Je v podstatě zbytečná, protože Češi vyhnaní po roce 1938 ze Sudet a sudetští frontoví vojáci, kteří se upalovali na bavorských náměstích, neboť hranice domova jim byly uzavřeny, budou už ztracený klid těžko hledat. Na jejich místo nastoupili němečtí vnuci, kteří baží po lehce získatelných majetcích a čeští vnuci, kteří u piva brblají, že nám už zase někdo krade půdu pod nohama.

Přitom by stačilo, aby selský rozum ctižádostivcům připomněl základní zákon školní rvačky; otázku, na niž se nás paní učitelka ptala, hned potom, co nás vytrhla z boulujícího se chumlu: "Kdo začal?" Trest pak přece dostal ten, na kom ležela takto určená vina.

Z historie je naštěstí pořád ještě známo, že začali Němci, my jsme jim splatili neméně surově, ale (pokud se to dá takto posuzovat) větší ztráty jsou ještě pořád na naší straně. Narozdíl například od sousedních Poláků, kterým se ublížilo daleko víc a kteří také vyhnali třikrát víc Němců a zbavili je přibližně desetkrát většího území.

Dohoda o "neútočení" a zachování stávajících zákonných bariér je tedy pro zpovykaného žáčka N. stále ještě víc než výhodná. Kdyby mně osobně měl nahradit, oč jsem přišel vraždou Vladislava Vančury, Karla Poláčka a bratří Čapků v půlce jejich uměleckého života, tak by se N. nedoplatil. (Záchranu německého rodinného stříbra, bratří Mannů, si neúčtuji).

Němci však nejsou pouze menšinou v naší vlasti, ale především většinou ve své vlasti. Ta je jednou ze zemí, v níž žijí všechny tři druhy národnostních menšin, jejichž svrchovanost by se podle mě měla stupňovat. Menšina nová, která do země proudí přibližně posledních padesát let (v Německu například Turci), menšina stará, která by měla mít jakési "domovské právo" vytvořené mnoha staletími pobytu v zemi, kde má svůj kraj, v němž je většinou a kde někdy byla dřív, než většinový národ (porýnští Francouzi) a tatáž, která navíc jinde nemá žádnou vlast, kde by byla většinou (Lužičtí Srbové).

Turci mají z titulu své početnosti v Německu všechny druhy sebeurčujících výhod, jaké mohou mít. Porýnských Francouzů je míň, ale díky jejich původu ze sousední velmoci si jsou schopni vydobýt solidní práva. Lužických Srbů, potomků Polabských Slovanů, jejichž vlastí kdysi byl celý pravý břeh Labe a část levého (mimo jiné založili osadu Berlín), je dnes kolem čtyřiceti tisíc, nemá se jich kdo zastat, a tak to s nimi jde od deseti k pěti. "Vůdce" je posílal do koncentračních táborů.

Za bývalého režimu, kdy byli občany NDR a "vůdcem" bloku byla slovanská velmoc, se jim dařilo o něco líp. Dnešní Německo volí zlatou střední cestu. Pohodlně se usadí a pozoruje svou lužickou periferii s němým dotazem, zda zasimiluje už za deset nebo až za dvacet let.

Vymírají nejen rostliny a zvířata, ale i národy a jejich menšiny. Některé přičiněním konečného řešení dobyvatelů (čeští Romové, s nimiž jsme po staletí žili a z nichž po roce 1945 nikdo nezbyl), jiné, zlomené letitou plíživou ale důslednou genocidou, díky vlastní malé odolnosti proti asimilaci do většiny (severoameričtí a karibští Indiáni).

Tlak rostoucí globalizace je strašlivý. Je to odvěký spor velkých a malých. Malí říkají, že rozmanitostí se duchovně obohacujeme, velcí tvrdí, že když budeme všichni stejní (a všichni se budeme zdravit Karle, jak trefně říká jeden můj přítel), líp si porozumíme. Druhý názor mi připomíná Mičurina, který zalévá lány rajčat (z nichž se dá udělat lečo) víc než modrou chryzantému na okně, s očekáváním, kdy se mu žíznivá chryzantéma změní v rajče. Brzo, Mičurine, brzo.