Je zapotřebí nového příběhu. Příběhu, v který bychom mohli věřit

29. 1. 2015

Obrovské zvýšení ceny ropy, které světu vnutila Saúdská Arábie, způsobilo na Západě hospodářský a sociální chaos. Vlády se zoufale snažily s tím něco udělat, avšak nepodařilo se jim to. A v osmdesátých letech přišly k moci v Británii a v Americe pravicové vlády, které začaly používat radikální nové způsoby jak vyvolat hospodářský růst. Zpočátku se zdálo, že nová strategie funguje. Inflace byla ze systému vytlačena a zdálo se, že se ekonomiky stabilizují.

Ale pak se objevily další, neočekávané důsledky. Obrovsky vzrostly úrokové míry a to zdecimovalo průmyslovou výrobu v Británii i v USA. Množství továren se octlo v likvidaci. Vysoce placené kvalifikované pracovní příležitosti byly nahrazeny špatně placenými pomocnými zaměstnáními v sektoru služeb. A životní úroveň začala klesat.

Ale pak politikové nalezli řešení. Nedokázali přimět už platy, aby rostly, dovolili tedy bankám, aby lidem začaly půjčovat peníze. V polovině osmdesátých let vlády odstranily omezení na poskytování bankovních půjček a občanská zadluženost se rozšířila po celé Británii a Americe. Přestože byly jejich mzdy statické, lidé měli pocit, že jsou bohatší a že mají peníze na nákup věcí a k tomu, aby byla ekonomika udržena funkční.

Moc spravovat společnost se začala ještě více přesunovat od politiků do finančního systému.

V Británii však dál existovalo jedno průmyslové odvětví, které přežilo. A ve skutečnosti rostlo.

Byl to zbrojařský průmysl. A zbrojařské transakce se Saúdskou Arábií.

Avšak tyto transakce neposílily moc politiků. Dále ji ochromily. Prostřednictvím korupce.

Během sedmdesátých let podepsaly britské zbrojovky stále větší počty kontraktů se Saúdskou Arábií. Ty kontrakty se staly jádrem nového průmyslového odvětví, řízeného přímo z centra britské vlády.

V osmdesátých letech se obří kontrakty ze Saúdské Arábie staly pro Británii naprosto klíčovými. Zatímco většina britského průmyslu zbankrotovala, zbrojařský průmysl rostl. A v roce 1985 oznámila Thatcherová to, co se mělo stát největším zbrojařským kontraktem v historii. Tento kontrakt byl prezentován jako triumf britských schopností a kvalifikace. Ale od jeho podepsání se objevují obvinění, že k uzavření tohoto kontraktu došlo na základě obrovských úplatků pro klíčové členy saúdského establishmentu.

Firma British Aerospace přiznává, že k platbám došlo. Trvá však na tom, že to úplatky nebyly.

Ale pak, v roce 1990, se ukázalo, že celý britský zbrojařský obchod se Saúdskou Arábií byl nesmysl. Saddam Husajn provedl invazi do Kuvajtu. A představitelé v Saúdské Arábii si uvědomili, že navzdory veškerému tomu zbrojařskému vybavení z Británie, navzdory všem těm letadlům, střelám a bombám a radarovým systémům není jejich země schopna to použít řádně na obranu proti Saddamu Husajnovi. Takže se Saúdská Arábie musela obrátit na Ameriku a na její vojenskou sílu o pomoc.

Usáma bin Ladin se vrátil z Afghánistánu. Navštívil saúdského ministra obrany a žádal ho, aby nedovolil Američanům do Saúdské Arábie přijít. Nabídl, že mu poskytne armádu mudžahadínských bojovníků z Afghánistánu, kteří by ubránili Saúdskou Arábii namísto Američanů. Avšak saúdský ministr obrany ho odmítl. A do několika týdnů do Saúdské Arábie přicestovalo více než půl milionu amerických vojáků.

