Nezávislost žen a jejich úloha v dějinách je a byla a asi zřejmě ještě v naší republice po několik desetiletí bude limitována předsudky, stereotypy, tradicemi a samozřejmě, že toto postavení ženy bylo historicky utvářeno pod tlakem církve, byly nám předkládány hlavně mateřské povinnosti ženy. Až do pozitivních změn v porodnictví a prosazení kontroly porodnosti byly ženy většinu svého života těhotné a to bylo hlavní překážkou jejich nezávislosti. Porod byl nebezpečný, kojenecká úmrtnost vysoká. Až pokrokem ve zdravotnictví a kontrolou porodnosti získaly ženy možnost rozhodovat o svém životě a tím také získaly nezávislost. I z těchto důvodů jsou dějiny ženského hnutí spjaty bezprostředně se zápasem ženy o možnost kontroly nad svým životem, o prevenci nechtěných těhotenství a také můžeme velice zjednodušeně hovořit o boji za právo na legální a bezpečné přerušení těhotenství.

Při zkoumání 350 primitivních starověkých společností a společností z doby před průmyslovou revolucí dospěl v roce 1967 George Deveraux k závěru, že vše nasvědčuje tomu, že přerušení těhotenství je absolutně univerzálním jevem a že není ani možné vytvořit imaginární, chcete-li virtuální, společenský systém, ve kterém by tento jev neexistoval. Ve starověku se interrupce nepokládaly za trestné. Sankce se udělovaly například za poškození práva otce na potomstvo. Chammurabiho zákoník z roku 2250 před naším letopočtem například upravoval odpovědnost člověka, který způsobil potrat dceři plnoprávného občana, odlišoval potrat závislého a potrat otrokyně. Dnes již citovaný Hippokrates a jeho přísaha ve svých spisech varuje před podáváním a přijímáním prostředků, které mohou způsobit potrat, ale proto, že v jeho dobách tyto látky byly velice toxické a byly nebezpečné i pro ženu samotnou. Ve svém spise Corpus hippocraticum ale doporučuje ženě různá násilná cvičení, aby se zbavila nechtěného přívažku a ukončila nechtěné těhotenství. Otrokyně potom využívaly přerušení těhotenství jako znak odporu ve své osobní bezmocnosti a nesvobodě.

Přístup k umělému přerušení těhotenství, nebo chcete-li potratům, formuje od 13. století církev. A mohu tady říci, že v celých dějinách nebyl tak ostře vyhraněný, tak jako je tomu v posledních několika stoletích.

Filozof Tomáš Akvinský zastával teorii oduševnění - tzv. animaci plodu. V této době se věřilo, že duše sestupuje do plodu až po určité době. Tato doba byla stanovována zajímavě. Pro plod mužského pohlaví 80. den po početí a u plodu ženského pohlaví to bylo 40. den po početí. Věřilo se, že plod musí být připraven na dobu, kdy může duše sestoupit do těla člověka. Interrupce nebyla v této době zakázána, byla tabuizována, ale byla akceptována. Jean-Louis Fandrin ve své analýze názorů církve pozdního středověku na antikoncepci a sexuální vztahy poukazuje na to, že důkazy o rozšířených antikoncepčních praktikách u manželských i nemanželských párů jasně hovoří o tom, že od 15. do 18. století musel být vědomý odpor proti dominující morálce. Postoj církve k interrupcím se vyhranil až v roce 1588, když papež Sixtus svojí Bulou Effraenatum odsoudil umělé přerušení těhotenství v každé fázi. Ale i přesto církevní právo rozlišovalo zabití oduševnělého a neoduševnělého plodu. Vyvolaný potrat oduševnělého plodu se trestal jako vražda. Potrat neoduševnělého plodu pak vyhnanstvím.

Přelidněním obyvatelstva v 18. století, když demografický vývoj prudce vzrostl až o 50 % přírůstků, se podstatně zhoršily životní podmínky, zejména nejchudších vrstev obyvatelstva. Míra dětské úmrtnosti byla velmi vysoká. Bez ohledu na sociální původ měl kojenec štěstí, pokud přežil neútlejší věk. Chudé děti byly přirozeně ohroženější, zejména pokud se narodily nechtěné. Smrt patřila neoddělitelně k mateřství a nepovažovala se za nepřirozenou. Počet dětí v chudobincích, nedostatek stravy jim nedával velkou šanci na přežití.

