka, Gwynne Dyer, klade otázku: "Co tedy Arafat udělal dobrého?" Odpověď: přitáhl pozornost světa k palestinské otázce, "především úspěšnými teroristickými akcemi". Jinými slovy, masakrování nevinných lidí bylo "dobré", jelikož sloužilo skrytým politickým motivům. To je nepochybně velkou každodenní útěchou těm, kteří museli pohřbít své dítě, rodiče nebo partnera kvůli Arafatově "úspěšnému" terorismu. Někteří novináři se ani nemohli dočkat Arafatovy smrti, aby nad ní mohli prolévat slzy.

Například Barbara Plett z BBC, která propukla v pláč toho dne, kdy letadlo odnášelo Arafata ze Západního břehu. "Když se helikoptéra s křehkým starým mužem vznesla nad trosky jeho sídla," psala z Ramalláhu, "nemohla jsem zadržet slzy." Normální lidé nepláčou pro masové vrahy, ale Plettová svůj soucit s Arafatem, kterého vyzdvihuje jako "symbol palestinské jednoty, odhodlanosti a odporu", nikterak pouze nepředstírá:

"Vzpomínám si, že když Izraelci znovu obsadili Západní břeh před více než dvěma roky, jak jejich tanky a buldozery obklopily Arafatovo sídlo, uvěznily ho v několika místnostech a celý Ramalláh neprodyšně uzavřely. Vzpomínám, jak Palestinci obdivovali jeho odmítnutí utéci před palbou. Říkali mi: Náš vůdce sdílí naše utrpení, my všichni jsme ve stejném obklíčení."

Taková je žurnalistika BBC, jejímž reportérům zřejmě nedělá sebemenší potíže referovat se suchýma očima o situaci Arafatových obětí - pokud se o nich ovšem vůbec zmíní, což Plettová ve svém slzavém rozloučení s Arafatem samozřejmě neudělala. Co je s těmi obětmi? Proč se o nich skoro vůbec nemluví v těch pohřebních řečech? Jak je možné vynášet Arafatovo nejvýraznější dědictví - vznik moderního terorismu - bez nejmenší zmínky o zástupech mužů, žen a dětí, kterým on a jeho následovníci zničili život? Kdyby na smrtelné posteli ležel Usáma bin Ládin, také bychom přešli mlčením všechny zavražděné z 11. září?

Soupis Arafatových zločinů by naplnil několik svazků. To ovšem není důvod vůbec se nezmínit ani o jediném z nich.

Za úvodní signál k praxi politického teroru by se dalo pokládat zahájení války proti dětem. Jednoho květnového dne r. 1974 tři palestinští teroristé z OOP proklouzli z Libanonu do severoizraelského městečka Ma'alot. Zavraždili manželský pár s dítětem v jejich domově a pak zajali více než stovku dětí v místní škole jako rukojmí. Pohrozili, že je zabijí, pokud nebude propuštěna skupina uvězněných teroristů. Když se izraelská jednotka pokusila rukojmí osvobodit, teroristé mezi děti hodili granáty a spustili na ně palbu. Když akce skončila, bylo napočítáno 25 mrtvých, mezi nimi 21 dětí.

Po třiceti letech už o Ma'alot nikdo nemluví. Mrtvé děti upadly v zapomenutí. Arafatovo jméno zná každý, ale kdo si vzpomene na jména jeho obětí?

Připomeňme si je tedy: Ilana Turgeman. Rachel Aputa. Jocheved Mazoz. Sarah Ben-Shim'on. Jona Sabag. Jafa Cohen. Šošana Cohen. Michal Sitrok. Malka Amrosy. Aviva Saada. Jocheved Diyi. Jaakov Levi. Jaakov Kabla. Rina Cohen. Ilana Ne'eman. Sarah Madar. Tamar Dahan. Sarah Soper. Lili Morad. David Madar. Jehudit Madar. Jednadvacet dětí z Ma'alotu - hrstka z tisíců, které zemřely na Arafatův rozkaz.

Zdroj ZDE

Pozn. redakce BL: Arabové, Palestinci a stoupenci Palestinců i někteří nezávislí pozorovatelé naopak označují za "netvora" a "teroristu" izraelského premiéra Ariela Šarona. Existuje kampaň, usilující, aby byl Ariel Šaron postaven před soud za válečné zločiny, zejména kvůli jeho odpovědnosti za zmasakrování 3000 civilistů v roce 1982 v táborech Sabra a Šatila u Bejrútu.

Transkript pořadu televize BBC na toto téma je v češtině v Britských listech ZDE