Bin Ladin to viděl jako zkorumpované převzetí moci Saúdské Arábie, centra islámu, Západem. A rozhodl se, že Amerika, přestože byla jeho spojencem v Afghánistánu, je tím skutečným nepřítelem.

Když Rusové opustili Afghánistán, různé skupiny mudžahadínů se proti sobě postavily navzájem a začaly spolu navzájem krutě bojovat o moc. Kábul byl zcela zničen, když nejrůznější seskupení odpalovala bez zaměření a bez rozmyslu tisíce nepřesných raket do centra města. Kábul se stal naprostým peklem.

Představitelé mudžahídů se proměnili a stali se z nich brutální váleční magnáti, kteří roztrhali zemi na kusy. Američané přestali posílat jakékoliv peníze či zbraně, takže váleční magnáti se začali financovat obchodováním s heroinem. Začali vyvážet stále větší množství opia na západ. Vlčí máky v Helmandu se staly centrem podnikání, které generovalo mnoho milionů dolarů. Pole vlčích máků byla zavlažována přehradami a kanály, které o čtyřicet let dříve v zemi vybudovala americká vláda.

Chaos vyvolal dvě extremní a násilné reakce. Obě tyto reakce drsně zjednodušily svět. A obě tyto reakce, i když byly naprosto protichůdné, byly zakořeněny ve wahabismu, v netolerantním fundamentalismu, který pocházel ze Saúdské Arábie.

Jednou touto reakcí byl Taliban. Ten vznikl jako skupina studentů z náboženských škol v Pákistánu jménem madrasy, kde studovalo mnoho afghánských dětí. Stali se jádrem revoluce, která se rychle rozšířila po celém Afghánistánu.

I když byly v Pákistánu, většina madras byla založena v předchozích dvaceti letech z peněz, pocházejících ze Saúdské Arábie. Byly součástí obrovského úsilí, které zahájil král Faisal, aby rozšířil fundamentalismus po celém muslimském světě. Myšlenky, které se vyučovaly v pákistánských madrasách, byly velmi blízké saúdskému wahabismu.

Když ovládl Taliban Kábul, pronikl do prezidentského paláce a roztrhal všechny obrazy živoucích bytostí. Odstranil dokonce i tváře z kamenných lvů.

Společnost, kterou Taliban vybudoval, byla založena na imaginárním obrazu minulosti. Byla to rekonstrukce toho, jak si mysleli, že byla islámská společnost řízena v sedmém století. Všechna modernizace byla zlikvidována. Ženy nesměly mít vzdělání. Film a hudba byly zakázány. Dokonce i mrtvoly mrtvých komunistů byly vykopány a spáleny, aby byla země od nich očištěna.

Druhá reakce pocházela od Usámy bin Ladina. Bin Ladin se vrátil do Afghánistánu, rozhodnut tam vést islámskou revoluci. Avšak jeho myšlenky se radikálně odlišovaly od myšlenek Talibanu. Chěl využívat islámských zásad novým způsobem. Chtěl islám proměnit v revoluční sílu v moderním světě. Chtěl jít dopředu, nikoliv zpět.

Avšak problémem bylo, že tyto myšlenky selhaly a nenadchly veřejnost. Nejen v Afghánistánu, ale nikde po celém islámském světě. Bin Ladin byl přesvědčen, že revoluci brání Amerika. Viděl, jak americké peníze zkorumpovaly Saúdskou Arábii. Nyní dospěl k názoru, že Amerika korumpuje mozky muslimů všude na světě a zabraňuje jim, aby povstali a osvobodili se.

Bin Ladinovy islamistické představy se začaly měnit a smísily se s nesnášenlivými a antimoderními myšlenkami z wahabismu. Z toho vznikl temný a apokalyptický džihádismus. Argumentoval, že jediným způsobem jak vyvolat revoluci je zaútočit na vzdáleného nepřítele přímo. Ten dramatický šok měl masy jakýmsi způsobem osvobodit.

