Kdo vyvolal ve světě islámský radikalismus a proč ztratilo to, co nám politikové říkají, dnes absolutně smysl

28. 1. 2015

V roce 1946 američtí inženýři spolu se svými rodinami začali přijíždět na prašné letiště v afghánské provincii Helmand. Pracovali pro největší stavební společnost na světě jménem Morrison Knudsen. Pozval je afghánský král, aby v jeho zemi vybudovali obří průmyslový nový svět. Komplex přehrad, kanálů, silnic a dokonce i celé nové modelové město. Královým cílem bylo využít síly obří řeky Helmand a proměnit svou zemi v moderní společnost, jako na Západě.

Král se jmenoval Zahir Shah. A často projekt navštěvoval. Afghánistán byl hluboce konzervativní zemí. Král byl rozhodnut ji zmodernizovat. Snažil se vytvořit v provincii Helmand kopii toho, co prezident Roosevelt udělal v Americe ve třicátých letech. Firma, kterou si najal, Morrison Knudsen, tehdy pracovala pro Roosevelta. Postavila nový svět přehrad a elektráren po celé Americe. Teď se chystali udělat totéž pro Afghánistán.

Inženýři a jejich rodiny žili v komplexu budov kolem králova venkovského paláce v Helmandu. Začalo se tomu tam říkat Malá Amerika.

Na konci druhé světové války prezident Roosevelt cestoval k Velkému hořkému jezeru na konci Suezského kanálu. Zároveň poslal další americkou válečnou loď, aby naložila krále Saúdské Arábie Abdulla Azize. Schůzka krále a prezidenta měla vlivné a katastrofální důsledky jak pro Západ, tak, podivným způsobem, i pro Afghánistán.

Roosevelt umíral. Avšak během předchozích 13 let použil své moci obrovským způsobem k proměně světa. Po krachu burzy na Wall Street a po strašlivé hospodářské krizi, která následovala, Roosevelt převzal moc. Schválil zákony, které rozbily banky, aby se už nikdy nevymkly kontrole. A Roosevelt znovu vybudoval Ameriku prostřednictvím obřích přehrad, které produkovaly elektřinu a daly zaměstnání milionům lidí. A naplánoval a vedl světovou válku proti Německu a proti Japonsku.

Teď, jak Roosevelt seděl a čekal na Abdula Azize, nikdo si v té chvíli nedovedl představit důsledky této schůzky. Neboť tato schůzka pustila ze řetězu síly, které v budoucnosti měly ochromit všechno, pro co Roosevelt pracoval. Pro své přesvědčení, že politikové by měli používat svou moc plánovitým způsobem, aby změnili svět.

Avšak Roosevelt věděl, že má-li si Amerika zachovat tuto moc, potřebuje ropu. A chtěl utvořit alianci se saúdským králem, aby zajistil, že obří saúdské ropné rezervy zůstanou pod americkou kontrolou.

Ve svém rozhovoru oba muži položili základy aliance, která pokračuje až do dneška. Amerika měla dostat ropu a oplátkou za to měla Saúdská Arábie obdržet od Ameriky bohatství a bezpečnostní záruky.

Avšak král si byl dobře vědom, jak nebezpečné by bylo otevřít jeho zemi vlivům moderního Západu. Při následujících vyjednáváních si vymínil podmínku: Převezmeme vaši technologii a vaše peníze, řekl, ale naši víru musíte nechat nedotčenu.

Saúdská víra se jmenovala wahabismus. Byla to radikální, násilná a nesmírně puritánská forma islámu. Její stoupenci mezi beduínskými kmeny nenáviděli moderní svět.

Wahabismus byl součástí širšího hnutí v islámu, které vzniklo jako reakce na evropská impéria. Jinou reakci bylo hnutí Abandi v Indii. Obě hnutí byla přesvědčena, že moderní imperialismus ničí pravou podstatu islámu. A chtěla se vrátit k světu původního učení islámských textů.

Abdul Aziz využil této síly ve dvacátých letech dvacátého století k tomu, aby uchvátil moc. Avšak tím pustil ze řetězu něco, co pak nechtělo přestat. Wahabisté chtěli pokračovat dál a vytvořit chalífát po celém arabském světě. Aby tomu zabránil, roku 1929, je nechal Abdul Aziz vyvraždit samopaly. Krutě vyvraždil bojovníky, kteří ho učinili králem.

