Po ukončení bojů, kdy Bush přirovnal pořádek v Iráku k bezpečnostní situaci v průměrném větším americkém městě, přišly na řadu hlavně záběry sebevražedných výbuchů a jejich následků. Pak se poprvé začala média věnovat usmívajícím se a dobře naladěným americkým vojákům, kteří se dobře bavili mučením (a nejednou i zabitím) vězňů v Abu Ghraib. Pak následovala další vlna obrázků, tentokrát se soustřeďujících na utrpení (a nejednou i zabití) osob zajatých islámistickými bojovníky. Ostatní dění může český divák většinou spatřit pouze jako pozadí muže s mikrofonem, který krátce a jednoduše diktuje, co si o tom máme myslet.

Nyní média přišla s novou vlnou. Vyjímečně si může divák vybrat, jak si vysílané obrázky přebere. Jedná se o fenomén usmívajících se amerických vojáků. Radostně ládují granáty do granátometů, přátelsky si poplácávají po rameni "čistíce" se samopaly ulice a vzrušeně výskají při výstřelech děl. Už to nejsou ti vystrašení kluci, kteří se těšili na návrat domů, kteří vyděšeně preventivně stříleli do všeho, co se namanulo, naprosto se liší od zničených výrazů vojáků, kteří nakládali desítky rakví do letadla.

Záběry usmívajících se vojáků jsou tak populární, že dokonce odsunuly útoky hnutí odporu (či teroristické akce - jak kdo chce) až na pár výjimek do statistických údajů.

Jednoznačné poselství Bushovým fandům, že znovuzvolení Bushe bylo to nejlepší, co mohl národ pro vojáky udělat, je jasné. O zábavu mají postaráno. Naposledy se tak dobře bavili zřejmě v Somálsku, kde měli jako rozsáhlou nabídku pohyblivých terčů jakési "vychrtlíky". Podobně jako tehdy, i nyní ukázalo hnutí odporu své zoubky, když sestřelilo dvě helikoptéry. Avšak poraženectví šířící zprávy nejsou povoleny, a proto bylo prohlášeno, že posádky obou helikoptér pád přežily. Asi nejsilnějším dojmem z knihy "Černý jestřáb sestřelen" je okamžik, kdy jeden z vojáků umírá, a jeho kamarád na to reaguje přibližně takto: "Jakto? My jsme přece američtí vojáci! Nás přece nemůžou zabít ti vychrtlíci!"

Bushův volič má jasno: o vojáky je dobře postaráno - mají zbraně, jídlo, a nyní zřejmě i lepší rozptýlení, než koncert Britney Spears.

Tak, jak za sebou šly jednotlivé masážní vlny, by se mohlo zdát, že se v Iráku vystřídalo několik různých armád: začalo to neporazitelnými neohroženými hrdiny, ty po krátkém psychopatickém vězeňském intermezzu vystřídali ustrašení kluci, po nichž nyní nastoupili rozradostnělí chlapci.

Ať už jsou tito rozradostnělí vojáci bráni jako důkaz Bushova trimfu, nebo jako banda magorů, kterým by normální člověk zbraň nesvěřil, celá válka se na obrazovkách mění v drama, jehož jednotlivá dějství se při troše snahy dají vzájemně oddělit.

Tak jako telenovely nemají žádný významnější smysl, a lidé na ně koukají hlavně proto, že jsou zvědaví, co bude dále, i v tomto televizním dramatu se naskýtá podobná otázka. Jste taky zvědaví, jakou image bude mít armáda v příští části? Bude to po britském vzoru odhodlaný, citlivý, k problémům místního obyvatelstva vnímavý a vstřícný kamarád, který primitivní Iráčany nestraší nošením slunečních brýlí?

Vedle vývoje postavy průměrného amerického vojáka se zřejmě vyvíjí i novinařina samotná.

Přečtěte si jen tisk několika posledních dní a přidejte k tomu ještě pár postřehů ČT. Po paměti vyjmenovávám: civilisté byli před začátkem bombardování vyzváni, aby opustili město; město je neprodyšně uzavřeno, takže nikdo neunikne; Zarkáví nejspíš utekl; většina civilistů opustila město; město je terčem bombardování již několik měsíců; ve městě nejsou žádní civilisté; mnoho civilistů a a lékařského personálu zahynulo a utrpělo zranění při bombardování nemocnice atd. atd. atp.

Výčet vzájemně si odporujících zpráv, které jsou pasivně přijímány, tak jak jdou (způsobem vyhrocenějším než v orwellovském světě), jakkoliv nesmyslně při vzájemném spojení působí, jako třešnička na dortu v případě britských listů doplňuje paintballové utkání (snad aby si čtenář BL uvědomil, že magoři jsou nejen v US army).

I když si to člověk všechno tak docela neuvědomuje, nabývá dojem, že něco je špatně.

Končí snad informační věk? Znamená stav, kdy slova jsou skutečnější než fakta, příchod věku všeobecné magorie?

Poznámka JČ: Je to možná zvláštní jev, ale v britských televizích se záběry žádných usmívajících se amerických vojáků nevysílají. Jde snad o čistě český nebo českoamerický fenomén?