Bohužel, ani jedno z obou práv (v této souvislosti se mi vybavují zcela zbytečné billboardy s výňatky z Deklarace lidských práv) se mi v dnešní době neplní. Můj vztah k našemu národu se odvíjí od slova, od výrazu, ve kterém vidím základní tmel každé národní pospolitosti. Český národ podle mě není nic jiného než náš společný jazyk a z něho se odvíjející jazyk národní literatury, malířství, sochařství, hudby, divadla, kinematografie a sportu, které se zase společně odvíjejí od naší národní historie. Na to, abychom se přesvědčili, kdo je Čech, stačí jednoduchý pokus; vyřknout před cizím člověkem čtyři magická čísla: 1968.

Shodou náhod i vědomého úsilí jsme ten rok dostali do svého čela toho, koho jsme po léta potřebovali; osvíceného monarchu, jenž (jak svědčí ti, kteří s ním pracovali) byl tak bytostně svobodomyslný, že jedinkrát nezaprotestoval proti kroku, který už zase nemá na našem území obdoby: proti úplnému zrušení cenzury, byť i jen takové, která by doporučovala, co se má, či nemá v tom, či v jiném nákladu vydat, či kdo se má nebo nemá objevit ve sdělovacích prostředcích. Tenkrát to bylo blýsknutí na časy sociální beztřídnosti spojené se svobodou projevu, které se ještě dlouho nemají naplnit, protože, co si budeme nalhávat, nejen náš národ, ale ani celé lidstvo na ně ještě zdaleka nejsou morálně připraveni.

Kdo byl v tomto případě (stejně jako v případě většiny historických vítězství v našich dějinách) poslem šťastného osudu, jenž ony čtyři měsíce "nesnesitelné lehkosti bytí" českému národu z větší části nezaslouženě přinesl? Jak už to u nás bývá: vždy a za všech časů otloukánek ze všech největší. Nositelé "českého jazyka", o němž jsem mluvil.

Úloha "kulturtrégrů" byla v našem národě vždy trochu jinačí než v okolním světě. Ruský spisovatel Josif Brodskij v roce 1968 smutně konstatoval, že stát, který má pouhých 14 milionů obyvatel prostě nemůže mít politickou samostatnost. Náš národ skutečnou svrchovanost nikdy nepoznal, na svou nesvobodnou pozici si brzo zvykl, a ty, kteří proti našemu dědičnému otroctví donkichotsky vystupovali, tradičně pokládal za blázny, ačkoliv právě tito blázni mu vybojovali skoro všechno, co dnes má.

V době, kdy pojem národa ještě prakticky neexistoval, už Kosmas mezi lidmi sbíral posilující vyprávění o českých hrdinech, Dalimil a Hus otevřeně vystupovali proti německé nadvládě a Komenský najal během svého života hned několik vizionářů, kteří mu budoucnost předpovídali většinou naprosto přesně, až na falešné vize o tom, že "vláda věcích tvých zpět se k tobě navrátí, ó lide český", o nichž podvědomě věděli, že by bez nich Učitel národů v emigraci nepřežil. To už ovšem bylo v době, kdy žádná vláda českých věcí neexistovala, protože jsme se jí pár let předtím, ve velké depresi z historické porážky, navždy vzdali.

My Češi jsme zvláštní kmen. Myšlenkami vždy směřujeme k ráji, a když musíme přece jen žít na tomto světě, v hloubi duše si alespoň myslíme, že náboženství by mělo být náboženstvím, církev církví a nezávislý stát nezávislým státem, se vší čistotou významu těchto pojmů.

Když šel pro tuto pravdu na smrt Jan Hus, po jeho oběti povstal téměř celý národ a poprvé v historii jsme se stali něčím, co nám dosud připadá nepatřičné - vojenskou velmocí, jíž se musely zabývat i skutečné velmoci (samozřejmě se vší českou specifičností tohoto pojmu, neboť husitská armáda nebyla státní, nýbrž protistátní). Tenkrát se poprvé přehoupla věčná houpačka podřízenosti a agresivity, a národem, který uzurpoval Střední Evropu jsme se načas stali i my, "malí" Češi. (Problém zmíněné historické houpačky tkví ve "fyzikálním" zákoně schválnosti, že se nikdy neudrží v rovnováze, a jakmile uvládaný národ nabude na síle a moci, okamžitě si začne zakládat na válečné zločiny, tak jak se to stalo například už v roce 1803 USA, v roce 1939 Slovenskému štátu nebo v roce 1948 Izraeli).