Avšak jejich víra, násilná, netolerantní, a především v minulosti se zhlížející forma islámu, zůstala v základech saúdskoarabské společnosti. A dohoda, uzavřená onoho dne na velkém Trpkém jezeře, zněl, že Amerika dostane svou ropu, ale také bude ochraňovat wahabismus. Sílu, která měla vlastní globální ambice. Ambice, které se velmi lišily od amerických ambicí.

V polovině padesátých let američtí inženýři postavili v Afghánistánu obrovské přehrady, které měly vytvořit v Helmandu to, co nazývali "novou zázračnou zemí", plnou vegetace a elektřiny. Ale projekt začínal mít problémy. A ztrácet svou nevinnost.

Jak byly velké přehrady dokončeny, měly neočekávaný dopad. Zvýšila se hladina podzemní vody a na povrch se začala dostávat sůl. A jedna z málo rostlin, které v této nové půdě prospívaly, byly vlčí máky.

Někteří vedoucí představitelé projektu varovali, že by se s projektem mělo přestat. Avšak americká vláda trvala na tom, aby se v projektu pokračovalo. Protože touto dobou se už přehrady staly základní součástí boje se Sovětským svazem.

Všechny strany ve studené válce začaly si navzájem konkurovat a nabízet Afghánistánu stále lepší a lepší projekty k modernizaci země. Afghánští politikové toho bezostyšně zneužívali. Premiér Mohamed Daud strávil svůj čas cestováním po světě a hrál s mocnostmi, Ruskem, Amerikou a Čínou proti sobě. Daud chtěl využít modernizace jako způsobu jak konsolidovat svou moc. Afghánistán byl roztříštěnou zemí. Moc byla rozdělena mezi etnické skupiny a kmeny. Daud byl Paštun. Uvědomil si, že projekt výstavby přehrad v provincii Helmand by se dal použít k tomu, aby Paštuni získali moc po celé zemi. Přesvědčil Američany, aby projekt ještě zvětšili a proměnili ho v obří projekt sociálního inženýrství. Tisíce paštunských nomádů, kteří normálně kočovali v pohraniční oblasti u Pákistánu, bylo přestěhováno a usazeno do nových zemědělských oblastí, vytvořených přehradami. Daud to prezentoval jako další nevinnou modernizaci země. A Američané rádi souhlasili.

Američané si však neuvědomili, že tím byli nevědomky zataženi do afghánských mocenských intrik. Nejenže Daud posiloval moc Paštunů, ale vytvářel ohniska trpké rivality ohledně dělení a vlastnictví území a pozemků v Helmandu.

V roce 1964 se stal novým šéfem saúdského státu král Faisal. Faisal začal zemi modernizovat. Vytvořil byrokracii západního stylu a systém sociálního zabezpečení. Dokonce poprvé v zemi dovolil televizi. Avšak čelil dvěma hrozbám. Jedna byla od náboženských předáků v Saúdské Arábii. Byli to wahabisté, kteří poskytli jeho rodinné dynastii moc a Faisalově vládě legitimitu. Absolutně nedůvěřovali myšlenkám modernizace saúdské společnosti.

Faisal také čelil nebezpečné situaci v zahraničí. Arabským světem se šířil komunismus. Jeho řešení bylo jednoduché. Faisal se rozhodl použít saúdských náboženských předáků a jejich náboženské víry jako síly proti mezinárodní hrozbě komunismu. Ale věděl, že to také odvede jejich pozornost od domácí saúdské politiky.

Faisal využil rostoucí množství peněz, vydělaných z prodeje ropy, na založení stovek škol a institutů po celém islámském světě. Některé až v Pákistánu. Jejich úkolem bylo šířit wahabistické myšlenky s cílem proměnit islám ve sjednocenou mezinárodní sílu, která by se dokázala postavit komunismu. Faisal vzal nebezpečný a nestabilní fanatismus, který byl součástí saúdské společnosti, a zaměřil ho směrem ven, mimo jeho hranice. Byl to krutý způsob jak vytvořit stabilitu ve své vlastní zemi.

Amerika to mlčky schválila, protože to bylo součástí globálního boje proti komunismu.

Ale v roce 1966 krátce Faisal ukázal Americe, jak neovladatelným spojencem se Saúdská Arábie může stát. Cestoval do New Yorku a veřejně tam zaútočil na americkou podporu Izraeli. Vyvolalo to obrovské rozhořčení.

Spořádaný svět, kde vládli králové a královny, se chystal k rozpadu. V roce 1971 přijel afghánský král na svou první státní návštěvu do Británie. Byla to také jeho poslední návštěva. Protože jeho ambiciózní premiér Mohamed Daud už proti němu připravoval spiknutí.