Situace se začala měnit až pod vlivem osvícenství. Princip, který zakotvuje právo ženy na kontrolu těhotenství, a tedy kontrolu nad svým tělem, vycházel historicky ze vzniku liberalismu a buržoazní revoluce v 17. století v Anglii. Levellerská myšlenka "vlastnictví vlastní osoby" byla jasně spjata s přírodou a tvořila paralelu k myšlence přirozeného práva na vlastnictví zboží: "Příroda každému jednotlivci dala individuální vlastnictví, které nesmí nikdo narušit ani ho o něj připravit: protože každý tím, že je sám sebou, vlastní sám sebe, protože jinak by nemohl být sám sebou, a na základě toho si nikdo druhý nemůže dělat nárok, že ho o něj samého připraví, jen když zjevným násilím a porušením nejhlavnějších zákonů přírody a zákonů rovnoprávnosti a spravedlnosti mezi člověkem a člověkem..."

Tato teorie individualismu, jedinečnost jednotlivce byla zformulována mužským slovníkem, a přesto specificky ovlivnila podmínky života žen: vedla a k uzákonění liberální myšlenky o manželství jako smlouvě, k zákazu bít manželku a liberalizaci rozvodu. Kontrola nad vlastním tělem je základní součástí bytí jednotlivce s jeho potřebami a právy. Je to pojem, který je jedním z největších odkazů liberální politické tradice.

Pro první obhájce kontroly porodnosti bylo přímé spojení mezi principem ovládání vlastního těla a feministickými požadavky zřetelné. Ezra Heywood, až anarchistický zastánce kontroly porodnosti v 70. letech 19. století, tvrdil, že "přirozené právo ženy na vlastnictví a moc nad vlastním tělem je právo neoddělitelné od existence ženy".

Není podle mého názoru náhodou, že v době rozvoje liberalismu a počátku zřetelně formulovaných myšlenek feministického hnutí papež Pius IX. zakázal v roce 1869 interrupce tím, že stanovil čas oduševnění - animace - na dobu početí. Vždyť neexistoval lepší způsob, jak dát ženám najevo, že nejsou plnoprávnými a nezávislými osobnostmi, než nařídit jim zákonnou skutečnost, že jejich břicho patří státu či církvi.

Pro porovnání - stejný papež byl schopný přijmout v roce 1868 ústavu jako jev pokroku a občanských svobod, samozřejmě platících jen pro určitou část obyvatel.

Snahu církve o kontrolu nad ženami a vyjádření jejich podřadné úlohy ve společnosti nedokázalo změnit ani liberální 19. století. Umělé přerušení těhotenství bylo trestné i podle rakouského a uherského trestního zákona a postihovalo samotnou ženu i osobu, která interrupci vykonala.

Ženské hnutí a průmyslová revoluce přinášely nezvratné změny. Důležitou úlohu hrál rok 1870, kdy přijetím zákona o vzdělání v Anglii otevřeli brány škol i v jiných zemích Evropy a USA. Průmyslová revoluce si vyžadovala zařazování žen do výrobního procesu ve zvýšené míře. Vstup žen do výrobního a vzdělávacího procesu měl za následek i změny zásadních právních norem v postavení ženy.

K prvním moderním právním normám, které měnily postavení ženy, patřila možnost mít a nabývat majetek a svobodně s ním disponovat a také právo na rozvod. Dalšími právními normami, které kvalitativně měnily postavení ženy, byly právní normy, upravující interrupci a používání antikoncepce. Často se hovořilo o tom, že interrupce byly poprvé zavedeny Leninovým režimem v Rusku. Není to pravda. Reprodukční práva v této době nabývala jiných rozměrů. V Sovětskému svazu nebyla liberalizace přerušení těhotenství výsledkem snahy ženského hnutí jako v jiných zemích, ale jejím účelem bylo zapojení žen do průmyslové výroby a prolomení feudálních a patriarchálních forem života. Podobně to bylo v Československu, které povolovalo interrupci ze zdravotních a jiných závažných důvodů a se souhlasem komise k tomu zřízené. O tom, jak tyto komise fungovaly, už tady bylo hovořeno.

Rovněž není pravda, že ve všech zemích Evropy byly od roku 1945 interrupce povoleny. Interrupce byly zakázány například v Rumunsku a také v Albánii. V této souvislosti by se zajisté dalo hovořit o tzv. Ceauseskových dětech, které potom podporovaly jeho režim. Tolik k historii.

Dovolte mi nyní, abych se zastavila u některých mezinárodních dokumentů, které se zabývají ochranou práva na život a také právem ženy na umělé přerušené těhotenství a které také hovoří o tzv. reprodukčních právech.

