Kdysi dávno, když jsem se učil anglicky, byl to shodou okolností název jedné populární písničky, kterou nás tehdy naučila lektorka v British Institute. Hned následující verš té písně, kterou jsem si kupodivu "jaksi" zapamatoval, pak zněl (opět raději hned přeložím:) "Jsem unaven a chce se mi spát". Je to s válkami nejednou obdobně, jako se to říká o stavbách --- "Bouračka byla hračka, stavení bylo trápení!" Budu uvažovat o Iráku a vyhlídkách prezidenta Bushe na úspěch pro druhé funkční období. Už předtím (podle průzkumu uskutečněného časopisem Time spolu s CNN a zveřejněného koncem července 2003) ve většině otázek tehdy sympatie oslovených k té "druhé" irácké válce už nebyly zdaleka tak žhavé, jako byly ještě koncem roku 2002. Stojí ovšem za připomenutí, že na otázku, zda oběti na amerických životech (a další nepříjemnosti) ve válce proti Iráku jsou přijatelnou cenou, dalo tehdy ještě kladnou odpověď 49% respondentů (přičemž od konce března 2003 během dalších čtyř měsíců počet záporných odpovědí o 12% vzrostl --- až na tehdy zatím 45%; 6% si nebylo jisto svou odpovědí). Tehdy ještě byla ta válka vyhodnocena 39% respondentů jako úspěšná, a dalšími 46% už jako něco mezi úspěchem a neúspěchem (jen 13% ji považovalo za neúspěch).

Tytam jsou časy, kdy bleskově probíhalo vlastní válečné nasazení. V té "výchozí", technicky sofistikovaně vedené válce, ještě než --- mnohde s problematickým mezinárodním ohlasem --- začala, stály americké tanky v Baghdádu. Od doby citovaného průzkumu uplynulo tři čtvrti roku. Sám Saddám Husajn je v amerických rukou, jeho neblazí dva synové jsou mrtvi. Většina karetně symbolizovaných hlavních stoupenců saddámovského režimu byla buďto dopadena, anebo (zčásti) už nežije. Jeden teror mohl skončit teoreticky možná pak "přes noc". Jisté vady na kráse se bohužel projevily ihned; bez ohledu na symbolický pád Saddámovy sochy. Po vojenském obsazení iráckých měst začala v nich krize v oblasti občanské bezpečnosti; šířily se krádeže a loupeže, zavládlo zvláštní bezvládí spojené navíc i se sabotážemi. Tomu, kdo v té situaci tam nežil, muselo zvenčí připadat nepochopitelné, že málem vmžiku --- bez ohledu na americké vojáky všude kolem --- lidé "z ulice" vyplenili řadu veřejných budov, a dokonce zcizili velké množství nadmíru vzácných a ničím nenahraditelných památek staré mezopotámské kultury z Baghdádského muzea. Tohle bezděky signalizovalo, že američtí vojenští stratégové především plánovali riskantní válku; mnohem méně zřejmě mysleli na nezbytné zajištění poválečných poměrů.

Kdeže loňské sněhy jsou (jak se někdy říká)? Autor těchto řádků loni v BL (ve třech statích o "Baghdádu", z počátku dubna 2003 napsal také o tom, že "jsou bohužel takové situace, kdy pro celkovou "senzitivnost" situace v terorem postižené zemi se politické reprezentace nejvlivnějších států k intervenci zvenčí přesto nerozhodnou". K tomu jsem pak dodal: "Jako doušku by se hodilo sem ještě uvést, že dokonce přímo ve Spojených státech máme dvě varianty "konzervatismu", přičemž tzv. neokonzervativci počítají s nutností čelit "zlu" na celém světě (a jsou víc než loajální vůči USA a jeho světové politice), zatímco tzv. paleokonzervativci naopak kořeny toho "zla" na světě přičítají Spojeným státům (a proto přímo USA nenávidí; majíce příkladně za to, že i k 11. září došlo vinou americké politiky vůči Izraeli, nikoli vinou fundamentalistického -- arabsky artikulovaného -- extremismu)."