V roce 1973 Daud převzal moc pučem. Vyhlásil Afghánistán republikou a poslal krále do exilu.

O dva měsíce později Egypt napadl Izrael a na Blízkém východě začala válka. Ze začátku to vypadalo, že Izrael bude poražen. Ale americká vláda mu přišla na pomoc. Letecky Amerika Izraeli dopravila obrovské množství zbraní. Izraelci přešli do protiútoku a Arabové čelili katastrofě.

Ale pak jim Saúdská Arábie přišla na pomoc. Protože král Faisal si uvědomil, že jeho země má zbraň, která dokáže Izrael zastavit.

Přes noc zvýšil Faisal cenu ropy pětinásobně. A pohrozil totálním ropným embargem, pokud Amerika nedonutí Izrael, aby se stáhl.

Zafungovalo to. Bylo dohodnuto příměří.

A všichni si uvědomili, že rovnováha moci na světě se náhle změnila.

Když zvýšila Saúdská Arábie cenu ropy, udělala to, aby změnila politickou rovnováhu moci na světě.

Mělo to ale další, neočekávaný dopad. Protože to umožnilo mužům, kteří provozovali banky a finanční systém, v Americe a v Británii, začít se osvobozovat od politické kontroly.

Ze Západu plynulo do Saúdské Arábie miliardy dolarů. Saudští Arabové si s těmi penězi většinou nevěděli rady. Takže je dali západním bankám, aby je investovaly.

Banky pak učinily klíčové rozhodnutí. Ponechaly si mnoho těchto dolarů, které se vymkly kontrole americké vlády. Staly se obrovským zdrojem bohatství, známým pod pojmem petrodolary. Ty bylo možno půjčovat a bylo možno s nimi obchodovat kdekoliv na světě, bez politické kontroly vlád.

Jak se západní politikové snažili zvládnout hospodářský a politický chaos, který vznikl v důsledku zvýšení cen ropy, jejich bankéři budovali nový finanční systém, založený na recyklaci saúdských miliard. A banky začaly být zase bohaté a mocné.

Jak západní země v sedmdesátých letech hospodářsky kolabovaly, studenti z Evropy a z Ameriky prchali před chaosem. Jezdili do Afghánistánu jako do země snů. Do jiného, nevinného světa, svobodného od korupce a politiky peněz na Západě.

Avšak afghánští studenti stále ještě věřili v ideály revoluce. V šedesátých letech mnoho studentů na univerzitě v Kábulu bylo vysláno na univerzity v Americe. Bylo to součástí modernizačního projektu. Přinesli si zpět do Afghánistánu radikální myšlenky od americké studentské levice.

V Kábulu se pak tyto myšlenky smísily s dalšími levicovými teoriemi, které afghánští studenti nalezli ve špatně přeložených ruských knihách o marxismu. A v roce 1978 se rozhodli uskutečnit revoluci.

Jedním z jejích vůdců byl Hafizullah Amin. A po revoluci nařídil, aby se natočil film o tom, jakou roli hrál. Amin v tom filmu také vystupoval, hrál sám sebe. Ve filmu tajní policisté Amina přijdou zatknout do jeho domu. Snaží se skrýt tajné dokumenty. Avšak policisté ho odvezou do vězení a jeho manželku a dceru nechají na svobodě.

Pak film ukazuje, jak Amin řídí revoluci ze své vězeňské cely a jede na tanku do prezidentského paláce. Premiér Daud byl zastřelen. Revolucionáři uspořádali tiskovou konferenci. Amin se měl stát ministrem zahraničí a předsedou revoluční rady se stal další bývalý student, Mohammed Taraki.

Cílem revoluce bylo vytvořit nový Afghánistán. V Kábulu se konaly průvody na oslavu radikálního programu. Jedním z hlavních cílů bylo spravedlivým způsobem přerozdělit půdu a zlikvidovat feudální systém majitelů latifundií a chudých vesničanů. Mělo být dovoleno všem farmářům, aby vlastnili svou vlastní půdu. A mladí revolucionáři z Kábulu na venkově vyměřovali pozemky. Vděční farmáři pak líbali své nové dekrety potvrzující jejich majetek půdy.

Avšak ve skutečnosti zahájila pozemková reforma v Helmandu trpký konflikt. Silně prohloubila rozdíly, které vznikly za vlády prezidenta Dauda v šedesátých letech.

