Po přečtení článku jsem ale zjistila, že jeho účelem nebylo poskytnout čtenářům informace o dění ve Francii nebo se pokusit vysvětlit, jaké jsou příčiny drtivé prohry vládních stran. Autorka se rozhodla, že ideologie dostane přednost před fakty. Francouzská pravice podle ní prohrála proto, že se pokusila odpovědně demontovat nefunkční a zastaralý sociální stát. Nepostupovala přitom sice dostatečně razantně, ale i tak narazila na nepochopení ze strany hloupých a závistivých francouzských voličů a byla jimi volebně "potrestána".

Paní Šafaříková má jistě právo na své ekonomické a jiné názory, to jí ale neopravňuje k tomu, aby manipulovala se čtenáři a vypomáhala si pochybnými argumenty. Podle autorky tak například "pravice utrpěla porážku proto, že postupovala nejednotně, zatímco socialisté se nevyhýbali uzavírání účelových koalic s komunisty či se zástupci ještě radikálnější levice. "Ve skutečnosti ovšem byla fragmentace před prvním kolem regionálních voleb patrná na levici i pravici. V některých regionech (např. Champagne-Ardennes) se nedokázali dohodnout ani zástupci socialistů a Zelených. Komunisté sestavili samostatnou kandidátku hned v několika klíčových regionech včetně centrálního Ile-de France. Před druhých kolem ovšem došlo ke koncentraci sil na obou stranách politického spektra.

Radikální levice představovaná ve Francii trockistickými formacemi vypadla ze hry už po prvním kole, protože získala jen 4,95% hlasů. Socialistická strana tak ani nemusela s jejími představiteli jednat a stačilo jí upevnit vztahy se subjekty patřícími k tzv. pluralitní levici (komunisty- ti nejsou ve Francii většinou považováni za extrémistickou sílu, Zelenými a spíše méně významnou stranou levicových radikálů.) Pravdou je, že pravice byla částečně znevýhodněna tím, že Národní fronta dosáhla podstatně lepšího výsledku než trockisté a kvalifikovala se tak ve většině regionů i do druhého kola. Po volbách se ale ukázalo, že vládní pravice nebyla schopna uspět ani tam, kde Národní fronta nekandidovala a kde se tedy volby redukovaly na souboj dvou politických bloků.(Více je možné nalézt např. na www.interieur.gouv.fr, analytičtější články vyvracející autorčina tvrzení např.na www.liberation.fr nebo www.lemonde.fr)

Bohužel, v článku paní Šafaříkové bychom nalezli podobných nepřesností a neprokázaných výroků celou řadu. Co si má čtenář pomyslet, když si v analyticky se tvářícím článku přečte například tuto větu: "Březnové hlasování znovu potvrdilo odpor proti změně status quo a zejména té, která by mohla zatřást hluboce zakořeněným rovnostářstvím ve společnosti. Francouzi se raději budou mít všichni hůř, než aby těm schopnějším a odvážnějším umožnili mít se lépe."

Zde již autorka rezignuje na vytváření zdání jakékoliv objektivity a nechává promlouvat svou ideologickou zlobu. Zajímavé je, že necítí potřebu své výroky dokazovat. Francouzská vláda se prý opatrně, ale přece jen pustila do reforem, které ve svém důsledku oklešťují sociální stát. Paní Šafaříkové stačí, že tyto reformy jdou v jejích očích správným směrem a už se zřejmě vůbec nezajímá o jejich konkrétní podobu. Co když jsou navrhované reformy špatné a hloupé? Co když je Francouzi odmítají z jiných důvodů, než jaké předpokládá autorka?

V článku je navíc obsaženo zvláštní chápání politiky. Politická elita v tomto pojetí vystupuje jako sbor moudrých reformátorů, kteří vědí lépe než obyčejní občané, co je pro společnost nejlepší. Autorka se například pozastavuje nad tím, že Francouzi stávkovali proti tomu, aby lidé odcházeli do důchodu až po 40 odpracovaných letech namísto dnešních 37,5 roku. Má ale vláda a zástupci lidu v Parlamentu vůbec právo přijímat reformy, které se netěší podpoře většiny společnosti? Francouzská vláda se o to každopádně pokusila. Následovala zasloužená porážka, z které se ale francouzské vládní kruhy příliš nepoučily. Nepřestaly se na "své poddané"dívat jako na malé, nesvéprávné děti, jimž je jen třeba všechna "správná opatření" náležitě vysvětlit. Jinak by představitelé UMP nemohli volat po tom, aby vláda věnovala více pozornosti "výchově veřejnosti", jinými slovy, aby posílila vlastní propagandu.

Francouzská vláda si nepřipustila, že lidé smysl reforem dobře pochopili a odmítli je, což by mělo znamenat, že vláda ztratila mandát k jejich provádění. Ať už si o prospěšnosti navrhovaných změn nebo sociálním státě myslíme cokoliv, pravidla demokracie nás učí, že hlas lidu by měl být respektován a náš vlastní názor by neměl být povyšován na obecnou pravdu. Politici se tímto pravidlem zpravidla neřídí. Pak se ale nemohou divit tomu, že ve volbách jim to voliči spočítají. I tak bychom mohli interpretovat výsledky francouzských regionálních voleb.