Avšak veškerá diskuse, jaká společnost by pak měla vzniknout, přestala a byla nahrazena černobílou vizí nadcházející války dobra proti zlu.

Koncem dvacátého století tváří v tvář složitému a chaotickému světu ustoupili politikové k jednoduchým příběhům dobra a zla. Morálním narativům o dobru bojujícím proti zlu. Politikové v Americe a v Británii se vzdali ještě většího množství své moci ve prospěch bank. Finanční technokrati slibovali, že budou umět zvládat nové složitosti.

Ale politikové stále ještě chtěli měnit svět. Tak začali dělat to, co dělal prezident Reagan. Brutálně zjednodušili složité konflikty po celém světě a proměnili je v jednoduché příběhy boje dobra proti zlu. A zasahovali na obranu nevinných obětí.

Usáma bin Ladin vyslal tým džihádistů, aby zaútočili na vzdáleného nepřítele. Většina z nich byla Saúdští Arabové, a tak dostali americká víza bez problémů, v důsledku speciálně blízkého přátelství mezi Saúdskou Arábií a USA.

Amerika a koaliční jednotky provedly invazi do Afghánistánu nejen proto, aby našly útočníky na Spojené státy, ale také, aby Afghánistán proměnily v moderní demokracii. Byl to velkolepý plán, ale logika, která ho podkládala, byla jednoduchá.

Pokud bude možné nevinné lidi z Afghánistánu osvobodit od zlovolných sil, které je terorizují, stanou se z nich svobodní jedinci a z toho vznikne demokracie, jako jsou demokracie na Západě.

Během následujících deseti let Afghánistánem prošly desetitisíce Američanů a Evropanů. Vojáci, diplomati, experti, političtí poradci i novináři. Všichni se snažili vybudovat tuto novou společnost.

Málokteří však začali uvažovat nad tím, zda to, co se stalo Rusům o dvacet let dříve, se nemůže stát i jim.

Podivným způsobem nám totiž Afghánistán odhalil prázdnotu a pokrytectví mnoha našich přesvědčení. Zdá se, že se odtamtud také vracíme a pronásledují nás mrtví mudžahadínové. Víme, že když na to přijde, my vlastně nevěříme v nic.

Po šoku z útoků z 11. září 2001 bylo největší obavou, že by se mohla rozložit i americká ekonomika. V reakci na tyto obavy politikové na radu hospodářských expertů snížili úrokové míry téměř na nulu. To umožnilo, aby systém zaplavily levné peníze a systém se tak vyhnul katastrofě.

Banky začaly půjčovat peníze komukoliv, kdo si o to řekl. Bylo to proto, že politikové doufali, že finanční systém dokáže zemi stabilizovat.

Zároveň ale Afghánistán zaplavily tisíce expertů a poradců. Jejich cílem bylo proměnit Afghánistán v moderní demokracii.

Tato optimistická vize budoucího Afghánistánu se oslavovala na kábulském stadionu. Byl to tentýž stadion, kde Rusové oslavovali před dvaceti lety svůj model moderního Afghánistánu.

Do Kábulu přicestovaly nejrůznější organizace na pomoc s tímto projektem. Bylo to jako jednoduchý průřez tím, o čem si politikové v Americe a v Británii mysleli, že to způsobuje, že demokracie funguje.

Konaly se samozřejmě kursy o tom, jak organizovat volby. A konference o tom, jak zlikvidovat obchod s narkotiky. Mladí afghánští studenti také chodili na přednášky o tom, jak dělat konceptuální umění.

Myšlenkou, která to všechno sjednocovala, bylo to, že jde o úsilí vytvořit dobrou společnost. Společnost, která bude odolná vůči zlým, protidemokratickým silám, které Afghánistán ovládaly.

Ale pak to začalo být matoucí.

