V posledních dnech jsme si v našem tisku mohli přečíst pestře formulované zpochybňování 28. října 1918 v článcích několika mladých publicistů. U některých fakt, že si pietně chceme připomenout 28. říjen 1918 vedl dokonce až k malé hysterii. Kdo zná konkrétní jména, ví, že tyto názory byly diktovány dílem společenskou objednávkou, dílem neblaze módním trendem mediální bulvarizace dějin a dílem pocitem mladých autorů, kteří mají pocit, že by si příliš zadali, kdyby kritickým zpochybňováním nepodrobili významné dějinné kroky svých předků.

Pochyby a kritické myšlení by měly být samozřejmě výzbrojí každého historika i publicisty, ale pokud nejsou podloženy všestranným vzděláním, schopností empatie a vědomí smyslu pokračujícího zápasu, který se z dané události odvíjí až do dnešních dní, tak se stávají jen pomůckou a laciným (často již stokrát otřepaným) argumentem pro ty odpůrce 28. října, které jsem již zmiňoval. Výsledkem takových článků je potom skutečnost, že nadšení "bořitelé mýtů" tak často vyrábějí mýty nové a většinou ještě mnohem falešnější...

Nechci zde však dnes vést únavnou polemiku rozbory těchto tendencí. Místo toho bych se rád krátce soustředil na několik zajímavostí, které mne v poslední době v souvislosti s 28. říjnem 1918 zaujaly, a také na to, v čem já osobně vidím smysluplnost a životnost dnešních oslav.

Začnu s první zajímavostí, kterou milovníci c.k. monarchie u nás nemohou dodnes strávit. Je pozoruhodné, jak Rakousku-Uhersku v Praze v pondělí 28. října 1918 stačilo opravdu málo k jeho pádu. Prakticky "stačilo" vyvěsit úřední sdělení c.k. tiskové kanceláře, že ministr zahraničních věcí hrabě Andrássy uložil den předtím rakousko-uherskému vyslanci ve Stockholmu, aby požádal královskou švédskou vládu o odevzdání odpovědi na zaslanou nótu vládě Spojených státu amerických. V této odpovědi se deklarovala ochota přijmout před dalším jednáním o ukončení války okamžité příměří "na všech frontách rakousko-uherských". Umístění této zprávy v 10.30 hod. 28. října 1918 na vývěsních tabulích před redakcemi Českého slova a Národní politiky na Václavském náměstí uvedlo v Praze do pohybu masy lidí, což vedlo téhož dne k obnovení české státnosti a vyhlášení Československé republiky.

Právě spontánnost a opravdu masově nadšené přijetí celé akce mohutnými davy Pražanů vedou oba již zmíněné vyhraněné negativistické názory k bagatelizování celé události jako fangličkářského divadla. Pro někoho by to zvnějšku mohlo tak vypadat, zvláště, když si zde pro vaše pobavení dovolím ocitovat úryvek ze vzpomínky jednoho z řadových účastníků říjnových událostí roku 1918 v Praze: "Na Poříčí byly již improvizovány dva stánky: u jednoho jsem si koupil kousek trikolory a u druhého jsem koupil špendlík: červený erb s bílým českým lvem a pod ním navléknutá maličká americká vlajka. Divil jsem se pohotovosti obchodníků. V tuto chvíli mne přesvědčovala, že je všechno dobře připraveno, promyšleno a sehráno, že na nic nebylo zapomenuto, když i takovéto maličkosti byly včas na ulicích. Masarykova domácí Maffie, o níž jsem v důvěrných hovorech občas zaslechl, ač jsem o ní jinak pranic nevěděl, vzrostla v mých očích neobyčejně..."

My se však nesmíme nechat při hodnocení významné dějinné události svést z cesty jejími okrajovými obrazy. Raději si připomeňme odpovědnost předních českých politiků, která byla opravdu veliká. Jako předseda politické strany jsem rád, že nezastupitelnou roli v těchto událostech hráli i přední sociální demokraté František Soukup, Vlastimil Tusar či Gustav Habrman. Za všechny další významné české politiky si připomeňme Aloise Rašína a jeho osudové rozhodování, před časem v televizi prezentované díky nesmírně zajímavé dramatizaci Václava Havla. Vzít pomyslné "kormidlo dějin" do svých rukou není nikdy lehké a nesmí nás v tom později mást čítankové obrazy z učebnic pro malé školáky.

Podobně stál na historické křižovatce i Vavro Šrobár a další zástupci slovenských společenských elit o dva dny později v Turčianskom Svätom Martině, když na sebe vzali tu odpovědnost a učinili do té doby největší krok slovenského národa k jeho emancipaci, který tehdy nasměrovali k společnému státu s Čechy.

Kroky politiků v českých zemích a na Slovensku se ovšem mohly sebevědomě opírat o zahraniční akci, kterou můžeme shrnout do čtyř slov hutnosti legend - MASARYK - ŠTEFÁNIK - BENEŠ a ČESKOSLOVENSKÉ LEGIE...

Nezapomínejme ani na domácí lidový odpor k válce a monarchii. Vyslovím-li například slova "rumburská vzpoura", mám rázem jeden z vhodných příkladů - bez ohledu na deformující falešný ideologický nános, kterým minulý režim obdařil revoltu plzeňského 7. střeleckého pluku z 21. května 1918 v severočeském Rumburku. Na straně druhé jsou již dnes takřka zapomenuty tajné plány na přípravu protihabsburské vojenské akce v Praze. Začátkem srpna 1918 byl totiž vybrán a kontaktován aktivisty pražského Národního výboru učitel taktických předmětů na pražské kadetce čtyřiatřicetiletý hejtman Jaroslav Rošický (mimochodem popravený v další válce nacisty) a po jeho souhlasu pověřen v rámci projektu tzv. vojenské Maffie vypracováním plánu vojenských příprav likvidace vlády habsburské monarchie v českých zemích.

