Dále také tato nová právní úprava může narušit rovnoprávnost občanů i jejich základní lidská práva a svobody.

Podle úvodních ustanovení Listiny základních práv a svobod jsou lidé u nás svobodní a rovní v důstojnosti i právech a náš stát je založen na demokratických hodnotách. Rovněž tak i podle úvodního článku naší Ústavy je Česká republika demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Vzhledem k tomu se jeví jako nerovné postavení občanů, kteří mají být nyní zákonem nuceni k placení za službu, kterou nechtějí a dokonce ti z nich, kteří nemají televizní přístroj, ani nemohou využít. Přesto však za ni musí každý měsíc povinně platit právnické osobě svého druhu, jejíž činnost prakticky vůbec nemohou účinným způsobem ovlivnit, ani kontrolovat. Přitom je nám ze strany státu proklamováno, že se jedná o veřejnou informační službu v oblasti médií. Jde tedy o věc veřejnou. A mají-li občané podle článku 21 Listiny právo podílet se na správě veřejných věcí, pak se k tomuto právu jistě mohou přihlásit u hlavy státu, mají-li za to, že část jimi volených zástupců schválila zákon, kterým by mohla být uvedená rovnost byť i jen potenciálně ohrožena a nebo již narušena.

Podle článku 17 Listiny je u nás zaručeno právo na informace a jejich svobodné vyhledávání, přičemž toto právo svobodně vyhledávat informace lze omezit jen jde-li o opatření nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. K žádné takové situaci však u nás nedošlo. Takže v uvedených souvislostech by občan mohl toto řešení vnímat například i jako zákonné opatření na ochranu práv a svobod česko - televizní elity, a to na úkor druhých. Jestliže je u nás zaručeno a má-li být také naplněno právo svobodně informace vyhledávat, pak musí být v jeho rámci také právo na svobodnou možnost nevybrané informace nepřijímat. Je tedy logické, že ve svobodné, demokratické, kapitalistické společnosti nelze nikoho nutit, a to nota bene ani zákonem, aby vstupoval na určitou část trhu, povinně z ní odebíral určité zboží a i v případě, když toto zboží odebírat nechce nebo ani nemůže, aby za ně i tak paušálně, opakovaně a pravidelně musel platit.

Podle názorů řady občanů, ale i mediálních odborníků a právníků, zveřejněných také v denním tisku (například Hospodářské noviny ze dne 7. dubna 2004) tato nová pravidla financování, hrubě porušující nejen ústavní princip rovnosti, lze chápat jako zásadní průlom do lidských a občanských práv, učiněný některými poslanci jaksi zcela samozřejmě a bez potřeby odpovídajícího zdůvodnění na základě skutečných argumentů. Zřejmě i v důsledku nízkého právního vědomí, neschopnosti přípravy fungujícího systému a podobně. Podle některých názorů by mohlo dojít i ke kolizi také se zákonem o ochraně osobních údajů. Takovýto způsob politického ustavení nadřazenosti práv a zájmů České televize a Českého rozhlasu, případně některých užších skupin jakési nové telekracie či mediakracie nad právy a zájmy občanů, by široká veřejnost mohla vnímat nejen jako podporu elitářství a klientelismu, ale i jako postup legislativy v rozporu s dobrými mravy.

Z uvedených důvodů jsme tudíž zásadně proti celoplošnému zvýšení rozhlasových a televizních poplatků.