Jak se pozemky dělily, rodiny se začaly navzájem obviňovat, že kradou ty nejlepší části. A v afghánské venkovské společnosti vznikla mezi rodinami a kmeny tvrdá nenávist. Vesnice nenáviděla jiné vesnice, kmen nenáviděl kmen.

A v Kábulu se revolucionáři začali také navzájem nenávidět. Hafizullah Amin se rozhodl, že on by měl být u moci. Zařídil, aby jeho soupeř Taraki byl usmrcen. Udusili ho polštářem.

Amin nařídil, že všichni, kdo jsou proti reformám, musejí být uvězněni nebo popraveni. V Helmandu byla stovka politických vězňů naložena do letadla a hozena do obrovského jezera, které tam vybudovali Američani.

Sovětští představitelé v Moskvě začali mít obrovský strach, že Afghánistán se rozpadá. Rozhodli se do země provést vojenskou invazi. Zatelefonovali Aminovi, že posílají ruská vojska na pomoc jeho revoluci. A koncem roku 1979 začala sovětská vojska přilétat na letiště v Kábulu.

Jenže Rusové neřekli Aminovi, že ruští vojáci přijeli usmrtit i jeho.

Rusové umístili na hlavní silnici v Kábulu ostřelovače. Avšak Aminův konvoj projel příliš rychle a ostřelovač se netrefil. Zkusili to znovu. Tentokrát dali jed do Aminovy plechovky pepsikoly v prezidentském paláci. Vypil to však jeho synovec a zemřel.

Amin uspořádal v paláci mimo Kábul banket. Sověti tam propašovali kuchaře, který jídlo otrávil. Tentokrát to fungovalo. Všichni hosté a Amin padli na zem a svíjeli se v bolestech. Avšak afghánské služebnictvo telefonovalo o pomoc. Dostavili se dva ruští lékaři, kteří nevěděli nic o spiknutí Amina otrávit, vypumpovali Aminovi žaludek a on ožil.

Tak ruská vojska zaútočila na palác. Házela na Amina granáty a zastřelila ho.

V Americe zvítězil ve volbách prezident Reagan a všechno pro Ameriku zjednodušil. Amerika po dobu deseti let zápolila s hospodářským a sociálním chaosem. Reagan se rozhodl poskytnout Americe nový smysl. Vzal všechny problémy, i ty nejsložitější, a proměnil je v uklidňující morální poučení. A ve světě, jaký Američanům líčil, sice dobro po určitou dobu zápolilo se zlem, ale nakonec dobro a nevinnost triumfovaly.

Byla to vize světa, která po dobu následujících dvaceti let, ovládla všechny z nás na Západě, ať na levici, nebo na pravici. Konflikty, které v předchozích dobách byly považovány za politické, byly nově definovány. Staly se nově bojem proti temným, démonickým silám, které ohrožovaly nevinné lidi. A úkolem nás, dobrých lidí na Západě, muselo být intervenovat za záchranu těch nevinných lidí.

Jedním z míst, kde tento sen měl svůj začátek, byl Afghánistán. Amerika už pomáhala vzbouřencům, kteří bojovali proti Rusům. Avšak Reagan tu pomoc obrovským způsobem znásobil a učinil ji symbolem své nové vize. Dokonce zasvětil vesmírný raketoplán afghánským bojovníkům za svobodu.

Avšak od samého začátku byla v jádru tohoto projektu nebezpečná, ničivá síla. To proto, že Reaganovým partnerem ve snaze přinést svobodu do Afghánistánu byla Saúdská Arábie.

Saúdské výzvědné agentury spolupracovaly se CIA a dovážely do Afghánistánu obrovské množství zbraní. Zdánlivě to Saúdská Arábie činila proto, že přátelská muslimská země se stala terčem invaze komunistů. Bylo to ale také součástí jejich úsilí vyvážet nebezpečný fundamentalismus v jádru jejich vlastní společnosti, wahabismus.

V roce 1979 skupina saúdských radikálů ovládla velkou mešitu v Mekce. Čtrnáct dní se snažily úřady povstalce porazit. Zjistili, že většina útočníků byla studenty nejvýznamnějších náboženských předáků v zemi. Vládnoucí rodina si uvědomila, že její moc je nesmírně vratká. Takže nejenže začali posílat do Afghánistánu peníze a zbraně, ale začali tam posílat i mladé bojovníky.

Jedním z nich byl mladý Usáma bin Ladin. Cílem saúdské vládnoucí královské rodiny bylo zaměřit jejich hněv na jiný cíl, než byla samotná Saúdská Arábie. Znamenalo to, že do Afghánistánu spolu se zbraněmi připlynula i pesimistická a netolerantní verze islámu, wahabismus.