My jsme však šanci na další zvrhnutí historické houpačky (naštěstí?) nedostali. Husitské povstání bylo historicky posledním celonárodním postavením se za intelektuálního představitele národa. V roce 1621 už nebyl obětován jediný Hus, ale 27 předních českých husů a národ si jen rezignovaně povzdechl. Sice si stále myslí, že náboženství by mělo být náboženstvím, církve církvemi a nezávislý stát nezávislým státem, ale myslí si to doma, za pecí, zatímco nad chalupou mu lítají cizojazyčné rozkazy a za humny se likviduje lesní pěšinka za účelem vzniku betonového skladiště na věci z dovozu.

Národ si zvykl. Rakušané, Švédové, Němci či agrárníci, stalinisti nebo imperiální macdonaldizátoři, na to všechno nám stačí staré oblíbené heslo: "Byli jsme i před Rakouskem, budeme i po něm." Thám, Tyl, v Národním divadle zakázaní Mikoláš Aleš a Bedřich Smetana mohli doslova pojít žebrotou, Poláček, Vančura, Fučík, Josef Čapek, Píka a Jan Masaryk mohli být chladnokrevně popraveni (stalinistickým zpotvořením byla navíc popravena Fučíkova památka), Komenský, Hollar, Hostovský, Haas, Martinů, Kubelík, Peroutka, Tigrid, Voskovec, Blatný, Firkušný, Aškenazy, Forman, Passer, Lustig, Blažek, Mlynář, Liehm, Škvorecký, Kohout, Kryl, Landovský, Gruša a Kundera vyštváni z vlasti, z které nechtěli nikdy odejít, Ryba, Vilém Mrštík, Mahen, Biebl, Frejka, Machov, S. K. Neumann mladší, Palach, Zajíc, Plocek a Adamec (vzpomínáte ještě na toho prvního chlapce, který loni položil život na tradičním Palachově místě?) odešli dobrovolně ze života, a to všechno bez povšimnutí mého rodného českého národa, na který se všichni bez výjimky obraceli jako na smysl svého života a díla.

Známá námitka mého národa zní: Co se proti tomu dá dělat? Dá. Francouzi zosnovali pět revolucí. Poláci byli ze všech světových stran likvidováni po miliónech, ale stáli za svou samostatností tak, jak to káže jejich národní hymna. V Norsku se za německé okupace celý národ domluvil a den po zavedení povinného nošení Davidových hvězd nosili židovský symbol kromě Židů i všichni Norové, čímž se celé opatření stalo zcela zbytečným. Velká Británie byla v letech 1940-1941, kdy vrcholila 2. světová válka, jediným existujícím evropským státem, který byl ve válečném stavu s nacistickým Německem, a přesto, jak se dozvíte z dobového tisku, Britové nikdy nefňukali, a (stejně jako řadoví Američané, Australané nebo Novozélanďané) nefňukají ani dnes, v době, kdy jsou svými vládami zataženi do bushovské války za ropu a zbrojařský průmysl.

A ani dnes, v době, kdy v ČR neexistuje jediné demokratické periodikum, které by se odvážilo na první stránce uveřejnit dávno známou pravdu, že G. Bush ml. je loupeživý rytíř a Evropská unie je imperiální stát sloužící velkokoncernům, se prostí Anglosasové, podpořeni svými nezávislými médii (viz. to málo, které k nám z nich prosákne v podobě internetových novin www.blisty.cz), nezdráhají řadit do miliónových průvodů proti Bushovi, Blairovi, EU, pobořené WTO a Světové bance. My si zatím jedeme stále po stejné koleji, jako vždy, což se mi potvrdilo například, když jsem nedávno otevřel zbrusu novou státně schválenou učebnici angličtiny, kde stály tyto věty: "Jsem Ind, ale pracuji v Americe. V Indii jsem pracoval u téže společnosti, ale měl jsem menší plat. Je to tím, že Amerika je svobodnější a rozvinutější země." Sám jsem se kdysi z podobné učebnice učil. Jen logika vět byla zrcadlově obrácená.

