Pracovna hlavní reportérky ottawských novin The Ottawa Citizen paní Juliet O'Neillové a také její soukromý dům se staly předmětem několikahodinové razzie dvaceti členů kanadské státní policie RCMP (Royal Canadian Mounted Police). Důvod razie šokoval Kanadu. Nyní se k tomu vyjádřila paní O'Neillová svým projevem při oslavě 25. výročí Královské koleje pro žurnalistiku při univerzitě v Halifaxu v Novém Skotsku.

Juliet O'Neillová: Svoboda tisku je jako zásada definována v kanadské ústavě, sekci 2(b) Charty práv a svobod. Není předmětem diskuse právníků nebo dohadů v soudních síních ani není záležitostí archívů. Charta je živý dokument - a já bych ji nazvala "dokumentem obývacích pokojů" a to proto, že se nachází v obývacích pokojích a v kuchyních, kde si kanadští občané čtou noviny, poslouchají rozhlas a sledují televizi. Čtení, poslouchání a sledování denních zpráv je každodenní činností, která nás obohacuje a udržuje nás ve styku s naší společností a také s lidmi ve vzdálených koutech světa.

Někdo kdysi řekl, že nám zprávy ve svobodné zemi jako je Kanada neříkají, co si musíme myslet, ale říkají, co si můžeme o věcech myslet. Jsou naším průvodcem.

Zprávy jsou někdy děsivé, někdy legrační a někdy velice fádní a nezajímavé. Jsou ale zásadně důležité pro zainteresované občany. Zprávy nám ukazují, jak se chovají naši zvolení zástupci nebo zdali naše penzijní fondy získávají nebo ztrácejí na hodnotě. Zprávy zachycují úspěchy ale také omyly lidstva. Hledím na zprávy jako na rodící se dějiny nebo jako na housenkovou dráhu - jednu chvíli příjemné ale v další chvíli hrozné, jednou se smějete, potom vykřikujete úzkostí, ale když je po nich, přepnete na nějaký zábavný pořad nebo obrátíte stránku novin na rubriku "Radíme čtenářům" a zprávy v mysli odsunete někam stranou.

Otázka je, zdali můžeme tuto každodenní činnost považovat za samozřejmou. Byla bych ráda, kdybych vám dnes mohla prohlásit, že "samozřejmě, co jiného byste si mysleli? Jsme přece v Kanadě!" Jenže po událostech z 21. ledna si nemyslím, že můžeme o těchto věcech mluvit jako o samozřejmosti.

Toho dne bylo zničeno mnoho věcí: můj soukromý život, můj pocit domova jakožto útočiště, předpoklady, že jsou moje telefonní hovory i e-mailová korespondence soukromou záležitostí a že soubory na mém stolním počítači a laptopu jsou moje vlastní. I moje smetí bylo odneseno státní policií, když mě sledovala.

Komu by se snilo o tom - vlastně to byla spíš noční můra - že do mého domku a do mé kanceláře vtrhne 20 členů státní policie a vyšetřovatelů? Do domácí kanceláře? To snad. Ale do mého prádelníku? Do kapes v mých bundách vzadu v šatníku? Do kabelek a do kufrů? Do zásuvky, kde mám svíčky a do zásuvky v kuchyni, kde mám nepořádek? Do krabice s upomínkami? Do krabičky se šperky? Do poliček v knihovně a do alb s fotografiemi, do krabiček s floppy disky, s cédéčky a do pevných disků?

Řekla jsem 20 policistů - a to je přesné číslo. Deset jich prohledávalo můj dům po dobu 5 hodin. Jeden z nich, který měl za úkol přimět mě k tomu, abych mluvila, byl z "oddělení pro potvrzování pravdy" (truth verification section) RCMP. Je možné, aby bylo něco ještě víc orwellovského? Dva další policisté stáli na vjezdu do garáže a blokovali přístup. V mé kanceláři probíhala prohlídka ve stejnou dobu - bylo tam dalších 8 policistů včetně dvou uniformovaných, ozbrojených, v bezpečnostních neprůstřelných vestách. Ti hlídali dveře a blokovali je jakožto místo zločinu. Jejich prohlídka trvala sedm hodin.

Hledali zdroj informací včetně dokladu, který jsem citovala 8. listopadu 2003 ve článku v novinách The Ottawa Citizen o případu pana Mahera Arara, kanadského občana, který se narodil v Sýrii. Byl počítačovým inženýrem a americké úřady ho považovaly za teroristu al-Kajdy. Byl tedy podroben "mimořádnému zacházení" (extraordinary rendition). Někdo použil termínu "deportace" ale byl to spíš "únos".

Byl zadržen v New Yorku a odvezen do Sýrie. Když se vrátil do Kanady o rok později v říjnu 2003, mluvil o strašném způsobu věznění a mučení. Ve svém článku jsem psala o tom, jak se dostal na mušku protiteroristických vyšetřovatelů v Kanadě a o řadě bezpečnostních indiskrecí trvajících po mnoho měsíců, které spojovaly jeho jméno s terorismem.