Američané zjistili, že je velmi obtížné zjistit přesně, kdo je dobrý a kdo je zlý. Když provedli invazi do Afghánistánu, pomáhali jim Afghánci, kteří už bojovali proti Talibanu. Američané tedy předpokládali, že tito lidé jim pak budou pomáhat budovat novou demokracii, a jmenovali mnoho z nich do politických funkcí, aby Afghánistán řídili a spravovali.

Ale ono se nyní ukázalo, že mnoho z nich jsou titíž zkorumpovaní a brutální váleční magnáti, které Taliban svrhl. A tito lidé zneužívali svou novou moc k tomu, že znovu začali terorizovat zemi.

Gula Sherzai byl jmenován správcem Kandaháru. Ale také údajně vydělával milion dolarů týdně provozováním obchodu s opiem. Zároveň odčerpával miliony dolarů od Američanů prostřednictvím přehnaně drahých kontraktů.

Když přesvědčili prezidenta Karzaie, aby Sherzaie odstranil, Karzai ho jmenoval guvernérem jiné provincie.

Sherzai nebyl sám. Po celém Afghánistánu se vrátili k moci váleční magnáti. Ale tentokrát to bylo horší. Obrovský příliv amerických peněz jim umožnil rozšířit své sítě úplatkářství a korupce do celé afghánské společnosti.

Avšak peníze nevedly pouze ke korupci jednotlivců. Ochromovaly celou strukturu společnosti. Především policii.

Policie nevynucovala zákonnost. Byla proměněna ve vojenské jednotky, které pracovaly pro válečné magnáty. Policie zorganizovala obrovské rozšíření obchodu s narkotiky. Terorizovala také místní obyvatelstvo.

Obyčejní Afghánci začali policii nenávidět. Začali ji považovat za nepřítele.

A Američané také nebyli tak dobří, jak vypadali. Jack Edema byl vylíčen jako hrdina. Přicestoval do země s americkými speciálními jednotkami s cílem chytit bin Ladina. V Kábulu se stal legendární postavou.

Televize CBS o něm natočila hodinový dokumentární film. O tajném světě terorismu, který Edema objevil v horách. Televize odvysílala videozáznam, o němž Edema tvrdil, že ho našel a že na něm byly záběry výcviku al Kajdy.

Ale pak byl Edema zatčen. Američané konstatovali, že je to podvodník. S americkými speciálními jednotkami neměl nic společného a televizi CBS podvedl. Tvrdili, že Edema měl věznici, skrytou pod svou rezidencí v Kábulu, kde mučil nevinné Afghánce.

Edema byl v Kábulu postaven před soud. Trval však na tom, že spolupracoval s nejvyššími činiteli americké armády a vlády.

Jack Edema byl shledán vinným a poslán do vězení.

A pak to začalo být ještě daleko více matoucí. Protože vyšlo najevo, že skutečná americká armáda dělala přesně totéž jako Jack Edema. Vybudovali speciální mučicí středisko v bývalém sovětském hangáru na základně Bagram.

Obyčejní Afghánci byli připoutáni ke stropu a mučeni.

Jenže americká armáda zašla dál než Jack Edema. Zpráva uváděla, že dvě oběti byly umučeny.

V roce 2006 si Britové a Američané uvědomili, že jejich projekt, jehož cílem bylo přinést demokracii do Afghánistánu, selhává. Velká část země se začala propadat do anarchie. V Helmandu v jižním Afghánistánu vznikly ozbrojené skupiny a neustále tam docházelo k bojům. Západní koalice byla přesvědčena, že je to návrat Talibanu. A britská vojska tam byla vyslána, aby tam obnovila pořádek a ochránila regionální státní správu.

Avšak když britští velitelé požádali ministerstvo obrany o informace o tom, co se v Helmandu děje, žádné takové informace nebyly k dispozici. Helmand ani nesledovaly žádné satelity. Všechny byly přesunuty nad Irák.

Avšak britské jednotky věděly, že jsou vysílány do samotného jádra kmene, který drtivým způsobem Brity porazil před 145 lety.

