Příběhy několika válečných invalidů přinesl minulý týden magazín amerického deníku The New York Times. Jedním z nich je Robert Schrode. Nemůže spát -- kdysi, to bylo před válkou, si mohl dát šest piv a usnul jako dítě. Dnes ho pití také uspává, ale ve spánku ho pronásledují noční můry.

S ženou si už nemá co říct, jediný s kým si rozumí, je jeho kamarád z jednotky, Brent Bricklin. Je to už více než půl roku, co se oba vrátili z Iráku -- Schrode přišel o část pravé ruky, Bricklin má od stehna po krk hluboké jizvy po šrapnelech. Oba skoro neslyší, trápí je bolesti hlavy a částečná ztráta paměti.

Shrode i Bricklin jsou dva z celkového počtu 2600 oficiálně uváděných zraněných vojáků v Iráku. Jejich příběh se nijak neliší od těch, o kterých denně slyšíme v televizi. Jednou v červnu zasáhla jejich vozidlo Humvee raketa. "Jeden voják zabit, pět zraněno", to bylo celé.

Následky však u obou budou doživotní -- nejde jen o jizvy na těle, ale hlavně o jizvy na duši. Proto se Schrode každých čtrnáct dní schází s podobně postiženými. V budově psychiatrie ve Fort Cambell se koná setkání skupiny podporující zraněné vojáky. Většinou je jich mezi pěti až patnácti. Mnozí mají popáleniny. Je tu bývalý pilot vrtulníku Apache, který nemůže udržet rovnováhu nebo také seržantka Jenni Mckinley, která si při nehodě džípu pochroumala ruku, v nemocnici viděla umírajícího a ten ji teď pronásleduje ve snech. A také apatický medik, který nemůže překonat své vzpomínky na to, jak pečoval o své těžce zraněné a umírající kamarády.

Baví se o svých problémech, o lécích co berou, ukazují si jizvy, stěžují na nedostatek míst na parkování.

Na každého účastníka však připadají stovky dalších, kteří jsou upoutáni na lůžka v nemocnicích po celých státech nebo ti, kteří se se svými psychickými problémy k lékaři dosud neodvážili. To však může být nebezpečné. Neléčené deprese u navrátilců často vedou k alkoholismu, k narkomanii a domácímu násilí. Před dvěma lety šokoval Fort Bragg případ tří vojáků, kteří po návratu z mise z Afghánistánů zabili své ženy a pak sebe.

Právě nadprůměrně vyšší úroveň sebevražd zaznamenaná u vojáků sloužících na Blízkém východě představuje jisté tabu. Jen v minulém roce se dvaadvacet amerických vojáků dobrovolně rozhodlo ukončit svůj život. To jsou oficiální čísla, neoficiální však mohou být mnohem vyšší neboť se do tohoto počtu nedostali ti, kteří se zabili krátce po návratu do USA.

Sebevraždy však rozhodně nejsou jedním z oblíbených témat Ministerstva obrany, které tyto případy na úmrtní oznámení označuje eufemismem "(střelná) zranění nezpůsobená nepřítelem". Narůst počtu sebevražd však donutil i Pentagon vyslat do Iráku expertní tým, který má prověřit duševní stav vojska o který jinak pečují psychologové a vojenští kaplani.

Proč si tedy vojáci stále častěji sahají na život? Washington Post se zeptal psychiatra Ronalda W. Maris z University of South Carolina, který současnou situaci přirovnal k vietnamské válce. Vojáci jsou do pozemních akcí nasazeni dlouhodobě, smysl války je stejně jako tehdy doma zpochybňován.

Riziko sebevražd značně roste v období po ukončení vojenských operací. Podle mluvčí Pentagonu Marthy Rudd mají vojáci více času na to, aby dumali o svých problémech. Ve válečné zóně mají i neustálý přístup ke zbraním. Problémem je i to, že doba nasazení vojáků není přesně ohraničena. Nikdo tedy neví, kdy se přesně vrátí domů. Podle Ricky Maloneho, bývalého šéfa oddělení psychiatrie vojenské nemocnice v Bagdádu se někdy vojáci dostávají do stavu, kdy chtějí za každou cenu pryč, a pokud to nepůjde, volí raději smrt.

Příští měsíc se do USA vrátí na sto tisíc vojáků sloužících v Iráku. Dojde tak k největší rotaci vojsk od doby druhé světové války. Podle průzkumu, který na místě provedl vojenský časopis Stars and Stripes (Hvězdy a pruhy) se téměř polovina respondentů rozhodla po návratu z nasazení z armády vystoupit.

Návrat domů, do normálního života však nebude pro mnohé vojáky snadný. Z války si sebou přinesou i svoje zážitky. Budou trpět stejnými pocity odcizení, úzkosti a depresemi jako kdysi navrátilci z Vietnamu? Podle klinického psychologa Alfonso Batrese ano, neboť guerrilový způsob boje, kterému teď americká armáda v Iráku čelí, má na psychiku vojáků mnohem hlubší dopad než klasická konvenční válka. S následky irácké války se tedy bude Amerika pravděpodobně vyrovnávat ještě dlouho. Opravdu to stálo za to ?

Podrobnosti :