Rošický začal v Praze shánět spolehlivé české aktivní i záložní důstojníky a přemýšlet o tom, jak postavit na Šumavě tajnou vysílačku, kterou by obsluhovali Sokolové a která by sloužila ke spojení s dohodovými spojenci. Když se však koncem října ocitlo Rakousko-Uhersko v agónii, mohl se zatím spolehnout jen na pár spolupracovníků, nálady veřejnosti, skautské spojky a Scheinerovy zatím neozbrojené sokolské stráže. Ani ve snu ho však patrně nenapadlo, že první československou ozbrojenou jednotku v Praze v rozhodující okamžik vytvoří muži v námořnických uniformách! Šlo o asi stovku českých námořníků, které říjnové události zastihly v Praze na dovolených či vyreklamované na práci ve válečné výrobě.

To jsme však opět jen u roztomilého koloritu a okrajů velké události, kterou by někdo chtěl zmenšit na jásající davy, vlajky a dechovky.

Vzpomínku věnujme i muži, který mohl ještě situaci v Praze dramaticky zvrátit. Jmenoval se Paul von Kestranek. Pod tímto jménem se skrýval dvaašedesátiletý generál pěchoty, pražský rodák a od května 1916 velitel pražského VIII. armádního sboru. On, jeho zástupce a velitel pražské posádky podmaršálek Eduard Zanantoni či sborový náčelník štábu plukovník Viktor Stusche se stále nevzdávali myšlenky na vojenský zásah proti masám rodící se republiku oslavujících Pražanů. Kestranek sice v den převratu s českým Národním výborem ujednal příměří, podle kterého Národní výbor převzal velení nad nově se tvořícími čs. vojenskými oddíly, při čemž bylo současně domluveno, že jakékoliv vystupování vojenských oddílů rakouské armády ve městě je bez předchozího svolení Národního výboru vyloučeno. Generál však podlehnul vlivu svého okolí, za jehož "zlého ducha" je dobovými prameny označován především plukovník Stusche, a povolal v noci na 30. října do budovy sborového velitelství asistenční oddíl maďarského 51. pěšího pluku s kulomety a zároveň dal z budovy odstranit sokolskou stráž. Pod rouškou likvidace bolševických nepokojů chtělo potom sborové velitelství od Národního výboru vymoci povolení, aby rakouské vojsko mohlo vstoupit do ulic města. Ve skutečnosti však rakouskému velení šlo o obsazení důležitých bodů města v době, kdy československé jednotky byly ještě v zárodku a tím i vážného střetnutí s dobře vyzbrojenými rakouskými oddíly sotva schopné. Nakonec se proti Kestrankovi postavili rumunští vojáci sloužící v maďarském pluku a vytvořili svou "legii", která se dala plně do služeb Národního výboru. Na dobře známé i polozapomenuté události roku 1918 navázalo 85 let, které jsou s tehdejšími říjnovými dny provázány více, než si dnes někdo myslí. Je to obdivuhodných 20 let demokratické republiky, která pro nás zůstala ideálem v letech nacistické okupace, kdy na nacistických popravištích a bojištích po celém světě umírali nejlepší z nejlepších Čechů, Slováků, českých Židů a Podkarpatských Rusínů. Je to tragedie mnoha legionářů, z nichž bylo mnoha souzeno prožít tři odchody do exilu a v tom třetím i daleko od vlasti zemřít.

Ideál Masarykovy republiky zůstával mravním majákem pro značnou část našeho národa i v letech komunistické totality, která se snažila datum 28. října překrýt výročím dne znárodnění z roku 1945. Naše vítězství a prohry posledních 85 let by nám měly proto sloužit k poučení a nikoliv k nesmyslnému přetínání vlastních kořenů. Ti, kteří dnes zpochybňují smysl a kořeny 28. října 1918 v naší přítomnosti zpravidla patří mezi ty, kteří mají veliké nároky na svůj národ, stát a jeho vládu. Běda však, kdyby od nich něco jejich národ a stát chtěly. Kennedyovské heslo o obětavosti pro ně zřejmě neplatí... Na druhou stranu si musím nevěřícně protřít oči vždy, když vidím, jak Masarykem či Benešem coby praporem v rukou mávají jednou ti, kteří téměř padesát let pošlapávali jejich odkaz, či podruhé ti, co nikdy nepochopili význam Masarykem nastíněné "otázky sociální". Benešova ušlechtilá představa zajištění mezinárodní bezpečnosti či Masarykovo úsilí o potlačení tmářství a o vládu modernity skrze člověka svobodného, odpovědného, nesvázaného mýty a vírou v zázraky přitom představují mimořádně živé poselství, zastiňující všechny plané debaty o jejich zásluhách či vinách.

O říjnových událostech roku 1918 a rozpadu nemilovaného habsburského soustátí by se dalo hovořit dlouho. Na závěr mi přesto dovolte připomenout zvláštní pikantnost 85. výročí 28.října. Slavíme je v roce, kdy náš národ poprvé od roku 1918 dobrovolně, a to v referendu, souhlasil s integrací do vyššího celku -- Evropské unie -- a kdy projevil vůli rozdělit se s ním o část své suverenity. To není rezignace na odkaz 28. října 1918! Naopak. Věřím, že se tím i u nás konečně začínají naplňovat Masarykovy, Štefánikovy a Benešovy sny a plány na zformování jednotné mírové a demokratické Evropy, postavené na ideálech svobody a humanismu, tedy těch ideálech, kterými jsou pevně provázány i události z 28. října 1918.

Děkuji Vám za pozornost...