Britští velitelé svolali schůzi místních starších. Bylo to v témže městě, které před padesáti lety vybudovali američtí inženýři, když stavěli přehradu přes řeku Helmand.

Velitelé ujistili místní starší, že Britové přišli, aby porazili Taliban. A aby podpořili regionální státní správu.

Ve vedlejší místnosti připravovali britští důstojníci pro starší regionu promítání dokumentárního filmu Davida Attenborougha Modrá planeta.

Avšak starší poukázali na to, že Britové naprosto nechápou situaci. Nepřítelem není Taliban, ale zkorumpovaná a zlovolná regionální vláda, kterou instaloval v Helmandu prezident Karzai a nebrání jí v tom, co dělá.

Místní starší odešli a nepodívali se na film Modrá planeta.

Než Britové přišli do Helmandu, donutili prezidenta Karzaie, aby odstranil tamějšího guvernéra. Neuvědomili si ale, že ten guvernér vytvořil naprosto zkorumpovanou společnost.

Nic nebylo takové, jak to vypadalo.

Když Britové vstoupili do měst, jako je Sangin, snažili se podporovat tamější policii. Avšak policie byla ozbrojenou milicí propuštěného guvernéra. Pro místní lidi to znamenalo, že západní vojáci podporují jejich místní utlačitele. Takže začali bojovat proti Britům.

Britové usoudili, že to musí znamenat, že to jsou příslušníci Talibanu, takže na ně začali házet obří bomby.

To ale zničilo centra měst. Což přimělo ještě větší počty místních lidí, aby se přidali k útokům proti britským jednotkám.

Když viděl svou šanci, skutečný ideologický Taliban, který se odsunul do Pákistánu, se do Helmandu vrátil. A začal na Brity také útočit.

Zároveň zkorumpované policejní ozbrojené jednotky, které pracovaly pro místní státní správu, se také postavily proti Britům se zbraní v ruce.

Tváří tvář tomuto chaosu se Britové dál přidržovali svého jednoduchého narativu o dobru a o zlu. Oni, západní jednotky, byli ti dobří. A všechny ty nejrůznější skupiny, které na ně útočily, byly Taliban. Ti byli ti špatní.

Avšak toto neuvěřitelné zjednodušení mělo strašlivé následky.

Protože jestliže jste byl Afghánec a chtěl jste usmrtit svého soupeře, stačilo jít k Britům a říct jim, že váš soupeř je členem Talibanu. A Britové ho poslušně vyhladili.

Britové byli zneužíváni. Strašlivou pravdou bylo, že britská přítomnost nevedla k ukončení války. Způsobila přesný opak. Eskalovala tu válku do tak obrovské míry, že se válka zcela vymkla z rukou. A hromadily se mrtvoly, afghánské i britské.

Dr. Mike Martin, kapitán v britské armádě, Helman 2008-2009: "Byla to dynamika manipulace. Rozuměli, jak my ten konflikt vidíme. Prezentovali nám svůj vlastní místní konflikt, svou občanskou válku, která tam zuří pětatřicet let, v rámci této dynamiky. Takže oni k nám přišli a řekli: "Támhleti lidi, to je Taliban." A my jsme řekli, "Dobře", a zabili jsme je. Ale ve skutečnosti jsme bojovali proti jejich předchozím nepřátelům, takže jsme si tak vytvářeli stále více vlastních nepřátel. A skončili jsme v klesající spirále. Protože námi všichni manipulovali, nakonec jsme bojovali proti všem. A všechny, kdo proti nám pozvedli zbraně, jsme automaticky začali považovat za Taliban. My jsme rozhodovali o tom, zda je někdo příslušníkem Talibanu, podle toho, jestli na nás střílí.

