S jakými problémy se potýkají velké politické strany?

3. 2. 2015 / Milan Mundier

Poté, co odešli z čela svých stran, byl Miloš Zeman vystřídán Vladimírem Špidlou a Václav Klaus Mirkem Topolánkem. Dva rozdílnější politiky aby člověk pohledal. Slušný, leč pro řadu lidí necharismatický Špidla byl po dvouletém premiérování vystřídán mladým a tehdy velice populárním Stanislavem Grossem, jemuž ale jen o pár měsíců později zlomila vaz aféra s nejasným financováním bytu. Právě tehdy se ČSSD ocitla na dně a zdálo se, že to s ní v dalších volbách velmi zle dopadne. Jenže do jejího čela se postavil tehdy nepříliš známý komunální politik Jiří Paroubek a svoji stranu dovedl k rekordním volebním ziskům. Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006 sice nevyhrál, ale Mirkem Topolánkem a jeho ODS byl poražen jen velmi těsně (a navíc za velmi zvláštních okolností).

Nicméně se zdálo, že status quo zůstal zachován. ČSSD a ODS měly dohromady 155 mandátů a v jejich čele opět stály silné a výrazné osobnosti. Jenže ani Mirek Topolánek a Jiří Paroubek už po volbách v roce 2010 v čele svých stran nestáli. Pozice ČSSD a ODS byla oslabena, přesto ale obě strany pořád ještě měly navrch (a dohromady 109 mandátů).

Nečekaný pád a příchod nových hnutí

Dnes je situace jiná a asi jen málokoho by před lety napadlo, že tomu tak bude. ODS se (z notoricky známých důvodů) ocitla na samém dně voličské přízně a oslabila i ČSSD (a obě tyto strany mají dohromady 66 mandátů). Silným hráčem na naší politické scéně se naopak stalo nové hnutí miliardáře Andreje Babiše s chytlavým názvem ANO. Toto hnutí není nijak ideově vyhraněné, ale mezi lidmi se stále těší velké oblibě. A podle posledních průzkumů by ve volbách do Poslanecké sněmovny celkem přesvědčivě zvítězilo.

Ještě před vstupem hnutí ANO na naši politickou scénu jsme mohli zaznamenat vzestup (a v mnoha případech i velmi bolestivý pád) jiných nových politických stran a hnutí. Začalo to na sklonku 90. let se vznikem Unie svobody, pokračovalo příchodem TOP 09 (která se na naší politické scéně celkem úspěšně „zabydlela“) a Věcí veřejných a vyvrcholilo právě předloni s hnutími ANO a ÚSVIT.

A co se děje s ČSSD a ODS?

Začněme ODS. Té se podařilo zastavit pokles voličské přízně hlavně díky tomu, že si do svého čela zvolila slušného a neokoukaného Petra Fialu. Ale kýžený vzestup je pořád ještě v nedohlednu, desetiprocentní hranici by ODS v případných volbách stále ještě nepřekonala. ČSSD je na tom o poznání lépe, má svého premiéra, ale ani její preference nejsou závratně vysoké. Kde jsou ty časy, kdy dosahovala třicetiprocentních volebních výsledků? Kde jsou ty časy, kdy měla v Senátu nadpoloviční většinu?

Navíc není žádným tajemstvím, že obě strany zaznamenaly za poslední rok výrazný úbytek členů. Někteří z nich prostě jen utekli tam, kde bude jejich šance, že udělají politickou kariéru, větší. Ale určitě se mezi těmi nemálo "uprchlíky" najdou i tací, kteří měli pro svůj odchod jiný důvod - znechucení a zklamání.

V kůži frontového vojáka

Být řadovým členem ve velké politické straně nemusí být zrovna žádný med. Názory řadových členů totiž často nejsou vůbec slyšet, a i když se tito řadoví členové chtějí jako dobrovolníci (tj. bezplatně) podílet na práci odborných komisí, mají smůlu. V čele krajských a městských buněk velkých stran stojí stále titíž lidé, kteří mezi sebe nikoho nepustí. A je jim úplně jedno, přijde-li za nimi nějaký řadový spolustraník jen proto, aby se s nimi nezištně podělil o dobrou myšlenku. Jako by si řekl, že dobrá je jen ta myšlenka, která se zrodila v jeho hlavě.