Byly indiskrece míněny tak, aby varovaly veřejnost před nebezpečím nebo byly určeny k tomu, aby ospravedlnily hrozné bezpráví, kterému byl vystaven nevinný muž? To se dozvíme teprve z veřejného vyšetřování záležitosti pana Arara, které bylo oznámeno federální vládou několik dní po razzii na můj dům a kancelář.

Během tiskové konference po tomto oznámení řekl pan Arar, že nyní Juliet O'Neillová ví, jaký to je pocit být označen za zločince. V určitém smyslu měl pravdu. Ale stále ještě nechápu, že může být každodenní práce, složená z reportáží a spisování, považována za zločin, který se trestá až 14 roky žaláře.

Příkazy k prohlídce, které použila státní policie v mém případě, citovaly tři části Sekce 4 zákona o bezpečnosti informací, které za zločin označují sdělování, získávání nebo vlastnění tajných informací. Zatím jsem nebyla obžalována. Stíhání není možné bez autorizace generálním prokurátorem. Není pravděpodobné, že by taková autorizace byla udělena, protože ministerský předseda Paul Martin prohlásil, že "jasně nejsem zločincem". Nicméně do dnešního dne nade mnou visí hrozba soudního stíhání a můj případ projednává soud. Noviny The Ottawa Citizen a CanWest, společnost, která noviny vlastní, jsou pevně rozhodnuty bojovat proti tomuto útoku na svobodu tisku ze všech svých sil.

Naši právníci zpochybňují ústavní platnost příkazů k domovním prohlídkám a také Sekce 4 zákona o bezpečnosti informací vzhledem k Sekci 2(b) Charty práv. Sekce 2(b) je krásná, jednoduchá a čístá. Je napsána takto:

Sekce 2 - Každý má následující základní svobody:
Sekce 2 (b) svobody smýšlení, víry, názoru a výrazu, včetně svobody tisku a jiných sdělovacích prostředků.

Kéž by byl soudní případ podobně jednoduchý a čistý! K čemu ale zatím došlo v soudní síni, je proces, který jsem přejmenovala na "odkrývací striptýz" (disclosure striptease). Dříve než mohli naši právníci předložit úplné argumenty o ústavní neplatnosti razzií, museli bojovat centimetr po centimetru, odstavec po odstavci a potom slovo od slova, aby získali informace, jichž použila státní policie k získání autorizace pro příkazy k prohlídkám od smírčího soudce (justice of the peace).

Místopřísežné prohlášení státní policie, na němž je založeno povolení k prohlídkám, se nyní nesmí na příkaz soudu zveřejnit. Já vám ale mohu podat náznak tohoto obtížného procesu. Nejprve dal státní zástupce soudci kopii místopřísežného prohlášení od státní policie a také redigovanu formu, v níž byly velké bloky textu začerněny. Po dalším soudním stání souhlasil státní zástupce s tím, že se smí dát cenzurované místopřísežné prohlášení našim právníkům ale nikoliv mně samotné ani novinám The Ottawa Citizen. Po dalším soudním stání souhlasil státní zástupce, že já i noviny smíme vidět upravené místopřísežné prohlášení. Potom soudce žádal státního zástupce, aby uvolnil o něco více začerněných slov.

Jak tedy vidíte, tento proces je nyní nevyvážený. Státní policie a státní zástupce mají všechny vědomosti o skutečnostech, ale nesdělí je nám všechny. Přímluvci (intervenors) v tomto případě jsou noviny Toronto Star a The Globe and Mail, CBC (Kanadská rozhlasová a televizní stanice) a CTV (Kanadská televize). Z toho vidíte, jak důležitý je tento případ pro budoucí svobodu tisku v Kanadě.

Zákon o bezpečnosti informací je jedním ze zákonů, které byly zahrnuty do návrhu zákona C-36, což je souhrnná protiteroristická legislativa, která byla rychle prohnána parlamentem v souvislosti s terorem, který zničil manhattanské věže Twin Towers a část Pentagonu. K útokům došlo 11. září 2001 a souhrnná legislativa vstoupila v platnost na Štědrý den téhož roku, tedy méně než po 4 měsících.

Je třeba připomenout, že Sekce 4 zákona o bezpečnosti informací je úplně stejná jako starý zaprášený zákon o úředním tajemství z r. 1939. Byl to zákon, jehož cílem bylo chytat německé špióny a odhalovat komunistické zrádce. Nemyslím si, že neměl za cíl o nic víc než dnes odrazovat žurnalisty od výkonu jejich činnosti. Když bylo před čtvrt stoletím použito zákona o úředním tajemství proti novinám Toronto Sun, konkurenční noviny Toronto Star ten zákon označily za jedovatého hada stočeného na polici s hrníčky. Nyní tento had zaútočil a kousl znova. Je tedy na nás všech, abychom odstranili nejen jed, ale samotného hada.