Ve chvíli, když už se český národ skutečně takřka jednotně rozhodne něco obětovat, bývá pak obyčejně zrazen svými "politickými reprezentanty". Typickým případem takovéto zrady jsou září 1938 a srpen 1968. Cizinci, kteří jsou obeznámeni s českou historií, se často ptají, zda našim politikům není odporné co dvacet let lámat sebeúctu národa a národu toto své mrzačení přijmout. (V případech cizinců, kteří nám ze sympatie přišli pomoci, ale potázali se jen se závistí, se takové jednání s nimi už skutečně rovná vlastizradě.) Odpověď zní: Není. Dokonce i ti, kteří národ po krátký časový úsek vedli k hrdosti a sebevědomí (Alexander Dubček, Václav Havel) jej nakonec tradičně prodali: první za místo velvyslance v Turecku, druhý za permanentní pocty podprůměrně inteligentních pohlavárů nové Západořímské říše.

Naše národní přísloví "poturčenec horší Turka" vypovídá o mnohém. Je tomu jen pár dní, co jsem si všiml, že cedulky ve starých vozech pražského metra, které azbukou hlásaly, že vůz byl vyroben ve vagónce v Mytiščích u Moskvy, jsou pryč. Kdo tím chce co dokázat? Že by byly odstraněny, aby nepřekážely reklamě: "The Best American Movie In The Cut"? A pan premiér Špidla? Myslí si snad, že když v německých periodicích MF DNES a Lidové noviny prohlásí, že "Německu se ve sporu o evropskou ústavu ubližuje" (aniž se jediným slůvkem zmíní o NAŠICH šancích a postojích v tomto problému), že převážně starším občanům našeho státu nedojde, komu vlastně slouží? Ano, myslí.

A pan prezident se může klidně stokrát přátelsky setkat s bývalým ředitelem televize Nova a tahat ho z kriminálu, kam byl poslán za zlodějnu, bývalý pan ředitel proto může střídavě dál degenerovat inteligenci národa pomalým plíživým snižováním jeho vkusu, západními investory vlastněná česká kultura může překládat a dabovat slovenské texty, aby se v další generaci zmenšil náš kulturně-jazykový okruh o dobrých šest miliónů osob (logika rozděl a panuj, která platí přeformulovávatele ze srbštiny do chorvatštiny, bosenštiny a černohorštiny, z rumunštiny do moldavštiny a z portugalštiny do galicijštiny, což jsou totožné jazyky - ale lidé na to, tak jako v pohádce Šíleně smutná princezna,"nesmějí přijít"). A tak dále, ale nic se nestane, ani myš se nepohne, jen několik českých intelektuálů se zas zasebevraždí, emigruje, nebo bude držet hladovku dokud nepozbyde vědomí...

Skoro bez ustání přemýšlím, jaký má tenhle obludný danse macabre smysl. Pár českých intelektuálů se v roce 1915 vydá s příručními kufříky do zahraničí, a vyjedná nám samostatnost, kterou nám politici za dvacet let BEZ BOJE zase prodají. Od Stalinovy a Gottwaldovy smrti v roce 1953 pracuje celá poctivá levicová kulturní fronta pro to, aby byla zrušena cenzura, ovšem politici po čtyřech měsících vydají stát se státně financovanou kulturou zbavenou cenzury (to, co se nikdy a nikde jinde předtím ve světě nepovedlo) opět BEZ BOJE. Proč? Proč??? Na to mi racionálním způsobem nemůže nikdo odpovědět. Jediné odpovědi, které mohou padnout, budou z hlediska dnešní stále ještě převládající materialistické filozofie iracionální, a určitě se najdou lidé, kteří mě nařknou, že se v pudu sebezáchovy lživě chlácholím:

Abychom se na houpačce podřízenosti a agresivity nezhoupli na druhou stranu.

Abychom byli stále tím se všemi predátory symbioticky přežívajícím podhoubím, které přežije i nechutný hnůj své politické "smetánky" a vyrůstají z něj o to vyšší výhonky, oč víc je jich každých dvacet let utrženo a přesazeno jinam.

Aby na úkor tradiční české nevíry, zápecnictví, závisti, nejednotnosti a malosti dál existoval český pábitelský selský rozum, spojený s jedinečnou českou "nevodivostí na jakoukoli velkohubou ideologii".

Neboť kdysi, v době, kdy ještě nebyl Frodo Pytlík, mi babička vyprávěla pohádku o Českém Honzovi, který se králi nejdřív hluboce pokloní a uhne mu v cestě z bláta, z něhož se horko těžko vyhrabal, načež král šlápne na jeho místo a zahučí do louže právě ve chvíli, kdy Honza podarovává buchtami starého dědečka, kterého král vyhodil ze svých služeb. Pointa pak tkví, jak se vždycky časem ukáže, v tom, že ten dědeček je kouzelný.