Uvedení na pravou míru, aneb Když fakta nesedí

2. 2. 2015 / Karel Dolejší

Náčelník ukrajinského generálního štábu Viktor Muženko před několika dny uvedl, že pravidelné ruské jednotky stojí během probíhající ofenzívy proti Ukrajincům v druhém sledu ZDE. Od té doby byly publikovány informace o tom, že tyto jednotky v prvním sledu střídají nepravidelné ruské jednotky, jež při útočných operacích utrpěly značné ztráty ZDE. Existuje rovněž jen málo prostoru pro pochybnosti o tom, že pokročilé ruské zbraňové systémy, včetně nejnovějších systémů PVO, průzkumných radarů, systémů REB a dalších typů, které Ukrajina nikdy neprovozovala a jejichž přítomnost na Donbase dokládají desítky fotografií a videozáznamů vesměs publikovaných ruskou stranou, nemohou být obsluhovány jiným personálem než kvalitně vycvičenými ruskými vojáky-specialisty, rozhodně nikoliv milicionáři. Ostatně velkou část zmíněných fotografií publikují na sociálních sítích samotní ruští vojáci. A nejsou to obrázky z "dovolené".

OBSE nepotvrzuje údaje "separatistů" o 12 obětech ostřelování v Doněcku, které cituje Veselý. Uvádí, že zjistila 7 obětí při dvou separátních incidentech. 5 osob zemřelo při ostřelování kulturního centra, které soukromá ukrajinská nadace používá k distribuci humanitární pomoci, a nebylo zde možno určit, odkud byla na objekt vedena palba, protože granát zasáhl strom. 2 osoby zemřely při jiném útoku, jejich smrt podle předběžného závěru způsobil granát houfnice D-30 ráže 122 mm vystřelený ze severozápadu ZDE. Formulace typu "bylo jen v pátek 30. ledna během dělostřeleckého útoku na klíčové protipovstalecké pozice v Doněcku ukrajinskou armádou usmrceno nejméně 12 civilistů" tedy nepopisuje známá fakta o páteční tragédii v Doněcku ani dost přibližně, zato však s chybami opakuje ruskou propagandu. Je velmi pravděpodobné, že ukrajinská armáda má na svědomí druhý ze zmíněných útoků na povstalecké pozice, ale není to zdaleka jisté.

Obviňování Západu z toho, že Rusko vede na Ukrajině agresi, je dle mého soudu typickým příkladem toho, čemu říkám patologické obviňování ze všeho na světě ZDE. I když silně zjednodušeně prohlásím, že Západ vytvořil na Ukrajině nějakou situaci (což není pravda, tamní situaci až do pádu Janukovyče svými akcemi v daleko větší míře vytvářela Moskva - a stále ji ovlivňuje, dále ji ovlivnila ukrajinská občanská společnost; nikdy nešlo o jednostranný produkt akcí Západu), je výlučnou odpovědností Ruska, nikoliv Západu, jak na vzniklou situaci reaguje, přičemž mělo řadu možností, jak postupovat. Na vojenskou akci Západu by mohlo být přiměřené reagovat vojenskou akcí. Reagovat ale agresívní vojenskou akcí na území sousedního státu na výměnu vlády ovšem nelze považovat za přiměřené v žádném případě. Tvrdit opak je podobný účelový propagandistický podnik, jako když USA zdůvodňovaly invazi do Iráku neexistujícími zbraněmi hromadného ničení, které údajně ohrožovaly Evropu. Jedná se o operování vymyšlenými hrozbami, v obou zmíněných případech.

Kromě toho bývalý administrátor Společenství nezávislých států Boris Rapoport nedávno vypověděl o důkazu, že anexe Krymu byla naplánována nejméně již v roce 2013 ZDE. Kdo sledoval například mnohaleté aktivity bývalého moskevského starosty Lužkova na Krymu, těžko může uvěřit verzi, podle níž se Moskva pro anexi rozhodla "narychlo a přinucena Západem". Je zřejmé, že přípravy k anexi Krymu probíhaly na více frontách po léta a názor Ukrajinců přitom nikoho nezajímal.

Výroky typu "dozajista není možné, aby se její [ukrajinské] hospodářství postavilo na nohy bez finanční pomoci Moskvy" se komentují těžko. Ruské dluhopisy obdržely od S&P rating BBB- ZDE, Moskvě rapidně docházejí rezervy v zahraničních měnách (mohou dojít už letos) a sama je ráda za pomoc Číny ZDE, protože jí s poměrně vysokou pravděpodobností ohrožuje bankrot ZDE. Představa Veselého, jak Moskva finančně zachraňuje Ukrajinu, je tedy poněkud méně reálná, než aby stála za vážně míněnou debatu.

Dále se Daniel Veselý ptá "jak by v obdobné situaci reagovaly Spojené státy za situace, kdyby byl v Mexiku nebo Guatemale nastolen nepřátelský režim, a navíc by se těšil přízni Kremlu". Pokud je mi známo, v současnosti jsou v bývalé "sféře vlivu" USA nejméně dva státy zjevně nepřátelské vůči USA, úzce vojensky spolupracující s Ruskem a jednající o ruských vojenských základnách na svém území, a sice Kuba a Venezuela. Další dva, Ekvádor a Nikaragua, jsou k diskusi (Nikaragua dostává ruskou vojenskou pomoc) ZDE. Otázka tedy zní, jak velké americké invazní síly jsou přítomny na území těchto "nepřátelských režimů" a proč Spojené státy jednoduše neprovedly totéž, co údajně "logicky" provádí Moskva na Ukrajině? Je určitě jisté, že Moskva jedná "logicky"?

Veselý tvrdí, že předkládá "obecnou" polemiku, v ní však nemá v pořádku ani nejzákladnější výchozí fakta. Diskutovat o obecných závěrech učiněných z fakticky nesprávných předpokladů - například o tom, zda má Moskva v plánu dále vojensky expandovat a případně kam ZDE - by za daných okolností, obávám se, bylo poněkud nadbytečné.

Vytisknout