Už tehdy jsem také považoval za žádoucí připomenout, že "možná mnohem svízelnější v tom iráckém konfliktu je, že Američané po rezoluci č. 1441 přece jen jaksi dali najevo, že by zřejmě stáli o výraznější dokumentační souhlas Rady bezpečnosti OSN s válečným řešením irácké krize. To muselo být nutně vodou na mlýn případné kritiky amerického (a britského) postoje, když posléze došlo k vojenskému útoku na Irák. Asi by se nemělo zapomínat, že první "válka v Zálivu" byla ukončena pouhou "dohodou o kapitulaci", tedy bez mírové smlouvy. Takže stávající válečný konflikt v Iráku lze také interpretovat jako "pouhé pokračování" té první války v Zálivu (jejíž tažení bylo tehdy před už nabíhajícím vojenským náporem směrem na Baghdád nečekaně zastaveno)."

Také jsem si tehdy --- před víc jako rokem --- dovolil připomenout, že "rodové zřízení má tam stále větší sílu než zvenčí požehnané celostátní struktury. Když už se teď uvažuje, zda v poválečném Iráku zavést (a jaký) "protektorát", jeho největší zkouškou účinnosti nutně bude, že bude naoktrojován zvenčí (přičemž se budou obtížně hledat uvnitř země přirozené autority schopné uvést "demokracii" do chodu, když nemá v zemi tradici." (Ne že bych měl radost, že --- v přeneseném významu "už včera" --- došlo na má slova.)

Pokud je někde v akci profesionální armáda, ne každý její příslušník se nechá takto angažovat jen kvůli "fyzičce" (nebo penězům). Navíc bojové akce jsou pak také dozajista svérázným zdrojem pro "zvýšení hladiny adrenalinu v krvi". Nelze se divit, že potom (taky vinou neustálého napětí o osobní bezpečnost, vyvolaného excesy teroristů) může dojít k nežádoucím výstřelkům také na straně setrvale ohrožovaných "vítězů" (i když je dobře, že dochází k postihu viníků).

Na začátku dubna loňského roku (když se ještě "válčilo") jsem si také dovolil do BL připsat následující věty:

"Pragmaticky vzato: až na bojující koaliční armádu vedenou USA všichni ostatní, kdož mají zájem o Irák, už by měli urychleně mít pohotově k spuštění program poválečné obnovy. To není úkol krátkodobý. Federalizace je problematická; a jakékoli jiné řešení je nebezpečné. Že si Američané nedají vzít rozhodující slovo v tom poválečném uspořádání, včetně politické a hospodářské obnovy, je samozřejmé. (Kdo by se jim chtěl po rizicích, které zahájení této války nastavilo, divit?) Přitom bude spuštěn proces, který může být účinným teprve po několika desetiletích..."

Válka může být krátká, a mír je od počátku najednou "svízelně rozšklebený, sám sebou nejistý, do divné prázdnoty jaksi dlouhý" (navíc problematický svou "nečitelnosti"). Když se přestane střílet, už není příležitost k dalšímu viditelnému hrdinství. Zrovna to mělo přimět včas k přípravě aspoň některých prostředků pro výchozí stabilizaci poměrů, až skončí výstřely. Že tohle všechno nebylo přiměřeně připraveno, promítlo se pak velmi rychle do rostoucí nestability. Vyvrcholila i tím, že USA nakonec cítily jako nezbytnost dosáhnout jistého zaštítění také ze strany OSN a příslibů vojenských kontingentů z dalších států. Že nyní od mnohých svých výchozích, nejednou velmi kategoricky formulovaných podmínek týkajících se poválečné obnovy v Iráku Spojené státy ustoupily, je jiným dokladem celkové nejistoty ze zítřka, do něhož teď --- před prezidentskými volbami --- moc toho už prezident Bush a jeho administrativa "investovat" dál nemůže.