Prvním dokumentem je "Zpráva o sexuálním a reprodukčním zdraví a právech", kterou přijal Výbor pro práva žen a rovné příležitosti Evropského parlamentu 6. června 2002. Na základě této zprávy byla přijala rezoluce Evropského parlamentu 2001/2128, ve které se kromě jiného říká: Zdůrazňujeme, že interrupce nemá být prosazována jako metoda plánovaného rodičovství, doporučujeme vládám zemí, které se ucházejí o členství, aby se snažily realizovat zdravotní a sociální politiku tak, aby vedla ke snížení počtu interrupcí, a to zejména formou poradenství a služeb pro plánování rodiny, nabídkou finanční a materiální podpory těhotným ženám, které se ocitly ve složité finanční situaci, a aby nelegální interrupce - zdůrazňuji slovo nelegální - byla považována za zásadní problém veřejného života.

Domnívám se, že předložený návrh zákona, jak ho projednáváme, by právě k nelegálním interrupcím vedl.

V zájmu zabezpečení ochrany reprodukčního zdraví a reprodukčních práv žen doporučujeme, aby tyto státy přijaly doporučení tak, jak zde byla uvedena.

Zpráva výboru je delší, hovoří o prevenci nechtěných těhotenství, systému sexuální a rodinné výchovy a o celé řadě dalších práv atd. Nikde jsem v ní ale nenašla slovo o kriminalizaci lékařů, kteří tyto zákroky provádějí.

Dalším nepochybně zajímavým dokumentem je doporučení Výboru Mezinárodní federace gynekologů a porodníků pro etické otázky lidské reprodukce a zdraví žen z pohledu umělého přerušení těhotenství z jiných než zdravotních důvodů.

Vláda a další zodpovědné instituce by měly udělat vše pro to, aby podpořily práva žen na jejich zdraví, měly by se pokusit o prevenci nechtěných těhotenství, a to zpřístupněním přiměřených informací a služeb plánovaného rodičovství. Potrat by nikdy neměl být podporovaný jako metoda plánovaného rodičovství. Ženy mají mít právo rozhodnout se, zda budou, či nebudou mít děti, a proto mají mít přístup k legálním, bezpečným, účinným, akceptovatelným a dostupným antikoncepčním metodám.

Většina lidí, včetně lékařů, raději předchází umělému přerušení těhotenství, bere v úvahu podmínky - okolnosti života ženy. Někteří lékaři zase cítí, že potrat není přípustný za žádných okolností.

Respektovat autonomii znamená, že žádný lékař nemůže být nucen k tomu, aby vykonal potrat proti svému přesvědčení. Toto však nemá mít vliv na jeho kariéru, avšak lékař s tímto přesvědčením má povinnost odeslat ženu ke kolegovi, který nemá námitky k vykonání umělého přerušení těhotenství. Ani společnost, ani členové lékařského a poradenského týmu však nemají právo vnucovat svoje náboženské a kulturní výhrady k interrupcím těm, kteří mají jiný názor. Poradenství musí zahrnovat objektivní informace.

Nejlépe vykonávají přerušení těhotenství z jiných než zdravotních důvodů právě zdravotnická zařízení, a to na základě nonprofitu. Vždy má být poskytnuta postpotratová poradna a kontrola plodnosti.

Souhrnně výbor doporučuje - žena má právo k přístupu k lékařskému a chirurgickému umělému přerušení těhotenství na základě přiměřeného poradenství. Zdravotnická služba pak má povinnost tuto službu vykonat tak bezpečně, jak jen to je možné.

A ještě bych tady uvedla jeden příklad, a to ze sousedního Německa, kde v roce 1993 bylo přijato rozhodnutí ústavního soudu, které zaručuje právo na život i dosud nenarozeným. Přesto v Německu platí od roku 1995 liberální zákonná norma, která umožňuje přerušení těhotenství, a to na základě absolvování určitého psychologického doporučení v jednotlivých poradnách, které existují po celém Německu. Tyto poradny seznamují ženy s možnostmi, jak řešit nechtěné těhotenství, ale v žádném případě je nemůžeme považovat za komise, které u nás existovaly do roku 1989. A pokud se žena po absolvování takovéhoto pohovoru rozhodne k přerušení těhotenství, pak je vždy a zásadně toto její rozhodnutí považováno za naprosto svobodné.