Po roce 2001, vzhledem k tomu, že my jsme tomu konfliktu rozuměli jen černobíle. Dobrý, vládní vojska, špatný, Taliban, a nedokázali jsme pochopit, že je to proměnlivá mozaika různých skupin a různých předáků, kteří mezi sebou bojují o moc, a měnou moci v Helmandu je opium. O tom byl ten konflikt."

Adam Curtis: "Takže vy říkáte, že to, co jsme my považovali za Taliban, byla alergická reakce místních lidí na to, že jsme se tam objevili. Uprostřed složité občanské války."

Dr. Mike Martin: Přesně tak.

Adam Curtis: "My jsme tu situaci zhoršili."

Dr. Mike Martin: "Ano."

Ale pak se museli Britové a Američani vyrovnat se skutečností, že možná nejsou tak dobří a nevinní, jak si mysleli, že jsou.

V roce 2009 se konaly prezidentské volby. Kandidoval Hamid Karzai a spojil se s nejmocnějšími válečnými magnáty. Objevovala se obvinění, že váleční magnáti v obrovském měřítku volby zfalšovali.

To podpořily videozáznamy, na nichž bylo vidět, že váleční magnáti přinesli do volebních místností stovky falešných volebních lístků. Koalice se pokusila uspořádat nové volby. Avšak Karzaiův hlavní soupeř odmítl, protože řekl, že nové volby by byly ještě zkorumpovanější.

Takže Britové a Američané neměli jinou volbu než vzdát se svého grandiózního snu o demokracii v Afghánistánu. Vzdali se a dovolili Karzaiovi, aby dál vedl prezidentský úřad.

Právě v tu dobu, kdy se jejich jednoduchý plán začal v Afghánistánu rozkládat, politikové museli řešit domácí krizi. Poskytli moc bankám, protože banky a finanční technokraté přislíbili, že udrží hospodářství ve stabilizovaném stavu.

Ale v roce 2008 se rozložil celý sofistikovaný systém úvěrů a půjček, který banky vytvořily. Vznikala rostoucí panika, vzhledem k tomu, že obří finanční instituce čelily bankrotu. Politikové v Británii a v Americe zasáhli a banky zachránili. Přitom zjistili, že většina velkých finančních institucí je také prolezlá korupcí.

Avšak na rozdíl od prezidenta Roosevelta ve třicátých letech, dnešní politikové se nepokusili bankovní systém zreformovat. Namísto toho ho pouze provizorně podpořili, tím, že nasypali do bank miliardy dolarů a liber. Doufali, že se ty peníze nějakým způsobem rozšíří celou ekonomikou. Neměli žádné jiné řešení.

A tváří v tvář katastrofě v Afghánistánu udělali politikové i tam totéž.

Američané věděli, že myšlenka demokracie selhává. V zoufalství tedy nasypali do afghánského hospodářství ještě více peněz. Představa byla, že to nějak vytvoří jednodušší hospodářskou formu demokracie. Že lidi osvobodí svobodný trh. Že se stanou vzornými spotřebiteli a budou sledovat své vlastní racionální zájmy. Stejně jako lidé na Západě.

A podivným způsobem to zafungovalo. Mnoho lidí, kteří měli ty peníze k dispozici, se začalo skutečně chovat ve svém vlastním racionálním sebezájmu. Prostě ty peníze ukradli. Propašovali je kábulským letištěm a zakoupili si za ně luxusní nemovitosti v Dubaji.

Odhaduje se, že během tohoto období bylo z Afghánistánu takto odváženo deset miliard dolarů denně.

Ten skandál mnoha Afgháncům potvrdil, že Spojené státy do jejich země nepřivezly ani demokracii, ani svobodný trh. Namísto toho v Afghánistánu převládl zkorumpovaný mafiánský kapitalismus.

Což bylo totéž obvinění, které bylo tou dobou vznášeno proti politikům doma, v Americe i v Británii.

Na konci roku 2014 britští vojáci z Afghánistánu odešli. Všechny základny byly vymazány z povrchu země, jako by tam nikdy neexistovaly. I válečné památníky byly sbaleny a odvezeny do hrabství Staffordshire.