Zpočátku neměly tyto myšlenky v Afghánistánu žádný vliv. Ale pak tam zakořenily a proměnily se v temnou a násilnou sílu, která byla v naprostém kontrastu s Reaganovou vizí svobody.

Zpočátku však nikdo nevěděl, komu dávat ty zbraně. A podivná skupina dobrodruhů se vydala do Afghánistánu to zjistit.

Začátkem osmdesátých let se Sovětský svaz začal rozpadat. Pokus vytvořit socialistickou společnost s plánovaným hospodářstvím selhal. Rusko se stalo stagnujícím světem, kde obchody byly poloprázdné, kriminální gangy vykrádaly továrny a nikdo už nevěřil v systém.

Stárnoucí sovětští političtí představitelé věděli, že ruská společnost se rozkládá. Netušili však, co proti tomu udělat.

A v této situaci se pro ně Afghánistán stal posledním zoufalým pokusem vytvořit vzornou verzi svého původního komunistického ideálu.

Tváří v tvář rostoucímu povstání na venkově Rusové převzali Afghánistán a do jeho čela postavili dalšího studentského revolucionáře jako prezidenta. Jmenoval se Babrak Karmal a dělal, co mu nařídili.

A do země přijela nejen ruská vojska, ale také tisíce ruských lékařů a učitelů tam zahájily programy zdravotnictví a školství, které měly radikálně proměnit život afghánského obyvatelstva.

A afghánské ženy učili, aby se chovaly nezávisle, aby se osvobodily od útlaku toho, co Sověti považovali za zaostalé náboženství.

Avšak na venkově mudžahadínští povstalci zintenzivnili své útoky. Stávali se sebevědomější a mocnější. Používali zbraně, dodané Američany a Saúdskou Arábií. Útočili na ruské konvoje. Zacházeli se svými ruskými vězni nemilosrdně a krutě.

V reakci na tyto útoky zahájili Rusové protiútoky. Často bombardovali celé vesnice. Zmasakrovali stovky civilistů. Válka se stala krutým bojem. Mudžahadíni používali stejně brutální taktiky. A naděje na to, že by mohl být Afghánistán zmodernizován, se vytratila. Rusové ustoupili do měst.

Avšak vzbouřenci pronikli do měst a začali zabíjet ruské civilisty. Skrývali bomby v každodenních předmětech, které vybuchovaly, jakmile se jich někdo dotkl.

Všechno kolem Rusů začalo být děsivé a nestabilní. Síly, které Rusové pustili ze řetězu, je nyní začaly pronásledovat. A to začalo bourat samotné základy sovětského komunismu.

Jeden z nejodvážnějších a nejčestnějších ruských novinářů v Afghánistánu, Artjom Borovik, napsal:

"Mysleli jsme si, že zcivilizujeme zaostalou zemi tím, že do ní přineseme televizi, moderní bombardéry, školy, nejmodernější formu zdaňování, knihy, dalekonosné dělostřelectvo, tisk, hospodářskou pomoc, samopaly AK 47. Vůbec jsme se ale nezamysleli nad tím, jak Afghánistán ovlivní nás."

Navzdory statisícům sovětských vojáků, novinářů, diplomatů, a politických poradců, kteří zemí prošli. Byli vrženi do země, kde úplatkářství a korupce, keťasení a narkomanie byly tak běžné jako dlouhé fronty v sovětských obchodech.

Tyto choroby mohou být daleko nebezpečnější a nakažlivější než žloutenka, zejména, když dosáhnou rozměrů epidemie.

Borovik řekl, že Rusové se podobali astronautům ve slavném sovětském sci fi filmu Solaris. V něm naleznou astronauti planetu, pokrytou obřím oceánem, který se zdá mít vlastní vědomí. Ve snaze ten oceán ovlivnit ho bombardují rentgenovými paprsky. Neuvědomují si ale, že oceán vysílá radiaci směrem na ně. Přehrává v mysli astronautů vzpomínky na minulost. Tak živým způsobem, že oni přestanou důvěřovat všemu, čemu kdy věřili.

Afghánistán, řekl Borovik, udělal přesně tohle Rusům. Přivedl je k tomu, že začali nedůvěřovat úplně všemu, v co kdy věřili. A tuto nedůvěru si s sebou přinesli zpět do Ruska.

Dokončení příště. (Zde přeloženo do času 1.19.20)

Druhá část překladu tohoto filmu je ZDE

Vytisknout