Co dodat? Také tady bylo hovořeno o tom, že umělé přerušení těhotenství není sémanticky správný pojem a že bychom to měli nazývat ukončeným těhotenstvím. Je sice pravda, že sémanticky tento termín tomu neodpovídá, co se ale stane ve skutečnosti? Pro jistotu jsem se podívala na návrh zákona i na všechny ostatní a podívala jsem se i do odborných publikací. Skutečně, ve všech těchto publikacích je používán pojem umělé ukončení těhotenství. Radila jsem se i s právníkem, který mě ujistil, že skutečně legislativa tento termín dlouhodobě používá. Pokrytectví lze v současném jazyku nalézt téměř všude. Mohli bychom třeba tento výrok srovnat s daněmi. Také jim neříkáme berně, ačkoli více berou nežli dávají. A podobné je to se spravedlností i s právem.

Závěrem mi dovolte jednu osobní zkušenost. Jsem matka dvou dcer a v druhém těhotenství jsem sama řešila problém, zda podstoupit, nebo nepodstoupit umělé přerušení těhotenství. Ne proto, že jsem nechtěla své druhé dítě, ale proto, že gynekologické testy prokázaly, že toto dítě může být geneticky poškozené.

Protože jsem původní profesí speciální pedagog a absolvovala jsem řadu praxí a stáží v zařízeních, kde byly děti mentálně, tělesně postižené, a mám i několik známých, kterým se narodily takto postižené děti, bylo toto rozhodování velice, velice těžké. A ačkoli žiji ve velice harmonickém vztahu, konečná tíha rozhodnutí, zda toto podstoupit, či ne, byla vždy na mně. A proto se domnívám, konečně kolegyně Šojdrová tady o tom také hovořila, že dokážu pochopit ty ženy, které se takto rozhodují, ale nebráním ani otcům, aby do těchto rozhodnutí zasahovali, ovšem není mi jasné, jak takovéto situace by byly řešeny v případě, kdy otec dítěte není k dispozici, není dohledán, nebo jestli bude zaveden například registr zákazníků prostitutek, protože i při sexuálním průmyslu často dojde k nechtěnému otěhotnění, a jakým způsobem potom budou dohledáváni otcové takto vzniklých dětí.

V závěru mi dovolte, abych se omluvila panu místopředsedovi Kasalovi, s nímž jsem tady v pátek diskutovala. Skutečně pan poslanec Kasal neřekl, že nebude cestování za interrupcemi. Ovšem řekl jinou věc - dovolte, abych citovala: Pídil jsem se po jakýkoliv přesnějších informacích týkajících se potratové turistiky a byl jsem od jednoho autora článku odkazován na druhého, a bezvýsledně. Moje páteční vystoupení reagovalo na tuto část, protože jsem tady uváděla číslo 7500 vycestovaných žen z Irska do Velké Británie, které podstupují tuto potratovou turistiku, aby se zbavily nechtěných dětí.

V závěru mi dovolte několik údajů, které pocházejí z veřejného slyšení v Evropském parlamentu, které proběhlo 2. prosince 2003. Každou minutu umírá ve světě jedna žena v souvislosti s komplikovaným těhotenstvím a dalších 13 utrpí vážné komplikace. Přibližně 200 tisíc matek ročně umírá na následky neodborně provedené interrupce nebo selhání antikoncepce. Ročně v celém světě otěhotní 150 až 175 milionů žen, z toho 75 milionů těhotenství je neplánovaných, a na tento počet neplánovaných těhotenství pak připadá 45 milionů potratů a 30 milionů živě narozených dětí. Každou minutu je provedeno přibližně 100 potratů, z toho je 40 provedeno bez lékařské péče lidmi, kteří nemají zdravotnické vzdělání. Sedmdesát tisíc žen ročně umírá na následky interrupce provedené bez lékařské péče.

Další jev, který je velice pro nás alarmující a který dnes neřešíme, nicméně se domnívám, že souvisí s tématem, které dnes probíráme, je ten, že virem HIV se každou minutu nakazí 10 obyvatel planety a polovina z nich je mladší 24 let.

Závěrem bych chtěla říci, že téma interrupcí, umělého přerušení těhotenství, je skutečně tématem etickým. Nic nového v této chvíli asi zřejmě nevymyslíme, protože vždy budou existovat zastánci i odpůrci. Veškeré tyto názory vycházejí z různých etických doktrín. Konečnou odpověď na to, kdy vzniká lidský život, byť tady zazněly názory, že věda už tuto odpověď dala, dá až skutečně věda. Domnívám se, že ani současná věda ji v této chvíli není schopna dát. Proto se připojuji k návrhy zpravodajky, aby byl tento návrh zákona zamítnut v prvém čtení.

Z parlamentní rozpravy k návrhu poslanců Jiřího Karase, Jana Kasala a Petra Plevy o umělém přerušení těhotenství