Avšak to nebyli jediní bojovníci, kteří opustili Afghánistán. Abu Musa al Zarkaví jel v osmdesátých letech do Afghánistánu, aby tam bojoval proti Sovětům. Pak tam zůstal a spolupracoval s Usámou bin Ladinem.

V roce 2003 odešel do Iráku. Tam vytvořil džihádistickou organizaci, kterou nazval Al Kajda v Iráku. Měla bojovat proti americké invazi.

Al Zarkávího silně ovlivnily bin Ladinovy myšlenky. Avšak rozvinul je daleko hlouběji. On a jeho skupina zabíjeli všechny lidi, o nichž rozhodli, že nevěří jejich fundamentalistickým myšlenkám. Proto si zasloužili zemřít.

I původní zakladatelé al Kajdy byli šokováni. A poslali mu dopis, aby přestal vraždit civilisty.

Al Zarkáví je ignoroval. Byl přesvědčen, že povstání v Iráku lze využít k rozšíření islámské revoluce po celém arabském světě.

Avšak než se mu to podařilo udělat, Američané al Zarkávího našli a shodili na něj velkou bombu.

To ale nezastavilo šíření jeho myšlenky. Navzdory smrti al Zarkávího, jeho organizace přežila. A začala se proměňovat v něco ještě zuřivějšího a ambicióznějšího.

Avšak během této proměny se stala obětí duchů z minulosti. Znovu se objevila nesnášenlivá vize wahabismu, která přežila od dvacátých let dvacátého století. Z Afghánistánu se během osmdesátých a devadesátých let rozšířila do dalších zemí, kde se smísila s moderními islamistickými myšlenkami.

Nyní však, tváří v tvář nihilistické hrůze poinvazního Iráku, jakákoliv představa, že by bylo možno budovat revoluční budoucnost, zmizela.

Namísto toho se stal dominujícím vlivem konzervativní a zpátečnický wahabismus se svou touhou ustoupit do imaginární minulosti.

V roce 2013 byl utvořen Islámský stát Iráku a Levantu, na Západě známý pod zkratkou Isis.

Jeho cílem je vytvořit jednotný chalífát po celém islámském světě. A i když používá techniky moderních sdělovacích prostředků, je to v jádru tentýž násilný sen, který poháněl beduíny, kteří ve dvacátých letech dvacátého století vytvořili saúdskoarabské království.

Tehdy shledal saúdskoarabský král nezbytným je vyvraždit. Protože i oni chtěli dobýt celého islámského světa.

A nyní se Saúdští Arabové, spolu s Brity a s Američany, snaží udělat znovu totéž. Usmrtit džihádisty a jejich myšlenky v písečných dunách severního Iráku a v Sýrii.

Ale je to nejisté. Západní politikové musejí přijmout, že prostá černobílá hranice mezi dobrem a zlem neexistuje. Tím, že bombardují Isis, pomáhají zlovolnému prezidentu Assadovi zůstat u moci.

A ti, kteří vládnou, ani nevědí, jak velkou hrozbou je Isis. Je to temná existenciální hrozba? Alebo je to jen fasáda v pokračující složité válce o moc uvnitř Iráku?

To prostě nevíme.

Na konci sovětského sci fi filmu Solaris se astronaut vrací domů. Všechno se zdá být reálné a normální. Jenže jaksi on už ničemu nevěří.

I když my jsme se vrátili z Afghánistánu, naši vedoucí představitelé také, jak se zdá, ztratili svou víru v cokoliv. A jednoduché příběhy, které nám vyprávějí, už nedávají smysl.

Zkušenost z Afghánistánu nás přiměla si uvědomit, že existuje něco jiného, ale my prostě nemáme zařízení k tomu, abychom to mohli vidět.

Je zapotřebí nového příběhu. Příběhu, v který bychom mohli věřit.

Vytisknout