Další problém spočívá v tom, že někteří politici, kteří ty velké tradiční strany reprezentují, jsou vyhořelí. Jsou to ti, kteří jsou už ve svých funkcích příliš dlouho a nic než tu politiku vlastně ani neznají. Nekomunikují se členskou základnou, nevychovávají si své nástupce a někdy působí dojmem, že se už jen řídí heslem „Po nás potopa“.

Ale abych nebyl jen negativní, musím říct, že i v těch velkých tradičních politických stranách se najdou tací, o kterých můžeme s čistým svědomím říct opak. Jsou to zralí a zkušení lidé se zajímavým osobním příběhem. Na politických funkcích nelpí, protože ví, že když o ně přijdou, mohou se vrátit k tomu, čemu se s úspěchem věnovali svým vstupem do politiky. Zajímají se o názor členské základny, zajímají se i o názor těch ostatních. Vykazují nemalou míru empatie a říkají pouze to, čemu sami věří. Je jich sice málo, ale o to víc bychom si jich měli vážit a podporovat je.

To lídři oněch velkých tradičních politických stran si někdy nepočínají zrovna demokraticky. Nestrpí kolem sebe lidi s odlišnými názory a obklopují se naopak těmi, kteří jim vše odkývají. To vede k určitým vnitřním pnutím či apatii členské základny. Pak už nepomohou ani vnitrostranická referenda, zejména jsou-li neanonymní a hlasuje se v nich o věcech menší důležitosti.

Další úskalí vidím v tom, že někteří politici z velkých stran velmi rychle ztrácí na autentičnosti. Jak se to projevuje? Když se dostanou na nějakou významnější pozici, mají své vlastní názory, ale po nějaké době je diametrálně změní, aby zbytečně nevyčnivali nebo se zalíbili určité části voličského spektra (ano, je to populismus). A je to škoda, protože i těch politiků, s nimiž se na všem neshodneme, si lze bez problémů vážit.

Jak z toho ven?

Jak z toho ven? Nebo ještě lépe: Co si má pak nebohý volič a řadový člen politické strany počít? Jak už jsem zmínil, v každé velké tradiční politické straně se najdou tací, kteří dělají svou práci pro druhé, nelpí na svých funkcích a udržují si kontakt s realitou. Tyto politiky podporujme, tyto politiky volme, těmto politikům pomáhejme.

Jsou tu i jiné tradiční, leč menší politické strany. Jejich program je velmi dobře známý, jsou reprezentovány úspěšnými komunálními politiky (a v neposlední řadě zralými a zkušenými lidmi) a mají za sebou nějakou historii. A i ty má smysl volit, pomoci jim, aby přestaly být menšími tradičními stranami a staly se tradičními stranami většími.

A nová politická hnutí?

Má smysl volit nové politické strany a nová politická hnutí? V tomto jsem – přiznám se – spíše skeptický. Ale může se stát, že když z nějakých voleb vzejde nové a silné hnutí, chytí se představitelé těch tradičních velkých stran, které zklamaly, „za nos“ a začnou pracovat na své nápravě. Nebo by to alespoň takto mělo být.

Řada lidí je vůči politice skeptická. Nedivme se jim. Už jsme tu měli spoustu slibných politiků, kteří zklamali na celé čáře. Už jsme tu měli řadu nových stran, které slibovaly, že zjednají nápravu, a pak neudělaly vůbec nic, případně napáchaly ještě větší škody. Přesto mi to nedalo, abych tuto úvahu nesepsal. Třeba si i někdo ty myšlenky, které v ní zazněly, vezme k srdci. Nebo se alespoň zapojí do diskuze. To jsou má nejvroucnější přání!

Vytisknout