Je mi trpné opravovat mistra, ale tragické okolnosti smrti Jana Masaryka nevysvětlil dobře a proto nedospěl ke správnému závěru. Masaryk a Beneš byli jistě nepostradatelní pro zdání demokracie při únorovém puči a pro legitimizaci Gottwaldovy vlády. Jejich pohnutky však byly diametrálně odlišné. Zatímco Beneš po mnichovském traumatu v socialismus věřil a od r. 1943 vědomě podporoval přichýlení se k velikému dubisku, Masaryk se událostí účastnil při plném vědomí, že jeho otec se v hrobě obrací. Zaslepila ho totiž moc, jako desítky lidí před ním i po něm. Zůstával v té špinavé hře proto, že se domníval, že má po odcházejícím Benešovi morální právo (snad i povinnost) stát se presidentem. Má to logiku a píše o tom K. Kaplan v Pěti kapitolách o únoru. Kdo tohle ví, snadno pochopí, že Jan Masaryk musel zemřít. Nebyl na světě pro Gottwalda větší nepřítel.