14. 10. 2004
Energetická dilemataOchrana klimatu či těžba uhlí? Boření obcí nebo nezaměstnanost?Vláda premiéra Grosse se rozhodla, že k celosvětovému snížení exhalací skleníkových plynů Česká republika přispěje tím, že své emise zvýší. Hlavním argumentem ministra průmyslu Milana Urbana (ČSSD) byla údajná hrozba ztráty konkurenceschopnosti a zvýšení nezaměstnanosti. Řada renomovaných ekonomů se však naopak domnívá, že ekologická regulace sice může krátkodobě zvýšit náklady, ale dlouhodobě zvyšuje konkurenceschopnost ekonomiky. Kde je pravda? A kudy se má česká společnost ubírat? |
Podle Národní zprávy ČR o inventarizaci skleníkových emisí zpracovaného Českým hydrometeorologickým ústavem, polovinu všech skleníkových plynů vypouští energetika. Sám ČEZ, jehož dominantním vlastníkem je stát, vypouští ročně 30 milionů tun CO2. Přitom 30% domácí výroby elektřiny české hospodářství nepotřebuje a její nadprodukce je vyvážena do zahraničí. Je proto pochopitelné, že těžaři uhlí a provozovatelé uhelných elektráren z případné regulace skleníkových plynů nadšení nebudou. Ale ostatní průmysl a celá společnost by z ní mohli profitovat. Například harvardský profesor Michael Porter ve svých pracích dokazuje, že takové regulace motivují firmy k inovacím a ke kreativním řešením, které ve svém důsledku znamenají modernizaci a úspory, jež konečném součtu přesáhnou původní náklady. Řada zemí také disponuje studiemi, podle kterých plnění závazků Kjótského protokolu může vést k vytvoření desetitisíců pracovních míst. Pětimilionové Dánsko kalkuluje se 17 tisíci nových pracovních míst. Evropská unie při 15% snížení emisí skleníkových plynů do roku 2010 počítá asi 1,9 mil. nových pracovních míst. Jen v Německu už dnes samotná větrná energetika zaměstnává asi 35 tisíc lidí. V Dánsku v roce 2001 větrná energetika zaměstnávala na 20 tisíc lidí, neboť dánské firmy se díky domácí podpoře vyšvihly na světovou špičku v oboru a nyní představují zajímavé exportní odvětví Ostatně málokdo ví, že z boomu větrné energetiky začíná jako subdodavatel hřídelí profitovat také plzeňská Škodovka. Hlavní ekonomický problém tedy nepředstavuje celkový dopad ochrany klimatu na ekonomiku a společnost, ale soustředění postižených sektorů (těžba uhlí, uhelná energetika aj.) do určitých regionů, které by mohly být zasaženy strukturální nezaměstnaností. V českých podmínkách se jedná zejména o podkrušnohorskou uhelnou pánev. Tato oblast však má neobyčejný potenciál pro rozvoj udržitelné energetiky. Krušné hory totiž spolu s Českomoravskou vrchovinou disponují nejlepšími lokalitami pro umístění větrných elektráren. Jenom společnost Czech Venti v rámci projektu Větrný park Chomutov představila záměr na výstavbu desítek větrných elektráren Krušnohoří. Podle studie ministerstva životního prostředí by větrná energetika mohla do 6 let zaměstnávat v České republice asi 2 100 lidí. Pro zdevastované Mostecko, Chomutovsko a Sokolovsko představují paradoxně největší potenciál rozvoje zdevastované plochy po těžbě uhlí. Uhelné společnosti mají za povinnosti zrekultivovat v nejbližších desetiletích desetitisíce hektarů pozemků. Pokud by se tak stalo za pomoci rychle rostoucích dřevin, mohlo by do budoucna v regionu.energetické využívání biomasy -- tzv. fytoenergetika -- představovat jednoho z podstatných zaměstnavatelů. Podle studie ministerstva životního prostředí by v dohledné době mohl počet pracovních míst spojených s udržitelnou energetikou založenou na obnovitelných zdrojích energie přesáhnout počet zaměstnanců uhelných a atomových elektráren, včetně těžby a zpracování uhlí a uranu. Koncem tohoto desetiletí by se mohlo jednat o více než 40 tisíc lidí. Ve výhledu pro rok 2030 by jen fytoenergetika a s ní spojené obory mohly vytvořit přes 70 tisíc pracovních míst! To by mohlo nejen nahradit ztráty způsobené útlumem těžby uhlí a odstavováním uhelných elektráren, ale podstatně snížit nezaměstnanost v postižených regionech. Potenciál rozvoje se tedy nabízí a záleží na vládě, zda ho dokáže využít. Nemohu se však zbavit dojmu, že v české vládě a na Ministerstvu průmyslu a obchodu přes výměnu některých lidí přežívá socialistický duch Miroslava Grégra. Milan Urban totiž převzal Grégrovu koncepci a obhajuje udržení těžby uhlí na Mostecku i za cenu prolomení tzv. ekologických limitů těžby. To by fakticky znamenalo oprášení komunistického plánu na zboření Horního Jiřetína a Černic na Chomutovsku a vystěhování tisíců místních obyvatel. Proti tomuto plánu se staví nejen obyvatelé postižení a další lidí z regionu, ale koncem 90. let je podpořil i dnes již zrušený Okresní úřad v Chomutově, který ve svém vyjádření pro vládu z června 1998 napsal: "rozvoj tohoto území nemůže být neustále podřizován ekonomickým zájmům báňských společností ... zaměstnanost severních Čech nelze řešit prodloužením životnosti lomů, ale restrukturalizací stávajícího těžkého průmyslu a těžby surovin podporou ekonomických činností s vyšší přidanou hodnotou, exportním zaměřením ekonomiky s kladnými dopady na platební bilanci státu". Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že údajnými dilematy obsaženými v titulku mého příspěvku s námi politici manipulují. Bohaté země s vysokým životním standardem svého úspěchu nedosáhly "ekologickým dumpingem" ale naopak tím, že ekologickou regulaci využili jako nástroj pro inovace a zvýšení konkurenceschopnosti svého hospodářství. Proto jsou v globálním měřítku nejpřísnější ekologické regulace v tak bohatých částech světa, jakými jsou Skandinávie, Japonsko nebo Kalifornie. Autorka pracuje pro českou pobočku ekologické organizace Greenpeace na kampani proti alergenní kosmetice s látkou MDGN |