Jedni počítají, kolik americké krve už ten projekt na obnovení demokracie v Iráku stál. Jiní (pod webovou zkratkou "IBC") počítají mrtvé Iráčany... Teď navíc má prezident Bush na krku další --- ze svého hlediska krajně nežádoucí --- problém: Bude muset taky čelit další ne zrovna pozitivní publicitě, kterou získal ve světě tím, že Moorův vůči Bushovi kritický (až "žlučový") film "Fahrenheit 9/11" získal zrovna teď v Cannes hlavní cenu.

Kdeže předpředloňské sněhy jsou? V září 2001 se stal rázem (a už bez nějakého zpětného uvažování o možná kontroverzní prezidentské volbě) prezident G. W. Bush navenek zcela nesporným vůdcem svého národa. Ještě loni v létě se mohlo zdát, že příští prezidentské volby bez problémů a výrazně vyhraje. Kdo mohl tušit, že se pak (poměrně brzy nato) konkurenční Demokratická strana tak rychle a rozhodně postaví za Johna F. Kerryho jako svého kandidáta na prezidentský úřad? A že mezitím dále velmi pronikavě klesnou "akcie" G. W. Bushe "za Irák" zvláště vinou několika afér spojených s týráním nebo ponižováním iráckých vězňů?

John F. Kerry teď také sbírá finančně tolik potřebnou sílu ke konečnému boji o prezidentský úřad. Jakmile totiž bude nominován, nebude se smět dále dovolávat dalších injekcí z privátních zdrojů a z federálních fondů bude mít k dispozici na vlastní volební boj "jen" 75 milionů dolarů (stejně jako G. W. Bush, mající ovšem zřejmě mezi konzervativci větší finanční zázemí). Je otázka, zda Bushův diplomaticky rušný příští měsíc červen může ještě přinést nějaká výrazná nová aktiva pro jeho příští prezidentskou kampaň. Není stávající situace v Iráku (včetně urychleného "předávání moci do iráckých rukou" k 1. červenci) až příliš neskutečně temný stín všeho toho, co se zdálo být zprvu --- jen očima válečných stratégů nahlíženo --- tak snadné? Mohlo se zdát, že zajistit mír bude záležitost svým významem a složitostí možná jen "sekundární", protože jaksi přirozeně vyplývající z úspěšně završené porážky Saddámova autoritativního režimu. Že budování míru je zřejmě svízelnější problém, kdopak čekal?

Měl bych se znovu odvolat na výše zde citované řádky z té své analýzy staré málem 14 měsíců. Kdo si dnes troufá věřit, že se VŠECHNO po 1. červenci OKAMŽITĚ obrátí k lepšímu? Kdo to může zajistit? Jakými prostředky a silami? Ty mezinárodní vojenské stabilizační jednotky --- jaký pak budou mít doopravdy statut? A ta exteritorialita amerických vojáků na území Iráku je sice pochopitelná, ale není to setrvávající břevno v oku iráckého, ne zrovna vždy a všude sympatizujícího obyvatelstva?

Dosavadní zkušenosti s okupací Iráku nejsou povzbudivé. A je to před prezidentskými volbami v USA těžká koule na řetězu, přikovaná k Bushově noze a znemožňující mu obratný tanec, až bude střílet své kritické projektily J. F. K. (tou zkratkou že by nadějně po Kennedym jakoby "toho jména sugestivně a prorocky druhý"?). Ta irácká válka už stála mnoho finančních prostředků (prokazatelně se stále senzitivnější daní krve!), což neblaze zatížilo státní rozpočet USA. Navíc Bush nebude ani mít aspoň trochu krytý a zajištěný týl ve své zahraniční politice. Jak má vbrzku obhájit na druhé funkční období svůj úřad, v němž po výchozích rozpacích vypadal tak "bezkonkurenčně"?